Karel, já a ty

Tak tohle je vážně zjevení! Nic bližšího jsem si o filmu předem nezjišťovala, spíš mě vedl jistý instinkt k tomu, že by to "mohlo stát za to", ten mě obvykle nezklame. A nechápu... Jak může vzniknout téměř dvouhodinový film bez nějaké nosné dějové linky a zvratů, založený prakticky jen na dialozích postav (kterých je tam celkem asi 6), aniž by nudil a hlavně aby působil tak naprosto přirozeně! Možná je to i tím, že jsem těsně předtím viděla Šeptej a tak ten kontrast s tou jeho plochostí a pseudointelektuálními kecy o ničem byl o to větší.  Navíc zjišťuju, že se mi po včerejšku toto dílo docela zažralo pod kůži a tak původní **** zvedám na konečných *****. A Petr Marek v roli Dalibora Vrány byla už jen příjemná třešnička na dortu :) (28.03.2023)

fajnové české indiečko.Sice se tu prakticky nic neděje a ani se tu nic zásadního nestane,ale přesto se na to skoro dvě hodiny dobře kouká.Největší sílou Karáskova filmu jsou totiž dialogy (a je jich tu opravdu hodně),které působí přirozeně a nenuceně.Všechno se točí okolo vztahů a nejistoty postav jestli v nějakém vztahu setrvat - protože může a nemusí být ten pravý - a nebo zda vůbec začínat protože je tu pro změnu strach,Není to sice nic převratného,protože tohle se řeší v mnoha filmech,ale ne vždy to funguje tak jako tady.Na české poměry v posledních letech skoro až nevídaný počin...70% (15.11.2020)

Pro diváka lačného filmu, v němž se toho hodně stane a vyřeší, může být sledování Karáskova zdařilého pokusu o český mumblecore, v němž se stane málo a nevyřeší v zásadě nic, frustrující. Karel, já a ty ovšem i tím, jak málo je naplňující, věrně odráží, jak žijí a přemýšlejí dnešní mladí městští intelektuálové. Film vzdor svému minimalismu a omezení záběru na malý vzorek příslušníků generace Y zároveň podobně jako filozofující walk-and-talk filmy Erica Rohmera či Richarda Linklatera otevírá řadu univerzálních témat. Tím klíčovým je nepolevující existenciální úzkost z toho, že se stále míjíme se svým „správným“ životem.___Nejistota je duševní stav zažívaný ve filmu s krátkými pauzami nepřetržitě takřka všemi postavami. Trvalému porozumění se jim paradoxně nedaří dosáhnout kvůli neustálému hledání jistoty, kterou vztahy z vlastní podstaty vylučují. Kvůli svému nastavení nedokážou některé skutečnosti v zájmu vlastního štěstí prostě ignorovat. Neumí tak být spolu, ani bez sebe, zas a znovu se scházejí a rozcházejí, hledaje sebe samé i člověka, po jehož boku budou moct sebou samými pohodlně být.___Trvalá nespokojenost kvůli nepřehlednosti bytí člověka sice vysiluje, ale možná i díky ní neustává ve snaze přesáhnout sebe samého a dál se vyvíjet. Nepřetržité kritické zkoumání vlastních stavů a vztahů, v jejichž pojmenovávání jsou hrdinové podstatně úspěšnější než v jejich řešení, je ostatně i hlavním hybným prvkem vyprávění. Karásek vystihuje nestálou povahu (nejen) partnerského života jednak nenucenými dialogy, prozrazujícími výjimečný cit pro rytmus a nuance lidské řeči, jednak přirozenou návazností přesně odpozorovaných situací. Dějí se jedna za druhou bez vykonstruovaných dějových zvratů, velkých konfliktů či složité vztahové kombinatoriky. Karel, já a ty zachycuje život postav zdánlivě bezprostředně, bez ohledů na požadavek pevně strukturovaného dramatického útvaru s vyvíjejícími se charaktery a silnou pointou. Ke spontaneitě a nahodilosti, které brání tomu, aby se téměř dvouhodinový film stal předvídatelným a těžkopádným, přispívá také natáčení v autentických pražských lokacícha přirození herci, obtiskující do rolí kus ze sebe samých.___Samotné dosažení opravdovosti, jaká je v české kinematografii ojedinělá, představuje výjimečnou hodnotu. Karel, já a ty u ní ale nezůstává. Věrná nápodoba skutečnosti Karáskovi slouží k tomu, aby mohl bez okatého předkládání velkých životních pravd přesně vypovědět o pomíjivosti vztahů, nenaplněných očekáváních a věčně se opakujících životních cyklech. Ve své jednoduchosti jde o neobyčejně promyšlený film. 80% Zajímavé komentáře: Hwaelos, zencitizen, elgreco, Syndrom, Marthos (17.11.2019)

Trojka protivných uhuhlaných mamlasů, kteří neví, co chcou, vede 111 minut ubíjející rozhovory o tom, že teda neví, co chcou, a jen tak se plácají odnikud nikam a blbě usmívají. Není v tom žádná hloubka, žádný existencialismus. Okay, i bez existenciální tísně by to mohlo s odřenýma ušima projít jakožto nějaký syrový drama o osamělosti stárnoucích mileniálů, ale to by to nesmělo být zpracovaný tak hrozným způsobem. Sledovat "herectví" Miroslava Faderholze se vyrovná středověké tortuře. Dialogy připomínají dramatizaci článků z lifestylových magazínů, ale jsou ještě 10x nudnější a víc ubíjející, protože ty postavy jsou tak nesmírně tupé a navíc ještě blbě zahrané a ve výsledku kromobyčejně protivné. Všem třem jsem měl chuť zakroutit krkem. Do toho kamera i zvuk jsou na úrovni domácího porna, dialogům často není ani rozumět, a že je to "bytový film" jako omluva neobstojí. Existují nízkorozpočťáky natočené ještě horší kamerou, které ale nejsou tak odfláknuté. Poslední věc je, že snad každých 10 sekund tady z nějakého důvodu znějí místo hudby údery bicích, což mě ke konci filmu už dovádělo vyloženě k nepříčetnosti. Tohle jsem neměl dokoukávat. (10.03.2020)

Cely film plkani o hovnu. Postavy, se kterymi se nechce divak ztotoznit. Bokova je dobra herecka, krasna zenska... Mam ale pocit, ze by si mela zacit vybirat, v cem bude hrat. Mozna pred dvaceti lety bych film ocenil vice, ale clovek po ctyricitce nechce poslouchat moudra tricatniku a resit jejich "problemy". (14.09.2020)