Asi to ukončím

Charlie Kaufman zase posunul hranice toho, co pribeh na filmovem platne muze unest. Chvilemi to bylo az nesnesitelne. Pohled do mizerie, umrtnosti a do beznadeje lidstva. Jessie Buckleyova hrala dokonale ten typ stale negativne naladene zeny, ktery nemam rad.Ale mela hodne vynikajicich filosofickych postrehu o zivote.Kaufman přichází s hořkým ohlédnutím za mezilidskými vztahy: takovými, které nás díky vzpomínkám a pocitům mohou věznit i dlouho poté, co skončily. Jako noční můra. Příběh je založený na stejnojmenné knize kanadského spisovatele Iaina Reida. Pár, který se seznámil teprve před několika týdny, vyráží na venkov v americkém státě Oklahoma, aby poprvé navštívil Jakeovy rodiče. Večer s nimi všem zúčastněným přinese groteskní, nepříjemnou zkušenost. Slova jsou zbraně a krycí manévry, tchán a tchyně obyvateli domu hrůzy. Celý snímek je skládačka. Nejen individuální pojetí času, dokonce i základní perspektiva zůstává také po zhlédnutí otevřenou otázkou. Není to ale film surreálný, nýbrž racionální. Popově chytrý. Charlie Kaufman dovedně šifruje svá sdělení a klade nápadité divácké pasti. Kdo je muž dívající se z okna? Hledí hrdinka skrze čas na sebe samotnou v jiné dimenzi? Ten proces dekódování je třeba si užít, protože v něm spočívá značná část síly a originality díla. Po rozklíčování struktury Kaufman sděluje hlavně pocity: obavu z toho, jak člověka zatěžují komplikované vztahy, z křehkosti jedince a chřtánu samoty, který hrozí každému. (18.10.2020)

Po "synekdoše" (doufám, že je to česky správně) jsem opět dostal "kaufmännische Lust" (jak by řekl Němec) a byl jsem opět spokojen, především co do komplexnosti pojednání o "gerontofobii spoře se mísící s gerontofilií". Emersonova citace (viz film(: " It's tragic how few people possess their souls before they die. Nothing is more rare in any man, says Emerson, than an act of his own.", platíí pro všechny, včetně mladé ženy (Jessie Buckley), která se tomu chce sice vyhnout, ale nic pro to nedělá. Nakonec ze všeho zbude jen tanček (zde velmi působivý) "zavírání školních skříní" či nostalgická písnička v kulisách dětského pokoje. - Jake se svou mladou přítelkyní (ani nevíme, jak se skutečně jmenovala) prodrbou (jak spočítall jeden americký divák) 39 minut a 52 sekund v autě: s ohledem na časté změny (témat, nálady, vnitřních a vnějích hlasů, akcí a reakcí) není pro diváka ani toto ztraceným časem. I'm Thinking of Ending Things ("Asi to tu ukončím" či "Už mě to tu nebaví") je typem filmu, který bych v současné filmové produkci asi upřednostnil. (07.11.2020)

Na tohle mě opravdu neužije. S Kaufmanem už nějakou tu zkušenost mám, sice ne že bych jeho snímky pochopila zcela úplně, ale aspoň dokázaly zaujmout a odnesla jsem si z nich nějakou tu duševní potravu. I'm thinking of ending things je ale nuda až na dřeň, když se tam zrovna neděje něco mysteriózního. Scény jsou nepřiměřené dlouhé a nicneříkající. Neříkám, že se mi nelíbilo nic, třeba herecké výkony byly úžasné (zejména Toni Collette) a vizuál a výprava taky krásná. Zkrátka pro oči je to pastva náramná, ovšem pro mozek a duši už je to horší. Já fakt těžko překousnu nudu a tady to na mě dolehlo až dost a nevyrovnaly to ani ty twisty a časové posuny. Prostě když si z toho absolutně nic neodnesu, protože nejsem schopná to uchopit, tak mě to jaksi neba. Škoda. (22.12.2020)

Schizofrenní surrealismus. Kaufman je bezesporu výjimečný scenárista, ale tenhle film působí dojmem, jako by se jeho autor začal zoufale topit ve svých vlastních myšlenkách a nápadech, které ale tentokrát nedokázal uspořádat a vměstnat do soudržného a uchopitelného tvaru. Asi se nad tím dá všelijak přemýšlet, ale hledat v tom hlavu a patu je podle mě skoro nadlidský výkon. A na rozdíl třeba od Lynche to ani není nějak extra dobře a zajímavě natočené, aby mě to bavilo, i když tomu vlastně moc nerozumím. Snobský intelektuální mindfuck pro zvané. 45 % (17.09.2020)

Tohle byla po dlouhé době pěkná smaženice. I s houbama samozřejmě. Tento počin se těžce hodnotí. Nejdříve si myslíme, že jde o nějaký manifest deprese a psychické nahlédnutí do hlubin mysli a duše. Pak se to nějak spíše vrhne v esejistické a kritické dílo života. Pak je to zase spíše mysteriózní cesta bez vysvětlivek a pak už je to jenom nějaký filozofický a chaotický free style, který se vzdaluje od jakéhokoliv chápání. Asi největší úspěch filmu však je, že i já jsem uvěřil tomu, že tento film vlastně chápu. Ale to by byl velký klam. Plně rozumím tomu, proč toto vzniklo a i věřím, že někdo přesně ví, o co jde. Já ne. A nejsem sám ani za zlaté prase. (24.01.2021)