Straw Dogs

Obrovská lahoda.Rozhádaný manželský pár sa stane obeťou teroru skupiny robotníkov. A ide o jeden z najpôsobivejších počinov žánru, o ktorom je v tomto článku reč. Vzťahová dráma, napínavý thriller a fascinujúca štúdia násilia sú totiž namiešané do skvelého žánrového koktejlu. Perfektne nasnímaného, neuveriteľne zostrihaného a geniálne zrežírovaného. Sam Peckinpah využíva všetky svoje štylistické postupy, aby divákovi sprostredkoval pocity svojich hrdinov a je na to „radosť“ pozerať. Finále patrí k tomu najlepšiemu čo v žánri vzniklo. Bohužiaľ som to musel pozerať na dvakrát, takže som vypadol z atmošky ale aj tak jednoznačne 10/10 (28.10.2014)

Viděl jsem ten film někdy ve svých čtrnácti, tedy v roce 1982 (ne-li ještě o něco dříve), v pořadu Noční kino na polské TV. A byl jsem z něj hodně unešený. Kdybyste to viděli coby školáci v socialistickém Československu na počátku 80. let, byli byste unešeni (otřeseni, rozhozeni, zmateni - doplňte, co je libo) jistě také. Položil jsem si tehdy otázku: Viděl jsem snad v životě film, který by byl lepší (nebo chcete-li, intenzivnější)? A popravdě jsem si odpověděl, že ne. Dnes už je to asi nepřenosná zkušenost, i když myslím, že i v rámci dnešního subžánru home invasion, jde pořád o pěkný nářez. Sam Peckinpah jednoduše zase jednou přišel s pořádným šokem, a o pár let předstihl jiné odvážné šokery své doby (např. J. Boormana a jeho Deliverance, Friedkinova Exorcistu nebo T. Hoopera a Texaský masakr motorovou pilou). Přitom navázal na tak intenzivní pecky konce 60. let, jakými byla jeho vlastní Divoká banda, Pennovi Bonnie a Clyde nebo Hopperův Easy Rider. Všechny zmíněné filmy jsou klasiky, převratná díla, učebnice, které se neznámkují. A když, tak jedinou možnou známkou. (20.03.2018)

Zase jeden film, od něhož jsem očekávala něco jiného. Dustin je se svým mladistvým vzezřením a krásnými, černými vlasy okouzlující, ale v jeho výkonu mi nějak chyběl ten jeho herecký temperament. Byl skvělý, to ano, ale něco mi v jeho výkonu v tomto filmu scházelo. Možná to bylo postavou, možná tím, jak byl snímek pojat. Jakoby ho něco brzdilo, těžko to správně formulovat. Susan George se zase správně hodí do role naivní, provokativní ženušky. A David Warner se svým kamenným výrazem zase skvěle ztvárnil Henryho Nilese, kvůli němuž se vlastně udál klíčový dějový zvrat. Tím se dostávám k zásadnímu bodu. Myslela jsem, že manželé budou muset čelit surovým útokům místních výtržníků, kteří se jim začnou dobývat do obydlí, aby na nich spáchali kruté činy. Okolnosti se mají tak, že jim v podstatě nechtěli ublížit, pouze chtěli dostat Henryho Nilese, který se v jejich domě ukrýval. A byli ochotni pro to udělat cokoliv. Jenže Dustin jim ho nechtěl vydat, protože si byl vědom toho, jak krutě by s ním naložili. A to si podle něj nezasloužil. A tak ho i nadále ukrýval, i za cenu zuřivých bojů, obětí i proměny vlastní osobnosti. Strašáci jsou skvěle natočený film, jen jsem o něm měla trochu jiné představy. (07.09.2012)

