Černý narcis

Od DUA režisérov Powell / Pressburger, som už niečo to videl, zatiaľ nič také, čo by ma dostalo do kolien, aj keď Black Narcissus oplýva krásnou malebnou oscarovou kamerou, Jacka Cardiffa, nádhernými Deborah Kerr a Jean Simmons, či samotnou témou mníšok vysoko v himalájskych kopcoch, kde sa snažia prebudovať palác na priaznivý úžitok pre miestnu komunitu, tak jedna zo sestier sa zblázni, očividne jej neprospieva nadmorská výška ? Vo filme sa nič výnimočne nedeje, a to musím automaticky ubrať z hodnotenia, ak nepočítam niekoľko flashbackov sestry Clodagh, keď bola ešte po uši zamilovaná, ale jej láska nebola obojstranná. Powell s Pressburgerom majú niekoľko užitočných tromfov, ktoré by som si viac vážil, zatiaľ nemám možnosť ich zhliadnuť, ale príde ten čas. Deborah Kerr si vychutnávam len v retrospektívach, lebo inak je od päty po uši zahalená vo svojom dennodennom úbore, ale aj tak je to z jej strany - fantastický výkon, i SABU je zvláštny druh herca. Vyzdvihujem v prvom rade - atmosféru a výpravu, kameru som už spomínal, keď spojím všetky tieto faktory do hromady, tak sa môže jednať o špičkový film, ktorý používa výnimočné uhly kamery ! (10.07.2016)

Příběhově jde o trochu lacinou variaci na generické exotické příběhy, které ve čtyřicátých letech tvořily nezanedbatelný námětový repertoár hollywoodských studií (kdo by si při té příležitosti nevzpomenul na Mazaného Filipa - "Lidi po tom teďka šílej - Čína, Buddha, exotika, medicínmani, mandaly... Jmenuje se to 'Usrana Nasrata'."). Přičemž psychologizace ženských postav zploštěná na potlačovanou sexualitu (sestra Ruth se z toho návalu vysublimovaných pudů orosila natolik, že zůstala zpocená až do konce filmu) dává vzpomenout na popularitu freudiánské psychoanalýzy. Ani jedno z toho ale nepovažuju za výrazné negativum. Myslím, že milovníci klasické éry, mezi něž se počítám, tenhle druh naivity považují za základní kámen dobového vyprávění. Po ostatních stránkách je film vypiplaný, ať už jde o skvělou práci s mizanscénou a kompozicí, nebo o působivé používání technicoloru. Skutečně lze dobře rozumět tomu, proč organizátoři LFŠ zařadili film do technicolorové sekce, protože režiséři z filmu v tomto ohledu vyždímali, co se dalo. Konec snímku pak dává jasně na srozumněnou, že jde o britskou, nikoli americkou produkci. (05.08.2015)

4,5 - Ach jo, ti bílí tučňáci. Jsou (podle mě) zcela nepochopitelně a zbytečně zavřeni mezi stěnami kláštera, obklopeni depresivními mrtvolami na kříži a pak, když potkají pořádného chlapa, můžou se zcvoknout a není divu, že jedna chce zavraždit druhou, třetí je hysterická, čtvrtá místo brambor sází tulipány... Po Rivettově Jeptišce další film, jehož obsah (náboženský fanatismus) mě v poslední době dokonale nasral. (04.01.2008)

Melodrama jako fík! Někomu mohou být přehnaná gesta, dramatická hudba a prostředí namalovaných Himálají protivné, ale mě zaujala ona pověstná eroticky dusná atmosféra, v roce 1947 jistě přelomová. Neustálý vítr vzdouvající jeptiškám sukně, monotónní, hypnotizující víření bubnů, svatý muž, jenž vše beze slova pozoruje... A skupina jeptišek, které pomalu upadají do šílenství a budou muset svést boj o svoji víru. Dnes možná trošičku vyčpělý, přesto však velmi precizní a zajímavý film. (13.08.2015)

Tak, kde je aspoň nominácia na Oscara za špeciálne efekty? Tie spektakulárne, realistické maľované pozadia občas tlačia príbeh do úzadia, ale stále je patrné jeho poslanie. Antináboženský? Antikresťanský? Je to uhol pohľadu. Človek, s akýmkoľvek vierovyznaním, či už je to mních, alebo žobrák, by mal stále ostať človekom. Všetkého veľa škodí, náboženstvá sú toho najlepším príkladom. Nepovoľujú lásku tam, kde by mala byť, nedovoľujú život tam, kde by mal prúdiť, neakceptujú názor tam, kde by sa mal akceptovať. Mníšky z House of Saint Faith sú ľudské bytosti, ktoré vyššie zmienené aspekty nepostrádajú, ale kvôli cirkvi ich musia potláčať. Čo je najväčší zločin. (21.06.2015)