Šepoty a výkriky

Oblíbená Bergmanova kategorie odcizení, obrat, odmítání a vzájemné doteky v nejryzejší a nejtrýznivější podobě. Jeden z nejkrutějších filmů co vůbec vznikly, až esence osamění a strachu, které ochromují skoro všechny postavy, ale nejvíce umírající Agnes, pro níž je jediný náznak citu posvátným okamžikem. Nejděsivější však je, že když k němu v nádherné poslední scéně dojde, nejedná se o žádnou lidskot spíše naopak o projev nelidského světa, jenž je výtvorem lidské přetvářky a egotismu. I přes velmi silnou výpověď mi na snímku vadí některé příliš efektní scény (odpudivá záležitost se střepem) i notná vykonstruovanost až tezovitost postav dvou zdravých sester, které ani nepřipomínají lidské bytosti a celkové soustředění na bytostné Bergmanovo téma, které nenabízí nějaký výraznější posun a vlastně se jeví skoro průzračně. Výborná je Harriet Andersson, jež bezkonkurenčně trpí a navazuje na svůj obdobně útrpný výkon v Jako v zrcadle. (20.10.2007)

Ingmar Bergman ukazuje svoje mistrovství, a to jak ve smyslu režie, scénáře, tak především pak ve výběru herců. Harriet Andersson jako umírající Agnes je neskutečně přesvědčivá a vy jí uvěříte každou bolest, kterou by jako rakovinou prolezlá mohla mít. A do toho všeho neskutečné obrazy, které prostě nečekáte. Tohle je silná ukázka autorského mistrovství. (25.08.2015)

Filmárske kúsky Ingmara Bergmana sú u mňa raz hore, raz dole. Nikdy totižto neviem, akú ženskú hádanku si na mňa pripraví. Pri relatívnom sklamaní, ktoré som zažila pri Mlčaní, som si myslela, že ma od tej chvíle žiaden film nenadchne a musím priznať, že Šepoty a výkriky sú doteraz najlepším filmom, aký som mala tú česť vzhliadnuť od režiséra, ktorý vníma ženské vnútro viac ako ostatní. Jedna smrteľne chorá žena, milujúca opatrovateľka a dve sestry neschopné vymaniť sa pri príchode za sestrou z tieňov minulosti, ktoré ich bolestivo prepádavajú v každom kúte rodičovského domu. Večná snaha o zblíženie sa, večná túžba po odpustení a skutky, ktoré mali byť dávno pochované a predsa sa vynárajú v tých najneočákavanejších chvíľach. Bergman si zobral na paškál tri sestry, ich vnútornú odlišnosť a jednu slúžku, ktorá v celom tom depresívnom pekle predstavovala jedinú záchranu a človeka ako chápavú ľudskú bytosť. Duševná poéma v dokonalom súzvuku s metaforickým vyobrazením človeka zmietaného strachom z nepoznaného a v tom strachu nakoniec schopného udusiť i ľudskú súdnosť. Veľmi ťažký film hovoriaci prostredníctvom skutkov, myšlienok a výrazov tvárí. (07.08.2008)

Ocenění: Oscar 1973 - kamera; nominace: kostýmy, režie, film, původní scénář Zlaté glóby - nominace: cizojazyčný film (Švédsko) BAFTA - nominace: herečka (I. Thulin), kamera MFF Cannes - Technická Velká cena Bodil Awards - nejlepší evropský film Cinema Writers Circle Awards (Španělsko) - zahraniční film (Švédsko) David di Donatello Awards - režie zahraničního filmu, Zvláštní cena Guldbagge Awards - herečka (H. Andersson), film Italian National Syndicate of Film Journalists - režie zahraničního filmu Jussi Awards - zahraniční režisér Kansas City Film Critics Circle Awards - režie, zahraniční film National Board of Review - režie, zahraniční film National Society of Film Critics Awards - kamera, scénář New York Film Critics Circle Awards - herečka (L. Ullmann), režie, film, scénář (02.10.2013)

Šepoty a výkřiky? Ano, šepotů se zde dočkáme. A taktéž výkřiků, jež se několikrát vyderou z hrdel umírající Agnes nebo bezpochyby psychopatické Karin, která nesnese dotek koholi nebo čehokoli jiného, než je ona sama (což neplatí pro skleněný střep). To hlavní kouzlo, s nímž čaroděj Bergman operuje, je ovšem ticho. To ticho, jež svírá, mučí, léčí či případně unavuje. Především ticho prohlubuje všechny režijní prvky, psychologii zúčastněných, i proměnlivý romantický vztah sester Karin a Marie, kterou ztvárnila okouzlující Liv Ullmann. Nic z toho ovšem nezvrátilo fakt, že tento typ filmu, leč jeho sledování zajisté pro můj vývoj osobnosti i vkusu má smysl, mě není schopen zcela pohltit. (05.03.2015)