Evangelium sv. Matouše
Il vangelo secondo Matteo
L'Evangile selon St Matthieu
The Gospel According to Matthew
Réžia:
Pier Paolo PasoliniScenár:
Pier Paolo PasoliniKamera:
Tonino Delli ColliHudba:
Luis BacalovHrajú:
Enrique Irazoqui, Margherita Caruso, Susanna Pasolini, Marcello Morante, Mario Socrate, Alfonso Gatto, Luigi Barbini, Paola Tedesco, Rossana Di Rocco (viac)Obsahy(1)
Jeden z nejznámějších snímků Piera Paola Pasoliniho patří mezi nejvýznamnější filmová díla s biblickou novozákonní tematikou. Kontroverzní italský autor v něm použil striktně doslovné citace z Matoušova evangelia (byť některé části vypustil a jiné přesunul), ale při inscenování se vůbec neohlížel na historickou věrohodnost: celý snímek vznikl v autentických prostředích nejzaostalejšího jihoitalského kraje Basilicata a objevují se v něm ve stylizovaných kostýmech výhradně neherci (Ježíše ztvárnil španělský student, zestárlou Marii Pasoliniho matka, Jidáše hraje řidič náklaďáku). V době uvedení však snímek vyvolal rozruch nejen svým zpracováním, ale i faktem, že jej natočil marxisticky smýšlející homosexuál. Tvůrce tak vzbudil nedůvěru u ateistické části publika i v náboženských kruzích (kde však bylo dílo nakonec přijato). Pasolini byl znám jako odpůrce církve, avšak jeho (milovaná) matka byla oddanou katoličkou; dílo je navíc věnováno papeži Janu XXIII. Ten prosazoval mj. reformy uvnitř církve a dialog se socialistickými státy.
Pasoliniho pojetí nemá nic společného s výpravnými biblickými eposy, jež v padesátých a šedesátých letech produkovala hollywoodská studia. Navzdory tvůrcovým postojům však není ani kritikou či polemikou s jakýmkoli náboženským chápáním Krista. Pasolini neváhá inscenovat andělská zjevení či zázraky; interpretuje ovšem Ježíše jako mladého (vzezřením jemného a krásného) netrpělivého revolucionáře, jenž věnuje veškerou energii naplnění svého poslání a jemuž patří významné místo v duchovním vývoji lidstva. Proto se v dlouhých sekvencích objevuje doslovné znění Ježíšových kázání. Náboženské pojmy (Syn Boží, křest ohněm, království nebeské) zde mohou být dobře chápány i v přeneseném smyslu, jako metafory pojmů z marxistické filozofie (ideologický vůdce, revoluce, spravedlivé společenské zřízení). Pasoliniho dílo je však především jedinečnou filmovou básní, v níž klasická látka dostává nové rozměry díky nezvyklému, ale funkčnímu a mimořádně působivému hudebnímu komentáři (kromě klasických skladeb se objevuje i africká hudba) a díky filmařským postupům, inspirovaným neorealismem a cinéma vérité, zejména v dokumentárním zachycení rozmanitých lidských typů (každý protagonista je charakterizován zpravidla "pouze" výmluvným portrétem). Tvůrce přitom částečně odkazuje na zobrazení příslušných postav v italském výtvarném umění (Giotto, Donatello, Botticelli aj.).
Pasoliniho neorealistický styl jeho prvních děl je zjevný i v tomto filmu, natočeném s přísnou prostotou a čistotou historického koloritu. Pro režiséra nejsou prvořadé peripetie biblického syžetu či biblická podobenství, ale vroucí kázání prudkého, nesmiřitelného a odvážného Krista, který se jako osamělý "revolucionář" snaží vzbudit duch odporu v utlačené, ustrašené mase otroků, ale neuspěje. Starobylá Judea tu není zobrazená jako legenda; vyprahnutá země, ubohé chatrče pastýřů a kamenný palác ohromují svojí prvotní divokostí. Kristus je nad tento ubohý svět povznesen, je to člověk, přicházející v roztrhaném plášti a sandálech na zaprášených nohách napravit svět plný předsudků, krve a strachu. Použitím dokumentarizujícího stylu, dynamické ruční kamery, neherců (jeho přátelé, matka, rolníci, španělský student ekonomie v úlohe Krista) a současných oděvů ukazuje Pasolini Krista jako živou, skoro současnou postavu. V hudební rovině a obrazové kompozici cituje mýtus a přirovnáváním zpřítomňuje a mýtizuje "realitu". Pokouší se o vytvoření bezprostředního obrazu mravní krásy asketicky čistou černobílou tonalitou, zdůrazněnou znakovým použitím ticha, detailů tváří a linie krajiny.