STRAW DOGS ... jsou LEGENDA!! Na začátku 70. let spolu s DELIVERANCE udělaly nesmazatelný zářez do dějin kinematografie a postavily v podstatě nový žánr. Oba filmy mají mnoho společného, ale přesto se v mnohém rozcházejí a hlavně, vytvářejí v divákovi naprosto odlišný pocit. Avšak, co je na obou filmech naprosto geniální, pocit z obou filmů je naprosto ničím neopakovatelný!!! U obou filmů jsem od jisté chvíle seděl v sedačce jako přimrazený a nedokázal jsem spustit oči z toho, co se ve filmu odehrává ... Nemyslel jsem, nepřemýšlel, nebál se jako u běžného "horroru" ... byl jsem přimražen ... Deliverance je pro mne osobně o něco více ... Nejsou tolik temní, ale pocit z neustálého ohrožení, neznáma a nebezpečí se zde zavrtává do morku kostí. Straw dogs jsou násilní, brutální, hnusní a špinaví ... ovšem díky všem hercům, kteří zde podávají fantastický výkon, stejně tak vyvolávají nepříjemné mrazení v zádech ... První polovina filmu jasně patří herečce Susan Georgové, druhá polovina pak jasně Dustinu Hoffmanovi. Oba hrajou dokonale. Legendární scéna znásilnění je pro mne osobně druhá (po Ireversible...) nejvýstižnější, nejpůsobivěhší a nejsilnější scéna znásilnění, jako jsem ve filmu viděl (a myslím, že ty "důležité" jsem viděl již všechny ...). V tomto případě mi bylo oběti opravdu líto, celé to bylo podáno naprosto reálně a neuvěřitelně sugestivně. Prvního násilníka Susan Georgová dobře zná a když cítí, že není vyhnutí, snaží se podvolit a znásilňuje tak v podstatě sebe sama ... Je zmatená, zdrcená, zničená, plná bolesti a hořkosti, ale také vzrušení ... Druhé znásilnění, již jasně sráží ji i diváka na kolena... V tomto filmu není nic černobílé. Postavy nejsou jen dobré nebo jen zlé. Každý zde má, stejně jako tomu bývá ve skutečnosti, svoje dobré a špatné stránky. I matematik, kterého hraje Dustin je v podstatě podivín, chladná kalkulující člověk bez hlubšího citu ... jeho manželka je zase naopak střeštěná koketa ... A pak tu máme bandu opravdu šílených vesnických buranů a alkoholiků, ovšem každý z nich jasně vyjadřuje jistou povahu, osobnost, styl atd. Straw Dogs jsou mistrovským dílem, kteří stejně jako Deliverance neztrácejí naprosto nic na své kvalitě svým stářím. K takto odvážným, špičkově zpracovaným a přitom již několik desítek let starým filmům mám jen slova chvály a pocit obdivu ... (Poprvé jsem Straw Dogs viděl náhodou v odpoledních hodinách na některém běžném programu TV jako opakování večerního vysílání!! Bylo to asi před 8 roky. Nechápu, jak něco takového mohli odvysílat v odpoledních hodinách ....) (10.12.2007)

Peckinpahova filmová studie temných stránek duše. Tenhle režisér je jako člověk ve své podstatě asi velmi skeptická a pochmurná bytost. Jeho analýza násilí a násilné podstaty je ponurá a zraňuje. Peckinpah téměř vždy exponuje příběh ve výlučně mužském světě, patriarchální podstatu má i rámec Strašáků. Příběh je od počátku postaven na dualitě - americký cizinec, nepraktický matematik s principy a ideály ukotvenými v akademickém světě, v němž je formována jeho apoteóza humanismu a proti němu rurální svět anglických venkovanů se silně tradicionalistickým ukotvením, svět patriarchální nadřazenosti a primitivního zákona síly, k jehož prosazení nejlépe slouží láhev tvrdého alkoholu. Tyto světy jsou od začátku v přímé opozici a to, co je na počátku skryto, postupně vyplouvá na povrch. Jako styčná plocha těchto dvou světů funguje mladá matematikova manželka, jejíž silný sexuální pud a jeho úplné neuspokojení v manželském životě a celková nudu a stereotyp vztahu vede k frivolnímu a koketnímu jednání směrem k místním plebejcům. Dlouho se zdá, že tyto dva světy spolu nebudou korelovat a že vlastně spolu nemají nic společného. Jaké je však divákovo překvapení, když v přímé konfrontaci násilí světa prvého spouští rozbušku hluboko skrytou v lidském podvědomí, o jejíž existenci dosud ani sám nositel neměl nejmenšího tušení. Peckinpah vlastně neanalyzuje násilí zjevně motivované, ale to, o kterém člověk sám v sobě vlastně ani neví a pranic netuší o jeho existenci. Volně tak předjímá o mnoho let později realizované pokusy amerických sociologů, kteří na náhodně vybraném vzorku dobrovolníků, jimž nahodile rozdali role vězňů a jejich věznitelů, demonstrovali fakt, že malého fašistu si nese hluboko ve svém podvědomí každý z nás... (09.12.2007)