Evanjelium sv. Matúša

Při pokusu o charakterizaci Pasoliniho díla mě napadá srovnání s tvorbou českého scénáristy a režiséra Pavla Juráčka. Oba začali u filmu jako scénáristé. A jejich vlastní režisérská práce nese potom znaky určité neobratnosti, která je však pevnou součástí jejich stylu. Ke svým filmům si samozřejmě i nadále psali scenáře sami. Jejich filmy tak byly přetíženy intelektuálními významy a poselstvími. Ze snahy psát komentář k Pasolinimu mě jímá závrať. Jeho filmy nelze k ničemu v dějinách kinematografie přirovnat. Chce-li kritik posuzovat dílo nějakého autora pak je jistě dobré mít pocit, že se svou myšlenkovou úrovní autorovi alespoň dostačujete. Když mu nedokážete porozumět, jak o něm psát. Pasolini je režisér, ale je také scénáristou, je také filozofem. Není snadné do jeho díla proniknout. Ale lze vůbec Pasolinimu jen na základě jeho filmů porozumět. Padesát procent všech výkladů jeho díla má původ ve výrocích samotného Pasoliniho. Ve zveřejněných rozhovorech podává komentář k tomu, jak je chápat. V rozhovoru s Donem Giovannim Rossim zaznamenaném v Obhlídce exteriérů prohlásil: "Nevěřím v boha. Ale v mých dílech přetrvává dech křesťanské lásky k věcem a lidem tohoto světa Nevěřím, že Kristus byl synem božím, protože jsem nevěřící (...). Věřím však v Kristovu božskou podstatu, neboť jeho lidskost byla tak velká, tak přísná a dokonalá, ze překračovala obvyklé lidské meze." - Sám film je poměrně věrným převyprávěním Matoušova evangelia. Nedopouští se větších dějiových úchylek od jeho textu než jaké jsou v podobných případech obvyklé. Přesto bývá často chápán jako skandální. Proč tomu tak je? V době, kdy točil Matoušovo evangelium byl Pasolini v Itálii známou osobností opředenou mnoha skandálními historkami. Film byl pobuřující, již jen proto, že ho točí právě Pasolini, marxistický intelektuál a homosexuál v jednom. Sám film nijak provokativní není. Třebaže z mnohých komentářů k němu bych mohla snadno nabít dojem, že Kristus v tomto filmu vyhlásí revoluci a apoštolové pak začnou střílet do představitelů ovládající třídy. Nic takového se ale neděje. Jde o upřímnou výpověď o tom, jak evangelium Pasolini vidí. Je to odraz i toho, jak je ho od mládí učen znát. Je pravdou, že hlavní důraz Pasolini položil na konflikt mezi farizeji a Ježíšem. Proto je však předpoklad už v samotných evangeliích. V současnosti je zvykem při líčení Kristova příběhu jeho hrany kvůli jeho antisemitskému nádechu otupovat. A raději zdůrazňovat to, co je koneckonců pravda, že přece i Ježíš byl vlastně farizej. V Pasolinim zaznívá ale ještě stará nota vesnických představení. Farizejové rovná se ti bohatí a falešní, ti neupřímně předstírající upřímnost vůči bohu. - Film není přiliš polopatický a počítá s vaší alespoň minimální znalostí děje. Výprava filmu byla minimální, ale je ukázkou toho jak se z mála lze udělat opravdu hodně. Dáte si „plechovku“ na hlavu a ejhle je tu římský voják. Ze všech Pasoliniho filmů, které jsem viděla má tento nejkrásnější kameru. Černobílí obraz, středomořská bezlesnatost, města na skále – nádhera (trochu jako Šimon poustevník od Luise Buňuela, ovšem bez parodického konce). Pasolini točí film jakoby maloval obraz. Pomalé záběry na tváře a emoce, které jimi procházejí. Často jsem při sledování pomyslela na Giotův cyklus a životě Marie a Ježíše v padovské kapli Scrovegniů. Odtud možná i to na starou malířskou tradici navázané zasazení Kristova příběhu do souřadnic prostředí a doby autora. Tváře italských venkovanů jsou možná největší devizou tohoto filmu. Poskytují příběhu věrohodnost, která právě zejména kristovským filmům jiných režisérů chybí. Všichni, kteří tu hrají, jsou věrnými katolíky a jejich herectví není žádným hraním, spíš náboženským aktem. Přehrávají se Kristův příběh a navazují tak na tradici venkovských představení pašijových her. Tím i levností výpravy upomíná film na slavné Jewisonovo ztvárnění muzikálu „Jesus Christ Superstar“, a také na knihu „Kristus znovu ukřižovaný“ a podle něj natočený Dassinasův film „Ten, který musí zemřít“. Řecko a Itálie jsou si přeci tak podobné. Kazantzakis a Pasolini si jsou vlastně taky velice blízcí. Mají blízký vztah k bohu, rouhají se mu, ale to vše velmi velmi upřímně. Nejrozporuplnějším na Pasoliniho filmech se mi nakonec zdá skutečnost, že osobnost jeho autora překračuje i jeho vlastní tvorbu. - Shodnocením musím váhat. Dát průměr se mi zdá nepřijatelné, neboť Pasoliniho filmy jsou vše jen ne průměrné. Takže ***** nebo* ? Ale dát *****, to se musí navenek jistě jevit jako akt intelektuálního snobismu. A dát jednu zas jako ukázka sebevědomého pozérského buranství bez snahy o pochopení. Takže dávám pět, ale ve skutečnosti je tento film stejně jako ostatní Pasoliniho filmy mimo jakékoli hodnocení. (12.08.2004) (menej) (viac)