(oficiálny text distribútora)
Recenzie (88)
Koukatelné, ale nijak převratné dílo. Syrové prostředky tentkrát nevadily a celé to obsahovalo několik zajímavých momentů (vraždění neviňátek), ale celou dobu jsem měl pocit, jako by se mi nad hlavou vznášeli snad všichni svatí, což už samo o sobě není dobře a potom ta hudební koláž působila zmateně a nic film mi nic moc navíc nedal převratného mi film nedal... Snad jen to, že Ježíš má srostlé obočí :) ()
Upraveno v březnu 2021. Evangelium sv. Matouše je poezií romantického idealisty v esteticky veršovaných obrazech. Pier Paolo Pasolini elegantně využil ideologické shody marxismu s křesťanstvím, přidal k tomu hrsti renesančních maleb, byzantské mozaiky, střípky pietismu se sentimentem a poetické nadšení ze stavu revolučního probuzení lidského nitra. Pasolini našel zemi zaslíbenou v prachu jihoitalské oblasti Basilicata, Jeruzalémem učinil město Matera, kameraman Tonino Delli Colli skládá esteticky upravené složky básně do poetických obrazců, obhlíží se vůkol ryzost víry. Bach, Mozart, Prokofjev, konžské oratorium Missa Luba, Pasolini zpívá svou píseň z Matoušova evangelia z ideálů povědomí básníka romantismu a marxismu. Hrdinou Pasoliniho poetické modlitby je Kristus (pozoruhodný Enrique Irazoqui s hlasem Enrica Marie Salerna), nejsvatější naděje křesťanské víry na věčné spasení. Zapálení pro vyšší věc je nezbytným předpokladem při očekávání zásadního společenského přelomu a nové nastavení duality morálky na dobro a zlo. Hlavní ženskou postavou jest Marie (jako mladá křehce nevinná Margherita Caruso, ve starším věku Susanna Pasolini), neposkvrněná bohorodička. Svého potomka miluje nade vše, vždyť přeci byl stvořen a vyvolen pro tu nejvyšší oběť. K výraznějším postavám zde patří také se zdánlivě lehkomyslným přístupem mistra nespokojený učedník Jidáš Iškariotský (zajímavý Otello Sestili), poddajnější pěstoun Josef (sympatický Marcello Morante s hlasem Gianni Bonagury), a prostý lid burcující kazatel Jan Křtitel (zajímavý básník Mario Socrate s hlasem Pina Locchiho). Z dalších rolí: o něco později základní pilíř katolické víry Petr (Settimio Di Porto), jeho bratr a rybář Ondřej (spisovatel Alfonso Gatto), synové Zebedeovy, učedníci Jakub (Luigi Barbini) a Jan (Giacomo Morante), svou výsostnou pozici moci bránící velekněz Kaifáš (básník Juan Rodolfo Wilcock), trudný rozsudek smutně vynášející římský prefekt Pilát Pontský (Alessandro Tasca), narozením vystrašený král Herodes Veliký (Amerigo Bevilacqua), jeho syn a vládce Galileje Herodes Antipas (básník Francesco Leonetti), Antipova rozmarnější dcerka Salomé (Paola Tedesco), či zvěstovatel dobrých zpráv z nebe, Anděl páně (Rossana Di Rocco s hlasem Emanuely Rossi). Film Evangelium sv. Matouše je stylizovanou filmovou básní, v níž Pier Paolo Pasolini kreslí víru a skládá verše a estetické obrazy k modlitbě za lásku, za rovnost a za spravedlnost. Romantická poezie marxismu! ()
Filmársky suverénne, obrazovo čisté, dejovo oddramatizované, herecky civilné, kostýmovo striedme, lokáciami minimalistické a použitím nádhernej hudby odvážne a emotívne. Pasolini je prekvapivo verný predlohe a neorealistickej forme s dokumentarizujúcim presahom. Jeho interpretácia spočíva v tom, že Kristus je vyobrazený ako nekompromisný vodca s radikálnymi postojmi a nie ako láskavý a chápavý dobrák. Pojmy ako Boží syn a kráľovstvo nebeské sú navyše metaforami pre revoltujúcu ideológiu či komunizmus. Spolu s Posledným pokušením Krista pre mňa najzaujímavejšie spracovanie života Ježiša Krista. ()
