Divotvůrkyně

„Poslušnost bez pochopení je slepá“. Nic nevidět, nic neslyšet a napsat o tom knihu – při čtení životních osudů Helen Kellerové se neubráníte němému úžasu. Jako první hluchoslepá vystudovala vysokou školu, načež bylo její jméno po dlouhé roky spojováno s bojem za práva žen, dělníků a … a tak dále, Wikipedie je ostatně přístupna každému. Divotvůrkyně mapuje její „převýchovu“. Za obrovského psychického i fyzického vypětí učitelky Annie Sullivan (více než skvělá Anne Bancroft) se z rozmazleného a zbytkem rodiny jaksi neúčastně tolerovaného divocha stává dítě chápající základní souvislosti světa a především života v něm (závěrečná scéna s kapkou vody vychází také z reality). Teprve druhý režijní počin Arthura Penna (a zároveň jeho třetí zpracování téže látky, po televizní a divadelní adaptaci) je sugestivním snímkem o nesmírném odhodlání a touze zvrátit status quo. Nutil mě klást si neustále otázku, jaké to je. Jaké to je, nemoci vnímat svět okolo sebe zrakem ani sluchem. Nevím, stále nevím a nedokážu si to představit, ale Divotvůrkyně bez sentimentu dokazuje, že i s podobným handicapem lze žít. Jenom přetrpět krušné počáteční chvilky, zde zastoupeny scénami, jež vážně není příjemné sledovat, přestože tušíte, že jinudy cesta nevede. Snad patnáctiminutový „teror“ v jídelně, jehož výsledek může někomu vzhledem k množství vynaloženého úsilí připadat malicherný, nedokážu pro jeho působivost připodobnit k žádné jiné scéně z dříve vzniklého filmu (teprve o čtyři roky později dosáhl podobného „psychicky-deptavého“ efektu Mike Nichols ve Virginii Woolfové). Ve scéně snídaně, mající charakter otevřeného boje, se krásně snoubí Pennova nekonvenční režie, „živá“ kamera Ernesta Caparróse a herecké výkony obou protagonistek (ne, Patty Duke ve skutečností není hluchoslepá). Vědom si faktu, o jak ojedinělý zážitek je připravuji, citlivějším jedincům sledování Divotvůrkyně stejně nemohu doporučit. 85% (17.02.2009)

Ako naučiť dieťa, ktoré je slepé a hluché hovoriť, resp. aspoň naučiť, že slová majú význam. Dieťa, ktoré tak-tak chápe akurát hmatové podnety, je akoby dopredu odsúdené na život nielen v nevidomej, ale aj v nevedomej realite. Na odbúranie ktorej treba nadľudský psychický a v mnohých prípadoch i fyzický výkon. Že by to zvládla drobná Bancroftová? Určite sympatická herečka, ktorá sa v tomto filme musela doslova fyzicky nadrieť. Životopisná dráma je ale prisilné označenie, nakoľko sa jedná asi o mesiac života dieťaťa, ktoré sa neskôr v dospelosti (čo vo filme nie je) stane spisovateľkou. Inak je to celkom podarená štúdiovka. (09.08.2015)

Životný príbeh Helen Kellerovej je nepochybne obdivuhodný a má veľký výchovný význam pre ľudí v obdobnej situácii. Nemôžem však tento príbeh a jeho význam zahrnúť do hodnotenia filmu. Pri ňom ostáva obdivuhodným iba výkon Anne Bancroftovej a s prižmúrením oka aj výkon Patty Duke. Ale to, čo predvádzajú obaja rodičia ma dosť znechutilo. Mohol to byť vynikajúci film. (20.07.2009)

ARTHUR PENN, DIVOTVŮRKYNĚ (1962). ________ V lásce a ve válce je všechno povoleno. Tohle není válka, slečno. No, láska to není. Zvláštní film. Divotvůrkyně Arthura Penna jakoby pronikala do lidské mysli. Ukazuje její slepé skvrny, jež nám, protože zabrańují jisté věci vidět, naoko dovolují nepodlehnout animálním silám v našich nitrech. Ty síly jsou běsnivé. A tyhle běsi, potřebují hranice. ___ Násilí, agrese, zdravé sobectví, fyzická síla, donucení, zkrocení, válka, obležení, neústupnost. To jsou hlavní „ženské“ zbraně v rukou polo-slepé, drsné učitelky, s níž se život nemazlil. Kašle na to, co Bůh nechtěl, chce-li to ona sama! (Anne Bacroft!). Zvlášť když se snaží vyprostit z bezedna z(a)tracenou lidskou duši. (17.08.2008)

Divotvůrkyně na mě zapůsobila tak intenzivně, že jsem už v průběhu děje byl pevně rozhodnut o tom, že film ihned po skončení poputuje do mé TOP 10 (i když dát sbohem Misery nebylo zrovna jednoduché). Neopakovatelný zážitek nedokázal překrýt ani dosti nepovedený dabing ze stanice MGM, který byl na začátku hodně k smíchu. Divotvůrkyně stojí především na brilantním scénáři a dvou velkolepých hereckých výkonech, u nichž Akademie s oscarovými soškami určitě nezapochybovala - výkon, který obě herečky předvádějí má určitě pevné místo na hollywoodském Olympu. Film je velmi dobře vystavěn, každá scéna se rozvíjí zcela přirozeně a velmi soudržný tvar neohrozí žádné skoky a oslí můstky, které jsou tak časté u životopisných filmů. Zde jde vlastně o soustředění na jediné - snahu mladé poloslepé vychovatelky objevit ve své nezvladatelné polozvířecí svěřeňkyni zárodek inteligence a "zasít" do ní pochopení, co je slovo - tedy podmínku k možnosti užívat jazyk. O nic víc ve filmu nejde a to je jeho obrovská síla. Film nabízí vlastně jen počátek, první a nejdůležitější krok a ten sleduje tak důkladně, že se až tají dech. Zápolení učitelky s agresivní žačkou, kde se obě uchylují k neústupné agresivitě je natočeno velmi intenzivním a působivým dojmem a hlavně dlouhá scéna z jídelny, která trvala snad přes deset minut se stává velmi silným symbolem trpělivosti a neústupnosti a působí téměř fyzickým dojmem. Velmi zajímavý je i vstup prvků modernismu v podobě útržkovitých flashbacků probíhajících ve víceexpozicích, v nichž je náznakově odhalováno velmi drsné hrdinčino dětství, který filmu dodává velmi temné pozadí. Divotvůrkyně nemá slabého místa, od počátku útočí nesmlouvavými scénami, cynickým humorem, hlubokými a krásnými dialogy a když se ke konci blíží film spíše k beznaději, to, co přijde v posledních minutách je obrovským zadostiučiněním nejen pro postavy, ale pro diváka. Já se slzám neubránil a ani nevím, jestli jsem tento typ emoce u filmu někdy zažil. Všem přeji, aby měli tento klenot příležitost shlédnout a vyzdvihnout ho z propadliště někdy nespravedlivých dějin. (25.03.2012)