Divotvůrkyně

Přesně ta poloha Penna, kterou mám nejraději, drsná romatika. Již zde žongluje na pomezí klišě a sentimentu a vždy včas zbrzdí drsnou scénou. Jeho režijní počiny mě baví stále vice, možná i proto, že žádné dva filmy nemají byť jen podobný námět. Spojuje je jediné, obyčejní lidé se ocitají v mezních situacích. (09.12.2019)

Životný príbeh Helen Kellerovej je nepochybne obdivuhodný a má veľký výchovný význam pre ľudí v obdobnej situácii. Nemôžem však tento príbeh a jeho význam zahrnúť do hodnotenia filmu. Pri ňom ostáva obdivuhodným iba výkon Anne Bancroftovej a s prižmúrením oka aj výkon Patty Duke. Ale to, čo predvádzajú obaja rodičia ma dosť znechutilo. Mohol to byť vynikajúci film. (20.07.2009)

O Helen Kellerové jsem do chvíle, než jsem zkouknul tenhle film slyšel akorát ve Smithových Clerksech 2, kde si ji Randal Graves plete s Annou Frankovou. Teď už vím, že tahle žena, nejen že si zaslouží nezměrné uznání, ale také životopisný snímek právě takových kvalit, jakých se podařilo Arthuru Pennovi dosáhnout. Asi nikdy nezapomenu na scénu, kdy se malá Helen učí jíst lžící. Všichni už ji odepisovali, a přesto tahle hluchá a slepá holka dokázala jako první vystudovat univerzitu, napsat téměř tucet knih, potkat 12 amerických prezidentů, procestovat svět a ještě ke všemu bojovat za práva žen. Skutečně klobouk dolů Helen, Oskary v těch nejzaslouženějších rukou a jen 100 hodnocení? Nevíte o co přicházíte. (28.06.2009)

Můj bývalý kamarád (dokud jsem mu nepůjčil peníze, které nevrátil) Vlastimil Balvín, zvaný Bahňous, měl dceru v předškolním věku (školního se nedožila), která na tom byla zřejmě ještě hůř něž Helena. Psal jsem dopisy institutům do celého světa, zda by mohly pomoci. Léčitel Jindřich Paseka ze Svratoucha tvrdil, že se nemá čeho zachytit, s čím se spojit, na čem stavět. Heleně něco zůstalo, něco z období před nemocí, pár pojmů a významů, na které se dalo navázat. Jedním z nich byla VODA, prvek ohraničující začátek a konec naší civilizace. Přítomnost další citlivé duše (léčitele) jako katalyzátoru, je zde samozřejmě nezbytná. Pozn.: "Stolovací scéna", ve které padla je dvě slova (good girl), byla fyzicky i psychicky náročná nejen pro herečky, ale zřejmě i diváky. Sám jsem si musel dát čtvrthodinovou pauzu.... Po odvou letech jsem viděl film znovu, tentokrát se mi všechno přehlušil pohled na fyzický "souboj dvou vůlí". (24.04.2018)

Divotvůrkyně na mě zapůsobila tak intenzivně, že jsem už v průběhu děje byl pevně rozhodnut o tom, že film ihned po skončení poputuje do mé TOP 10 (i když dát sbohem Misery nebylo zrovna jednoduché). Neopakovatelný zážitek nedokázal překrýt ani dosti nepovedený dabing ze stanice MGM, který byl na začátku hodně k smíchu. Divotvůrkyně stojí především na brilantním scénáři a dvou velkolepých hereckých výkonech, u nichž Akademie s oscarovými soškami určitě nezapochybovala - výkon, který obě herečky předvádějí má určitě pevné místo na hollywoodském Olympu. Film je velmi dobře vystavěn, každá scéna se rozvíjí zcela přirozeně a velmi soudržný tvar neohrozí žádné skoky a oslí můstky, které jsou tak časté u životopisných filmů. Zde jde vlastně o soustředění na jediné - snahu mladé poloslepé vychovatelky objevit ve své nezvladatelné polozvířecí svěřeňkyni zárodek inteligence a "zasít" do ní pochopení, co je slovo - tedy podmínku k možnosti užívat jazyk. O nic víc ve filmu nejde a to je jeho obrovská síla. Film nabízí vlastně jen počátek, první a nejdůležitější krok a ten sleduje tak důkladně, že se až tají dech. Zápolení učitelky s agresivní žačkou, kde se obě uchylují k neústupné agresivitě je natočeno velmi intenzivním a působivým dojmem a hlavně dlouhá scéna z jídelny, která trvala snad přes deset minut se stává velmi silným symbolem trpělivosti a neústupnosti a působí téměř fyzickým dojmem. Velmi zajímavý je i vstup prvků modernismu v podobě útržkovitých flashbacků probíhajících ve víceexpozicích, v nichž je náznakově odhalováno velmi drsné hrdinčino dětství, který filmu dodává velmi temné pozadí. Divotvůrkyně nemá slabého místa, od počátku útočí nesmlouvavými scénami, cynickým humorem, hlubokými a krásnými dialogy a když se ke konci blíží film spíše k beznaději, to, co přijde v posledních minutách je obrovským zadostiučiněním nejen pro postavy, ale pro diváka. Já se slzám neubránil a ani nevím, jestli jsem tento typ emoce u filmu někdy zažil. Všem přeji, aby měli tento klenot příležitost shlédnout a vyzdvihnout ho z propadliště někdy nespravedlivých dějin. (25.03.2012)