Pasolini ako ateista si dokazal zachovat odstup a svojho hrdinu nechava odriekavat naliehave slova evanjelia s velkou striedmostou, ale zaroven obrovskou intenzitou. Vynimocnym robi tento film predovsetkym genialny predstavitel Jezisa, ktory dal postave skutocne enormny rozmer. Vyborny filmovy zazitok, ktory prinuti rozmyslat o vypovedanych slovach podstatne lepsim sposobom, ako bic dopadajuci na zohavene ludske maso. ()
Vizuálně velice pěkné, hudba výborná, ale nějak to nefuguje dohromady. Ten film mě nechal absolutně lhostejným. Ani dobrý, ani špatný... ()
Málokedy sa vidí, že by silné posolstvo bolo v otrasnom hábite. Veľakrát je to skôr naopak - vizuálny klenot tvorí prázdny obsah. Bohužiaľ v tomto filme sa šetrilo na všetkom, na interiéri, na kulisách, na kostýmoch - a to už čo je povedať. Hlavne v prvej polke viacero nudných, dlho naťahovaných scén. Neviem, koľko postáv tvorili herci, ale veľa ich nebude. Tupé pohľady bizardných človiečikov prezrádzajúce prázno v hlave a nabifľované monotónne monológy nech sú jasným dôkazom. Pasoliniho príbeh sa ale snaží o verné, priam doslovné vyobrazenie Nového zákona. A nepopieram, skrýva silné - sic surové - posolstvo. ()
Bible se naprosto přirozeně prolíná se stylem italského neorealismu. Passolini jde textem evangelia slovo za slovem, událost za událostí a věrně tak převádí knihu knih na filmové plátno. Zároveň přidává vlastní prvky: Ježíš je charismatický mladík, tvrdý, jistý svou pravdou, jasně a zřetelně deklamující svoje myšlenky, režisér tak narušuje zažitou představu, který překypuje dobrotou a čistotou. Strohou vizuální stránku (vyschlá krajina, zchátralé domy) doplňuje nápaditě vybraná hudba. Výborný film. ()
První seznámení s PPP. Docela jsem ocenil, že to rozdělil na dvě tempa. ()
Orgie doslovnosti. ()
"A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. “ Závěrečná Ježíšova slova z Matoušova evangelia jsou i závěrečnými slovy tohoto velmi autenticky působícího snímku (ač tedy točeného někde v Toskánsku). Přemýšlím, zda je to tím černobílým vizuálem, nebo tím, že tu prakticky nezazní jiná slova než ta, co jsou přímo zapsána v předloze tohoto filmu (tedy v Matoušově evangeliu). Protože jsou ve filmu i pasáže bez mluveného slova, důležitou roli zde má hudba. Nejen ta použitá od autorů klasické hudby (určitě Bach a Mozart, dle titulků dále Prokofjev a Webern), ale zvláště ta původní, jejímž autorem je Luis Bacalov. Styl připomínající gospel či spirituál mě určitě zaujal a onu kombinace této hudby s klasikou považuji za velmi zdařilou. ()
Kdysi dávno (10 let) bylo v Pardubicích na nádraží jedno funkční kino, které "nadstandartním" divákům nabízelo filmový klub. Dramaturgie byla až na malé výjímky bezchybná, avšak vemte si čerstvě pospubertálního diváka (například mne), který musel během jedné sezóny tři filmové večery trávit s panem PPP. A tak když po nejstravitelnějších Canterburských povídkách přišel Satyricon a následně Evangelium sv. Matouše, zpětně hodnotím filmy PPP jako pubertální noční můru, která mě občas budí do teď..... ()
Na filmu mě nejvíc zaujalo ztvárnění Marie jako staré ženy, které je v kontrastu s jejím běžným zobrazováním pod křížem jako třicetileté - tomu se říká realismus ve filmu... ()
Tak neoblomne doslovné, až naliehavé nutkanie vytisnúť zo seba na verejnom wc abnormálne veľké H z toho vyjde ako veľmi podnetná a tvorivá činnosť a zároveň pomerne objektívna recenzia. Ale čerstvo našampónované ofinky pobavili. ()
