Persona

Krásná černobílá fotografie s brilantním surrealistickým/abstraktním prologem, ke které se nabízí obrovské množství výkladů, jenž sám Ingmar s přehledem mete ze stolu, jako všechny ostatní interpretace jeho složitých děl. Načrtnutí počátku krize, její jádro a závěrečná katarze s chytrou pointou disponuje přes složitou mozaikovitou formu jasnou a přehlednou dějovou linkou, která může pro někoho znamenat intelektuální orgasmus a pro druhého formálně dokonalý a únavný stereotyp. „Bergman je nuda vole!“ prohlásil jeden uznávaný pedagog na večírku jedné nejmenované katedry. V tomhle případě to není buranství, provokace ani "dělnický postoj", ale holý fakt... (07.07.2005)

Kam nedojde intelekt, musí nastoupit pocity. A u Persony to ani jinak nejde. Výrazně nedějový a intelektuálně-emocionální snímek Igmara Bergmana se skvělými výkony Liv Ullman a Bibi Anderson. Pokud bych měl popsat, co jsem při sledování tohoto díla cítil, snad bych to ani nedokázal. Bylo to divné a lákavé. Snad bych mohl částečně přirovnat k předloňské Černé labuti, ovšem jen částečně. Některé surrealistické scény mi naopak připomínaly Andaluského psa. Toto je opět jedno z dramat, které nemá vůbec daleko k hororu, a každý si na něm může najít své. Musím říct, že já byl ve finále spokojen. Ačkoli jsem se na toto drama díval v dost ospalém stavu, nedokázal jsem odtrhnout oči. To se jen tak nestává, klobouk dolů. (10.07.2012)

Persona je exkurziou do zákutia ženskej psychiky ponúknutá cez psychoanalytický jazyk. Bergmanovi sa umelecky podarilo zobraziť zložitú mozaiku jednej ľudskej existencie, jej podoby a prezentácie cez rôzne sociálne role. Odporúčam naštudovať teóriu osobnosti C.G.Junga a ľahšie pochopíte inotaje v Bergmanovej Persone. (02.06.2007)

Film, který začíná jako surrealistická koláž zdánlivě nesouvisejících obrázků, jen aby se posléze změnil v jednu velkou psychologickou mozaiku [která na pomezí reality, abstraktní fikce a snu polemizuje nad významem herectví, přetvářky a ženství], a nakonec skončil jako Bergmanův osobní (dvojitý) komentář k otázce mateřství.... Persona tak i po víc než 50 letech stále rozděluje diváky na dva nesmiřitelné tábory: pro někoho jde o ukecanej hyper-intelektuální artovej fetiš plnej metafor; pro někoho jde zas o sebevědomý manifest o síle monologu, dialogu a vzájemného porozumění. Jedno je však jistý: nahned bych s těma dvěma holkama taky zachilloval na chatě u moře.... VERDIKT: 8,5 čelenek z 10 (28.12.2022)

Ze začátku se nám může zdát, že bude svědky filmového experimentu. Vidíme chlapce hledícího na neznámou ženu... podivné střihy. Pak se však přesouváme do ústavu pro duševně choré a zjišťujeme, že budeme sledovat film o dvou ženách, z nichž jedna si chce popovídat a ta druhá zaritě mlčí. Ingmar Bergam se pokusil natočit něco jiného, než čeho jsme mohli být v té době svědky. Podařilo se mu stvořit komorní drama jehož konce jsou volně rozhazovány a až na úplném konci snímku se spojují v jednu nitku. (01.07.2005)