Šepoty a výkriky

Ty Bergmanovy ženy, to je nádhera...vnější i vnitřní. Jedna z velkých životních pravd nás učí, že člověk začíná přemýšlet o životě teprve ve chvíli, kdy se setkává se smrtí. Najednou je na vše pozdě, narychlo se sbírají poslední, někdy extrémně bolestivé, střepy minulosti. Zoufale se slepují, aby ty naše rodinné vztahy přece jen nějak vypadaly, alespoň navenek, jako naše honosné sídlo a červený pokoj, jenž jakoby zhmotňoval naší povrchnost a nabubřelost, navzdory vlastním citům, které se tak silně snažíme potlačovat, až nakonec vyjdou napovrch ve formě, kterou jsme si vůbec nepřály. My, noblesní dámy, Agnes, Karin a Maria, jo ještě jedna prostoduchá služka, jež tu ztělesňuje to vrchností marně hledané a od sebe záměrně odehnané lidství...snad také ono štěstí, které nám přinášejí některé líbezné okamžiky, jenž by mohly trvat navěky, v tu chvíli cítíme silný pocit štěstí uvnitř sebe sama, hřející nás na prsou. Bergman opět řádí, dokonale využívá barevného obrazu a formou fantastické stínohry a pomocí retrospektiv, které vyžadují zvýšenou divákovu pozornost, nám na zlatém podnose přináší rozkrájené duše čtyř žen, od prvních minut nás rmoutí a trápí tím, jací jsme my lidé slabí a směšní. Krásný to film, i když na plný počet u mě není. (21.07.2018)

Myslím, že se to Bergmanovi povedlo. Byl to nepochybně čistý art, ale hodně nudné a místy až nezáživné. Abych se naladila na správnou strunku, pomohla jsem si chytrou nápovědou v TVmini a ejhle, ono je to o jedné velké nudě. A to jsem skálopevně přesvědčená, že jedna z největších NUD v historii člověčenstva je dnes. Taky mi došla další souvislost s barvama, prý červená znamená nitro a já pořád, co to tam bliká, že by chyba ve vysílání? S barvičkama na mě nechoďte, takové náznaky mi nic neříkají. Nicméně musím uznat, že holky hrály znamenitě, vnímala jsem nejvíc jejich klasickou krásu. Neodpustím si vlastní dedukci o čem že to bylo. Celou dobu jsem intenzívně cítila potlačovanou sexualitu a k tomu nabalující se problémy - úzkost, neschopnost dotyku, lásky, citu, pochopení; lži, zastírání, sebepoškozování...Jak z toho ven, když jedna kráska má strojeného panáka a druhá kostnatého staříka (nažrat a spát). Tady je každá rada málo platná, hrozná doba. (23.06.2012)

Totální depka, která na mě působila děsivě pozitivním dojmem. Geniální je všechno (vypíchnul bych způsob umírání Agnes, žádná důstojnost - pomalá a klidná smrt s úsměvem na tváři (jak jsme ve filmu běžně zvyklí), ale odporná, nechutná a zrůdná), snad kromě některých malých detailů v hereckém projevu. Poprvé se mi po dosledování Bergmanova snímku stalo, že jsem toužil od něj vidět hned naráz spoustu dalších. Škoda, že se vícekrát ve svých filmech nerozhodl pro poněkud nabitější program, zde se to sice hodilo, ale je to jedna z věcí, co mi na filmech tohohle předčasně zemřelého švédského metuzaléma vadí. (26.01.2007)

Obsah včetně závěru: Na rodinném statku umírá bolestivě jedna ze tří sester. Ostatní dvě spolu se služkou (milenkou?) Annou se u ní střídají. Krásné obrazy (Oskar za kameru) zasazené do červeně se dotýkají hlubin duše. Vzpomínky všech. Sestry tam mají své manžele. Blonďatá bezprostřední sestra, maminčin miláček, svádí lékaře. Černovlasé sestře vadí dotyky, pořeže se na vagině a ukáže se tak manželovi. Dovolí po projevech nenávisti sestře, aby se jí dotýkala. Nakonec, ale zjistí, že co pro ni bylo tak hluboké, je pro její sestru jen povrchní každodennost. Závěr vzpomínka zemřelé – všechny jdou po zahradě, najdou houpačku z dětství, Anna je houpe, velký pocit naplněnosti, štěstí a vděčnosti životu. (04.12.2008)

Tak trochu myšlenkové pokračování Mlčení - film se točí kolem vztahu mezi sestrami (navíc je jedna z nich těžce nemocná a umírá) - je to dost psycho, ale to se stává. Film stojí na skvělých hereckých výkonech a perfektní kameře. Dobrý zážitek, ale ostatní Bergmanovy filmy, co jsem měl možnost shlédnout (Sedmá pečeť, Lesní jahody, Mlčení, Scény z manželského života i Fanny a Alexandr) se mi líbily víc. 7/10 (02.04.2006)