Byl to dobrý nápad - nadělit si tuto lahůdku o velikonoční neděli. Doslovnost (povětšinou notoricky známých) citací z Bible je v dokonalém kontrastu k nápadité výtvarné stylizaci a v použití nezvyklého hudebního doprovodu. Pasoliniho invence mě občas až trochu vyváděla z míry - např. Ježíšovo kázání podbarvené smutečním pochodem, který se hrál vždy při kladení věnců státníkům a neznámým vojínům, anebo římští vojáci v přilbicích jak vypůjčených od Žižky. Viděno v rámci Challenge tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. ()
Nic jednoduchého pro rozeného ateistu, jako jsem já. Nicméně s povděkem jsem se podíval na film, který (na rozdíl od jiných - zejména amerických) předčítá z evangelia a pouští k tomu ilustrační obrázky, ale to hlavní - pochopení resp. vytvoření si úsudku - nechává čistě na divákovi. Pasolini to udělal chytře, kdyby se upnul na přílišnou marxistickou metaforizaci, dávno by už upadl do zapomnění. Takhle však jeho film přináší myšlenky dál. BTW: Velice mě rozesmál jeden z uživatelů svou poznámkou "příběh jsem znal už předem". Ano ano, o příběh tu jde především. :-) ()
Toto Pasoliniho dielo ma zaujalo hlavne výbornou kamerou, výpravou a špeciálne ma prekvapila hudba. Ináč, biblický príbeh o živote Ježiša Krista z pohľadu svätého Matúša nie je ničím prekvapivý a miestami jeho realizácia pôsobila trochu nudne... ()
Na "zóně" jsem se dočetl, že v šedesátých letech vznikly tři geniální filmové vize lidské minulosti (Tarkovskij: Andrej Rublev; Vláčil: Marketa Lazarová; Pasolini: Evangelium sv. Matouše). I když jsem si po přečtení komentářů o Pasoliniho filmech říkal, že je vážně vidět nemusím, přirovnání Matouše k Rublevovi a Marketě mne zviklalo. Evangelium je moc dobrý film s vhodně vybranou hudbou a místy úžasným obrazem; hlavně ke konci, kdy se vše halí do temnoty. Přirovnání k Tarkovskému a Vláčilovi sice trochu pokulhává, nicméně podobných filmů je žalostně málo (nebo je to dobře?), takže i tento lze jedině doporučit... ()
Nikoho jsem zatím neviděl být více Ježíšem, než jak to dokázal Enrique Irazoqui. Hudba je k tomu ideálně vybraná, scénář je de facto výtahem z Bible a Pasolini to vše doplnil obrazově vytříbeným ztvárněním (a vytvořil tak svůj zřejmě nejlepší film). Svaté písmo v kostce. ()
Nevím, kdo přišel na to, že tento snímek je marxistickou interpetací biblického textu a Ježíš je zde zobrazen jako revolucionář. Jeho učení sice je mimo jiné i o svobodě a o boji proti materialismu a autoritářství, ale ve filmu jsem žádnou významnější vlastní invenci režiséra nezaznamenal. Jde "pouze" o přepis Bible, a to jak textu, tak jeho smyslu. Ten však je natolik geniální, že rozhodně stojí za to, se na film kouknout. Na rozdíl od novějších biblických velkofilmů předkládá Pasolini přesně totožný obraz Ježíše, jeho myšlenek a jeho skutků jako Matoušovo evangelium. Film je natočen zajímavě, silnou myšlenkovou intenzitu filmu dotváří také výborné hraní herce v roli Ježíše, ale i dalších herců. Špičkový režisér dokáže i s amatéry opravdové divy. Za problém však považuji možnost, že člověk bez znalosti uvedené předlohy se nemusí zcela orientovat v událostech ve filmu. Autor totiž nepřidal jediné vysvětlení, které by ve filmu mohlo být potřebné. Možná i proto pak některým divákům připadá, že je film namířen proti katolické církvi :-) ()
Súvisiace novinky
Martin Scorsese a další pokušení Krista?
