Asi to ukončím

Naprosto neuvěřitelný film, totálně mě rozsekal. Věčný svit neposkvrněné mysli vedle toho vypadá jako narativně nekomplikovaná (a veskrze optimistická) milostná storka. Wordsworth, Wyeth, Blakelock, Tolstoj... Kaufman to sype z rukávu s neskutečnou snadností, myšlenková hutnost toho filmu a prošpikovanost různými citacemi a odkazy dosahuje takřka nesnesitelné míry, navíc to co se tam děje, je takové psycho a peklo, že to není možné - ten film je brutálně zneklidňující, výsostně intelektuální, herecky geniální. Dobře, na rovinu, zcela jistě jsem tam nepobral všechno, protože to se podle mě snad ani nedá, a posledních 20 minut (to "muzikálové" finále ve škole) mě už moc nebavilo, podobně jako mi moc nesedl ten otevřený závěr, ale všechno co tomu předchází je tak mimořádné, inspirující a jak z jiného světa, že jsem z toho úplně paf. Kaufman je neskutečný borec, i když s jeho filmy musím opatrně, protože mi rozbíjí psychiku. Myslím, že se nenajdou 2 lidi, kteří by ten film interpretovali stejně, a rozhodně to není podívaná pro každého, ale za sebe rozhodně říkám, že intenzivnější filmový zážitek jsem zatím na Netflixu neměl. A rozhodně si chci přečíst knižní předlohu, abych ji mohl srovnat s filmem. UPDATE 25.12.2020 - Je to zajímavé, ale české vydání Reidovy stejnojmenné knihy mě dost zklamalo. Kaufmanova adaptace ji překonala a obsahuje toho výrazně víc, než je v předloze (od které se v některých drobnostech odklání). Takže většina toho, co je na tom filmu dobré, je zásluha Kaufmana, nikoli Reida, což je dobré vědět. Kniha je podle mě typický americký bestseller pro nenáročného čtenáře hororů, po němž za chvíli neštěkne ani pes, kdežto tenhle film bude stát za vidění i po letech. (15.10.2020)

Sousloví 'nenávidět či milovat' už dlouho žádný hollywoodský filmový projekt tak nevystihovalo. Kaufman odmítá tendenční lineární vyprávění, přimyká k postavám, které v autě vedou intelektuální rozpravy, udržuje pozornost snovým asociováním různých obrazů a daří se mu zvláštním způsobem podněcovat zvědavost, jak to celé vlastně dopadne. Stále zřetelněji přitom dává najevo, že zde nepůjde v prvé řadě o složitou romanci, nýbrž startuje působivou časoprostorovou deziluzi a pokládá interpretačně silné otázky, jejichž zodpovězení se odsouvá a vlastně nikdy diváka prahnoucího po vysvětlení zcela neuspokojí. Do popředí vystupuje kromě dalších filozofujících či sebeuvědomělých rozprav milenecké dvojice hlavně hra s filmovými žánry, které pomáhají zpřehlednit a definovat každý z jednotlivých dějových bloků - návštěva u rodičů je v podstatě zkouškou Formanovy trapnosti a hororové paranoie, rozhovory v autě inklinují spíše k povídkovému podobenství a v závěru se dostává i na tolikrát vzývaný muzikál jakožto čiré filmové vyjádření, v němž se realistické hledisko již zcela rozpadá. A úplné finále nabízí až surreálné uchopení myšlenek a otevřeně apeluje na diváka, že je pouze na něm, aby si udělal v hlavě pořádek a předchozí dění zkusil individuálně dešifrovat. ___ S vědomím, že jednoznačná interpretace zkrátka není na skladě a že tenhle spíše pocitový než dějový snímek naštve mnoho sledujících, musím Kaufmanovi vyseknout uctivou poklonu. Neřadím se sice k nadšeným divákům, ne vždy jsem jevil stoprocentní zájem o to, co si postavy vlastně povídají, a samotné formální uchopení závěrečných klíčových minut mě poněkud minulo, ale v průběhu jsem pociťoval velký a upřímný respekt k filmaři, který se nebojí jít proti proudu a točit snímky s matoucím a záměrně nedivákým uspořádáním, jaké vznikaly v dobách uměleckých autorských osobností. Asi to ukončím apeluje na vaše nejniternější cinefilní i smyslové buňky, a přestože se vždy nesleduje úplně pohodlně a divákovi se spíše škodolibě posmívá, tak klíče k vlastnímu pochopení jsou rozesety doslova ve všech koutech a určitě není vyloučené, aby zcela obyčejný divák nemohl tenhle intimní zážitek o ztrátě identity, stárnutí a vnitřním psychickém souboji plně a zúčastněně procítit. Mně se to celkem povedlo a asi se nebráním dalšímu setkání, které může být zase úplně jiným filmem. 75% (19.09.2020)

