Hnus

Samotný název mi po dlouhé době připomněl jednu školní příhodu, kdy jedna spolužačka uprostřed hodiny z ničeho nic přešla k tabuli a začala na ní jako nepříčetná psát několik minut dokola slovo HNUS ...schopna říct k tomu učitelce jen to, že to nemá být nic vůči ní. Tenkrát v době pubertě jsem se na tom neskrývaně bavil, dnes pro mě tato příhoda zavání spíše jakousi záhadou vnitřní psychiky, do níž někdy nelze snadno proniknout. Netuším, jestli dotyčná tenkrát neviděla Polanského film a zda jí nějakým způsobem krátce nepoznamenal, ovšem svým způsobem bych se ani nedivil. Ta nepříčetnost mladé pohledné dívky a frustrující zbláznění z náhlé tísně a pocitu nedostatečného opětování je tu ztělesněná mistrovsky. Gradující tísnivá atmosféra přechází ve jménu horroru místy až do těžko uchopitelných výjevů, skutečně oplývající onou záhadou vnitřních psychických procesů, ovšem všechny ty bizarní motivy tu mají jedinečné kouzlo... Od úvodních titulků mě vtáhla naprosto excelentní kamera! Roman Polanski ve stejném žánrovém duchu navázal příběhem z podobného prostředí na tento svůj raný počin i o dekádu později v Nájemníkovi (1976), nicméně jak se mi ten se v druhé polovině pocitově až zbytečně táhl, tady jsem ten pocit vůbec neměl a k mému překvapení celý film plynul velice plynule s gradující atmosférou až k závěru a s každou minutou mě stále více přikovával. Catherine Deneuve v tomto filmu ještě zdaleka není tou velkou filmovou hvězdou, spočátku mi i chvíli trvalo, než jsem se na její zvláštní projev jako z jiného světa zvykl, ovšem postupně jsem musel uznat, že do té role šedé myšky s blond vlasy se svým ještě nevypilovaným herectvím a často monotónně zachmuřeným výrazem náramně hodila. Trojice pouličních muzikantů se stylizovanou choreografií podél města je tu úžasná, stejně tak až černohumorná pasáž s postavou najímatele (Patrick Wymark) a surrealistické výjevy naplno stírající reálný děj s přeludy a nočními můry mě i přes svůj lehce děsivý ráz fascinovaly. Mohu hlásit, že jsem po čase viděl další filmový majstrštyk ze zlaté éry 60. let, od dalšího tvůrce, který s pojmem HORROR pracuje ve srovnání s žánrovou tvorbou dřívější (i současnou) zase jednou originálním a odlišným způsobem. PS: Rozhodně souhlas s Adamem Bernauem: i na mě vedle Hnusu působí Hitchcockovy Ptáci a Psycho spíše jako dobové žánrové kuriozity pro pamětníky. [95%] (05.04.2022)

Mně se ten film prostě nelíbil. V porovnání s Rosemary má dětátko to podle mého prohrává na všech frontách. Líbí se mi snaha o minimalistický horor s psychologickým přesahem, ale Deneuve není Farrow a atmosféra i příběh je v Hnusu taky slabší než v Rosemary. Škoda, že Polanski vygradovaný závěr děsivě prostříhal, myslím, že trochu delší záběry by v celkem povedeném závěru nebyly na škodu. (29.11.2012)

Geniální, jak Polanski dokázal zhmotnit samotný titul. Ještě štěstí, že se film nejmenuje Smrt, to bychom toho sem moc nenapsali. Roman asi taky bydlel na kolejích, má pěkně zmáklý všechny noční zvuky od sousedů. Jako film ale nepoživatelný, do okruhu britských 60 ´s to vůbec nepasuje. Dominující a dobrá hudba. (11.02.2013)

No jó, zase jeden "kultovní" film od slavnýho režiséra, kterej se nachází na seznamu 1001 filmů, který musíte vidět, než umřete. A já opět vůbec nechápu, kde film nabral takový hodnocení. Skoro celou dobu čumim na to, jak Catherine Deneuve chodí po ulici, případně sedí doma s nepřítomnym výrazem a do toho tikaj hodiny. Tuhle pohodičku občas akorát naruší nějaká prasklá zeď nebo zvonící telefon. No to byl fakt dechberoucí filmovej zážitek. Ke konci teda hlavní hrdince definitivně rupne v bedně a jakž takž se dá mluvit i o nějaký atmosféře a je tam jedna celkem dobrá scéna s břitvou. Žádný depresivní stavy nebo pocity hnusu film ve mně nevyvolal. Měl jsem akorát pocit zbtyečně promrhanýho času. Asi sestavim seznam 1001 filmů, u kterejch jsem málem umřel nudou... (25.10.2011)

Brilantní psychologický majstrštyk mladého Polańskiho a božská mladá Catherine Deneuve ve své životní roli (aspoň tedy podle mne). Film, který jsem si zamiloval hned napoprvé kdysi hodně dávno v pražském Ponrepu. Jeho obsah si můžete přečíst v podrobné anotaci, já bych rád jen vyzdvihl své oblíbené momenty: Geniální záběr na rodinnou fotografii, na které Carol už jako malá dívka stojí jakoby duchem nepřítomná s pohledem kamsi mimo, zatímco zbytek rodiny se usmívá do objektivu. Carol nehybně sedící na lavičce na ostrůvku uprostřed křižovatky a strnule zírající na prasklinu v betonu. Postupně hnijící bezhlavý králík, připomínající nedonošené dítě stažené z kůže. Králičí krvavá hlava v Carolině kabelce. Carolina bezeslovná odpověď svícnem vlezlému a otravnému nápadníkovi. Carolina bezeslovná odpověď břitvou na nechutné návrhy slizkého pana domácího. Ruka čouhající zpod postele. A na závěr opět rodinná fotografie s působivě zvětšenou malou Carol... Proč jen muselo být v okolí ubohé Carol tolik všelijakého hnusu? (28.12.2013)