Uznávaný režisér Martin Scorsese v předešlých dnech oslavil poměrně silný úspěch na festivalu v Cannes se svým nejnovějším snímkem Killers of the Flower Moon. 206 minut dlouhé epické dílo o tajemných… (viac)
Krásné a chytře zarámované obrázky s monumentální hudbou (což neznamená, že se tam vždy hodí), které vyprávějí něco jako příběh Ježíše. Schválně jsem do věty vecpal "něco", protože i přes zručnou filmařinu je to celé dost strohé a bezpohlavní, že to v divákovi nic silnějšího nezanechá a hlavně je těžké říct, jak to celé Pasolini vlastně myslel. Tahle otázka je i největší kamenem úrazu. Je to důmyslný výsměch, komunistický výklad Bible, nebo adaptace z pera nevěřícího, kterého ale fascinuje Ježíšův život? Po čase jsem dospěl k tomu, že pravda bude asi někde mezi vším a výsledek podle toho taky vypadá. Ježíš doslovně deklamuje slova z evangelia sv. Matouše, s občas až revolucionářskou dikcí a takhle to je celý film. Ostatní důležití lidé okolo něj jen existují a jen udělají to, na co všichni čekají, ale jinak jsou naprosto bez charakteru, prostě jen jsou. Do toho z toho pořád číhá strašák (ne)úmyslné parodie v podobě WTF scén typu prvního andělského zjevení (stane se to moc rychle, rychle to skončí, skoro jak v grotesce a Josefovo chování tomu taky odpovídá, vzhledem k tomu, jak byla ukázána úvodní scéna) a nemalého počtu dalších, po kterých už teprve mám problém to jasněji uchopit. Nejvíc mě v tomhle smyslu "dostala" montáž žalmů (!!), která nejvíc zobrazuje, jaký celý tenhle film je - povrchní. Bible je jedno z nejkomplexnějších podobenství vůbec, ať na ni máte názor jakýkoli, proto je taky problém ji nebo část z ní pořádně zpracovat, aby nic nechybělo, ale Pasolini to vzal z gruntu, některé pasáže jen nechá Ježíše suše říct, takže si to člověk sithne sotva přečíst, ale čas nad zamyšlením se nad tím vůbec nemá. Přitom v Bibli by právě o to zamyšlení mělo jít především, byť si ho každá církev a sekta vykládá podle obrazu svého - a s tím se zase nabízí otázka, jestli i tohle náhodou nebyl skrytý fór vůči církvi, která to taky někdy jen instantně deklamuje. Byl snad Pasolini tak vychcaný, jako Fassbinder v Strach jíst duše? První půlka mě ještě bavila atmosférou a hledáním zvláštních scén, takže jsem se u ní aktivně snažil přemýšlet nad Pasoliniho záměrem, jenže v druhé polovině jsem tam nedokázal vnímat nic jiného než možnost číslo 3 (z těch výše uvedených) a tak jsem jen čekal, až ta strohá show skončí, Ježíše ukřižují a vstane z mrtvých a já budu moct jít někam na oběd. Což takhle zní docela hnusně, ale při promítání jsem to tak vnímal; nehledě na to, že křížová cesta je snad jediná scéna z celého filmu, která mi přišla nějak silná. Hlavní otázkou ale stále zůstává, na kolik to je chytrá hra s divákem a co přesně byl Pasoliniho záměr, protože odpověď by hned vysvětlila všechny zvláštní scény. Nebo je snad odpověď taková, že tohle všechno jsou pocity rozšířené už tehdejšími diváky a přitom by se to mělo vnímat úplně jinak? Ale to už nad tím asi moc přemýšlím. Rozhodně jsem rád, že jsem to konečně viděl a to dokonce na velkém plátně, ale nic silnějšího to ve mě nezanechalo, znova to vidět nemusím a časem mi to začalo připadat zbytečně dlouhé, takže čisté tři hvězdy jsou podle mě adekvátní. Ostatně, dávám je skoro vždy u všech těchto silně rozporuplných zážitků. 3* () (menej) (viac)