Ikarie XB 1

Opravdu bytelně kvalitní scifárna, která i po letech diváka velmi silně vtáhne do (často nepředvídatelného) děje a jen tak lehce ho nepustí. Za zmínku stojí především to, že když se nad tím zamyslíte, tak v časoprostoru Ikarie XB 1 se nic nepohybuje dopředu, ale vše se točí jakoby ve spirále. Ostatně není bez zajímavosti, že na podobném principu (kruh, který vede na počátek) funguje svým způsobem i spousta klasických děl žánru – v Lemově Solaris objevuje Kris neznámou planetu, jen aby v ní nakonec spatřil jádro své vlastní psyché (objektivní zákony vesmíru vstupují do přímého vztahu s nejhlubší subjektivitou), v knize 2001: Vesmírná odysea proběhne uzavření evolučního kruhu ve stvoření staré civilizace "novým" člověkem a tak dále (ostatně i novější odnože sci-fi žánru spojují protiklady – vezměte si cyberpunk s jeho high-tech - low-life krédem, nebo Blade Runnera s futuristickými dopravními prostředky v kontrastu s gotickou architekturou). Nejinak je tomu i zde – a zde bych také upozornil i na možné „spoilování“. Spirálovitá struktura je zdůrazněna jak v časové rovině - v cestě do budoucnosti se musí nová posádka dokonalých lidí navrátit k minulosti vlastního druhu a nějak se s ní vypořádat (důraz na agresivitu dvacátého století) – k vyřešení problémů s Černou hvězdou nestačí ultra moderní technologie, ale po jejich selhání se nečekaně nabízí pomoc od starého, téměř "prošlého" robota, který byl dříve považován za pouhý odpad, apod. Pak je zde rovina prostorová – cesta k objevení nové planety naráží pernamentně na touhu posádky navrátit se domů a také je zde neustálé očekávání, jak bude nový život vypadat ve srovnání s tím "starým". A poslední je spirálovitý pohyb v naznačené existenciální/filosofické rovině snímku – lidé chtějí objevit nový život, ale v zásadě to nejpodstatnější, co objevují, jsou oni sami. Své limity v případě psychologické zátěže, omezenost v oblastech vědění, ale důkladně prozkoušeny jsou třeba i víra a vůbec samo uvědomění si vysoké hodnoty života jako takového – i proto dovršuje snímek narození miminka, které je v přímém vztahu s objevením života na Bílé planetě – harmonie pak nastává nejen v příběhu (lidskost byla zachována, i přes značné překážky), ale i ve výborné Liškově hudbě, kdy se s posledními oslavnými tóny do soundtracku zapojuje i pláč právě zrozeného člověka. (28.02.2017)

Není to žádný Star Trek, ale klasika českého sci-fi. Děj filmu se odehrává samozřejmě v budoucnosti a je o cestě první rakety Ikarie XB 1, která letí k planetám u Alfa Cantauri. Ze začátku si užíváme idylickou cestu vesmírem, seznámíme se s posádkou lodi. Brzy se začne projevovat ponorková nemoc. Loď ale cestuje dál k místu určení. O proti již zmiňovanému Star Treku tu nenajdete žádné mimozemšťany. Ikarie je filosofický, morální a konverzační film, každý se v něm najde své. Pokud jste fanda sci-fi, tak je pro vás tento kousek povinností. Podobný film u nás od té doby natočen nebyl. (03.10.2009)

Kdysi byli bojovníky, aneb parafráze názvu jednoho z mých oblíbených nezávysláků se sem celkem hodí. Ikarii se nemůže upřít že ve své době byla jednim z nejlepších seriozních sci-fi ve světovem měřítku a hlavně určitě musela v českých filmových vodách působit jako zjevení. Jenže od doby vzniku uplynulo zhruba 40 let a tento fakt je hodně znát. Stejně jako většina ostatních starších filmů i Ikarie hodně zestárla. Očima nezaujatého, nostalgií nezatíženého, diváka musím konstatovat že má na dnešní dobu pomalé tempo a spíš už nudí. (08.09.2007)

Klasika, která mě v podstatě dokonale minula. Je tam sice pár dobrých momentů, ale jako celek mě to strašně nebavilo, a to nejenom proto, že mě sci-fi obecně nikdy nebralo - ten film je beznadějně zaseklý v době svého vzniku, triková stránka je k smíchu, a dialogy se povětšinou nedají poslouchat, jak jsou hrozné. Většina herců mi navíc přišla ve svých rolích nepochopitelně stará - člověk odkojený moderní sci-fi produkcí je tak nějak zvyklý na to, že se na cesty vesmírem vybírají fyzicky zdatní mladí muži, ale tady ta partička na Ikarii mi přišla, skoro jako když si vyrazí na výlet osazenstvo domova důchodců. S jistými výhradami se mi tam snad líbily jen dekorace kosmické lodi, a design robota. Proti nápadu ten film zdigitalizovat a znovu uvést do kin lze asi těžko něco namítat, ale za sebe nemám problém napsat, že kdybych si ten film nechal ujít, o nic bych nepřišel - absolutně nejsem divák, který by takový film dokázal docenit, a pouze se mu vysmívám. Muselo ještě uběhnout dlouhých 20 let, než mě Polák konečně dostal mými oblíbenými Návštěvníky - to je jediný tvůrčí počin v jeho režijní filmografii, na který nedám osobně dopustit. (22.06.2016)

Česko-slovenské sci-fi z roku 1963? Sem s tým! Tešil som sa na WTF desaťročia... a dočkal som sa nudy. Nechápte ma zle - samozrejme triky sú úsmevné, nápady zostarnuté (obed v podobe jednej tablety o veľkosti šumivého celaskonu alebo robot natoľko trápny, že oproti nemu vyzerá aj Číslo 5 žije ako Terminátor), rozhodne sa pár WTF nájde (spoločenské tance, telocvičňa) a film je veľmi často nechtiac smiešny (ako keby triedu z Marečku, podejte mi pero! niekto vystrelil do kozmu). Ale scenáru chýbajú väčšie konflikty, problémy, zápletky. Takže je to len kuriózna nuda. V dobe vzniku neviem posúdiť, lebo som vtedy nežil, ale v roku 2016 pozerateľné len ak viete, do akej rarity idete. Niekto to prirovnáva ku Kubrickovi, prinajhoršom k Lucasovi. No... ehm! Ja by som to opatrne šupol skôr k Edovi Woodovi. Snáď len hudba a kamera mi pripadali ako-tak pokrokové resp. nestarnúce resp. pomaly starnúce. A psycho úvod. (06.02.2017)