Réžia:
Jiří StrachScenár:
Lucie KonášováKamera:
Petr PolákHudba:
Zbyněk MatějůHrajú:
Bára Munzarová, Jiří Schmitzer, Jana Hlaváčová, Jiří Dvořák, Ladislav Županič, Pavel Kříž, Michaela Maurerová, Aleš Háma, Roman Štolpa, Michal Čeliš, Jaroslava Obermaierová, Antonín Procházka (viac)Obsahy(1)
Základní dějovou osou příběhu je příběh Anny Zofové, která žije se svou matkou, manželem a nevlastními dětmi na statku, kam se přivdala, když přijela z Londýna od své tety, kde se učila cukrářkou. Venkovské prostředí je Anně cizí, vztah s jejím mužem, vdovcem, je nenaplněný, ambice Anny jsou zcela jiné. Na samotu přijíždí několik amerických vojáků a ptá se na cestu do Plzně. K jejich překvapení umí Anna perfektně anglicky, a tak jí vojáci požádají, aby jim tlumočila. Voják Stanley Annu obdivuje a jako žena ho velmi přitahuje. Anna svádí vnitřní boj, zda má být věrná svému muži, nebo odejít se Stanleyem do Plzně a později snad i do USA. Její vztah k Stanleymu akceleruje, když se k ní manžel chová hrubě a nakonec vede k Anninu rozhodnutí, že odjede se Stanleym do Plzně. Po celé řadě dramatických peripetií dojde v Plzni jejich vztah konečně naplnění. Anna si však paradoxně uvědomuje, že její místo je na statku, kde vychovává své nevlastní děti. A tak nakonec Stanleyho opouští s vědomím, že patří do této země, do Čech. V jejím rozhodnutí je i přehodnocení dosavadního vztahu ke svému muži, i přehodnocení odpovědnosti k nevlastním dětem. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (83)
Cesta televizních filmů k divákovi je na první pohled jednoduchá, ale často vám uniknou lahůdky proto, že o těch televizních se nemluví tolik jako o těch filmových. A tenhle příběh rozhodně za pozornost stojí. Děj nabitý emocemi, pečlivě realizovaný příběh a herecké výkony skvělé (v jedné z těch vedlejších exceluje Jana Hlaváčová coby zapšklá tchýně). ()
Božínku, já už začínám mít z téhle televizoidní dvojky Strach & Konášová téměř strach. Bez ohledu na mé subjektivní pocity je však každopádně tahle inscenace jeden těžkopádný velký blábol s přehrávajícími zasloužilými umělci, tlačícími ze sebe vykonstruované dialogy o ničem a rádobymoderní kamerou, snímající toto snažení bez vůně a zápachu... Nebo že by to bylo jako fakt ze života? Nebo že by to byl ten kunst? Vlastně sorry - art! . . . Něco tady ale trošku smrdí, páni artisti, obzvláště to adorantské hodnocení. Marketing zjevně funguje... ()
O Jiřího Schmitzera jsem v několika scénách měla strach. Šlo o scény, kde se v podstatě rozpálil do běla a vypadal, že ho každou chvíli asi klepne. Šel z něho strach. Ten despota se mu opravdu povedl. Nechtěla bych být v tu chvíli v kůži Anny Zofové. Ona se mu ale dokázala postavit. Já jsem měla za to, že Jana Hlaváčová byla matkou Jiřího Schmitzera a tedy tchýní Barbory Munzarové. ()
Dráma o vojne, ktorá sa o vojnu obtrela iba pár guľkami, skôr by som ju zaradil k červenej knižnici. Ale takej prijateľnej, keď nevyteká med z televízora, len občas kvapká. Zároveň si je možné film pustiť ako cvičenie z angličtiny pre mierne pokročilých a pokúšať sa priraďovať cudzie anglické hlasy známym českým tváram. Film na jedno pozretie, výkony hercov nesklamali, ale zároveň scenár nenadchol. ()
Herci jsou moc dobří, Schmitzer je výborný, ve scéně, kdy vchází do pokoje se slovy „nebudu tě bít“ a výrazem „já tě zabiju“ pak přímo nezapomenutelný. Spíše úsměv vzbuzují ryze čeští herci v rolích amerických vojáků – mluvící navíc s dokonalým anglickým přízvukem. Jiří Dvořák si jako jeden z nich střihl další roli libového frajera, kterému není cizí obtáhnout vše, co má dvě nohy a prsa („People do it. It’s normal“), čímž se opět dostáváme k největšímu problému českých herců – jsou příliš škatulkováni. Formálně jde o dílo velice prosté, bez jakýchkoliv vizuálních kudrlinek (až na jednu pěkně nasvícenou milostnou scénu). Scénář je OK, jen nemá jasno, o čem chce v prvé řadě být, jestli o vyrovnávání se s poválečnou situací u nás, jestli o osvobozování spojeneckými vojsky, jestli o milostném trojúhelníku – asi o všem a přitom pořádně o ničem, aniž by však přestal o něčem být. :) Nic v něm není černobílé, ačkoliv je zprvu založený právě na kontrastu domácího teroru a pohodičky s hodnými Amíky, ale všeho dočasu. Vůně vanilky není zdaleka tak okázalým projektem jako později vzniknuvší Operace Silver A (právě nadšení z ní mě přimělo se na Vůni podívat), obsahuje příliš mnoho klišé, snad se i bojí jít vlastní cestou, stále před sebou nicméně máme kus poctivě odvedené práce. Ideální coby nenáročná večerní tečka za dnem plným práce. 70% ()
Galéria (17)
Zaujímavosti (11)
- Celý film byl natočen za pouhých 19 dní. (morgos)
- Při natáčení na plzeňském náměstí město vyšlo filmařům vstříc. Poskytlo štábu několik policistů, omezili dopravu a celé dopoledne nejezdili na náměstí tramvaje. (morgos)
- Na velitelství se objevuje nesprávná vlajka USA. S ohledem na rok, v němž se příběh odehrává, by na ni správně mělo být pouze 48 hvězd, nikoliv 50. Vlajka byla změněna až později po připojení států Aljaška a Hawai. (ČSFD)
Reklama