Šepoty a výkriky

Co napsat o tomto psychologickém darmatu?Drama nazírající hluboko do osamělé ženské duše, jež je zbavena schopnosti citu – lásky,kde tato je nahrazena pocity opačnými jako je nuda,lhostejnost,sebezraňování,výčitky…. Ale ona duše přesto velmi hluboce touží právě po opravdové blízkosti.Kde se tato neschopnost lásku jak přijímat ,tak i dávat vzala?Film nám naznačuje tajemný směr ,kterým se vydat při hledání odpovědí.Cestu si však každý v sobě musí najít sám.Sestry se se svým "prokletím" srovnávájí svým způsobem a my jen bez dechu sledujeme jak.Tuto atmosféru skvěle navozuje téměř ve všech komentářích zmiňovaná vizuální stránka.Ona všude přítomná červená barva působí tak stísněným dojmem ,že máte pocit že jste kdesi v uzavřeného prostoru a obklopuje vás taková samota a strach z ní ,že chvílemi se až dusíte.Naopak kontrastní bílá barva vyvolává pocit čistoty a já si nemohu pomoct ,ale mě to zavedlo od vnitřního světa,přes lidskou duši až např. i ke zrození.K tomu těžkému přechodu z jednoho světa do druhého, na který si většina z nás nepamatuje.A snad i smrt je přechodem dalším..... Šepoty a výkřiky jsem viděla poprvé skoro před rokem.Už tehdy ve mně rozezněly strunu ,která od té doby chvíli šeptá,chvíli křičí a neustále nějak rezonuje...... (01.02.2008)

Asi málokto sa odváži na plnú hubu povedať, že nuda a nedočkavosť môžu ísť ruka v ruke s čírou zúfalosťou. Banálne sa stáva závažným, lebo v obidvoch prípadoch sa jedná o psychiku. Bohatí tiež môžu trpieť nedostatkom lásky a nehy. A začať si rezať vagínu. Nebyť jeho film podľa knihy, poviem, že konečne vieme, kde sa inšpiroval Haneke. (04.01.2018)

Pár šeptonosných tvorů na cestě tichem, příležitostně vykřikující jméno Ladislav Klíma. Sternenhoch se ujmul chlastu poté, co se vykálel své ženě do obličeje, duševně řval. Bergmanovy holky se uzavřely v načervanelém, psychedelickém koutě zámku a málem je to stálo krk, protože přítomnost mrtvé sestry je nabádala ke zpytování svědomí a následnýmu útěku do reality. Faktem je, že to bylo snad poprvé, co mi má tělesná schránka přišla jako nicotná verze té původní. Stupňující se atmosféra, řev, bolest a já. Chtěl jsem rozepnout zip, který vede od srdce k mozku, marně. Bergman nejsilnější, kurevsky obrazotvorný. Absolutní výpověď o samotě, která mi přivodila šok a trpitelský výraz, který se nezadal s nikým menším, než právě se Sternenhochem! Bravo! (03.04.2010)

Temný, děsivý a krutý film, který sice je rozvleklejší, ale dle mého názory by jinak ani nemohl fungovat. Forma je přesným opakem následujícího Bergmanova filmu: Scénám z manželství - tedy je vysoce stylizovaná. Troufnu si říct až přestylizovaná a tak ve chvílích, kdy se relativně nic neděje, fungují prostory samy za sebe a udržují divákovu pozornost i atmosféru. Děj je jednodužší než ve Scénách, komorní a prakticky shrnutelný do jedné věty, což samozřejmě nemusí být chyba (a není). Téme neporozumnění (většinou sester, či jiných ženských příbuzných-viz. Podzimní sonáta)se sice s Berganem táhne už od Mlčení a pomalu se začíná vtírat myšlernka, že se již opakuje... Spíš bych použil slovo variuje a je na každém, aby posoudil sám, jak moc mu to vadí... Ze zmíněných dvou filmů jsem sice pro civilnější Scény z manželství,a le popravdě nepohrdnu ani tímto skutečně uměleckým dílem. (11.12.2005)

Tu sa tiež Bergman nezaprel, vo filme je plno výčitiek, spomienok na minulosť aj psychologického snímania postáv. Ale postavy sa často chovali nezmyselne a bez života, bez iskry, že ma to až unavovalo a asi v dvoch prípadoch aj rozčuľovalo. Je tu znázornené zúfalstvo, bezmocnosť pomôcť milovanému človeku aj keď tá osoba zomrie a už ju nič nebolí, začne bolesť u tých najbližších a tie všetky emócie vie Bergman užasne zachytiť na filmové plátno, ale u neho je to už len štandard. Vo filme nebola skoro vobec hudba a v niektorých scénach sa veľmi pýtala a naozaj tu dosť chýbala. Tu pán režisér išiel až do krajnosti, chcel šokovať a to sa mu v dvoch prípadoch aj podarilo. (26.07.2015)