Vážnejšou vadou nového Kaufmanovho diela je fakt, že asi iba málokto sa bude chcieť naňho pozrieť znova. Kaufman si tento film napísal a nakrútil pre seba, divákovi ponúka síce množstvo podnetov na zamyslenie, či už filozofických, existenciálnych alebo čisto vizuálnych (modrá farba), ale tie nie je možné na jedenkrát vstrebať a tak je ďalšie pozretie nevyhnutnosťou, len je teda otázka, kto si dokáže takýto typ filmu pustiť znova. Čiže aj hodnotenie je len čisto orientačné a nemá v podstate väčší zmysel, ako naše životy, aj tak všetci smerujeme k smrti a do zabudnutia a tá cesta životom je chtiac nechtiac nesmierne stereotypná, asi ako niekoľkohodinová (zbytočná) jazda autom s vašou ženou po diaľnici (za vašimi rodičmi). Škoda, že v závere sa film začne prostredníctvom svojej surreálnosti rozpadať, pričom práve pri predchádzajúcich Kaufmanových dielach (rátame samozrejme aj tie na základe jeho scenárov) išlo o ich najsignifikantnejší prvok. Nedá mi si povzdychnúť, že aj napriek Kaufmanovým režijným schopnostiam nie je tento chlapík schopný si udržať tak potrebný odstup od látky a mám dojem, že v spolupráci s Gondrym mohol vzniknúť ďalší nesmrteľný kult. (27.09.2020)

Do příjezdu ke střední škole se jednalo o film roku s jednou z nejděsivějších hororových scén, co jsem za dlouhou dobu viděl, čímž mám na mysli celou návštěvu na statku u rodičů. Tato sekvence působí jako v loopu puštěná konkrétní scéna z Mulholland Drive, kde se protagonistky vrátí domů z divadla s nalezeným klíčkem od modré krabičky a je opravdu velmi nepříjemně nasnímaná (zdálo se mi to, nebo některé pohyby postav byly schválně zrychlené?). Se vstupem do prázdných chodeb školy se pak bohužel film promění už v čistou alegorii o tanci a zpěvech, čímž se z dosavadní americana nightmare odbočí někam do světa obligátní ironie (čemuž se alespoň dle wiki synopse kniha vyhne a já jí tím pádem chci a hned), což je přeškoda, nicméně v rámci Netflixu se jedná o fakt jetej úlet, kterýho si je třeba vážit. Navíc stejně jako doposud téměř všechny Kaufmanovy filmy se i tento odehrává v cyklickém surreálném světě sestaveném z neuróz, fóbií, masek, frustrací a vyčerpání, se kterým mluvíme celkem podobnou řečí. (15.09.2020)

Dokonalý paradox. To neustálé režisérovo přidrzlé obcování s divákovou trpělivostí (snad bych se dokonce ani nebál napsat, že z určitého úhlu pohledu jde vyloženě o znásilňování kulturního zážitku!) se totiž ve finále přetaví v nepopsatelně osvobozující pocit a pokorné pochopení, a zatím nic mi letos nepřineslo tak intenzivní odměnu, jako závěr tohoto klenotu. [Netflix] (22.09.2020)