Saló aneb 120 dnů sodomy

Nelibuju si ve zvrácenostech, takže nedokážu tento snímek pořádně ocenit. Pustil jsem si ho hlavně díky nálepce "nejzakazovanější film". Tak jsem byl zvědavý, co se pod tímto už pochybným názvem schovává. Film vás dokáže trochu psychicky zdeptat, díky čemuž si odpad rozhodně nezaslouží. Právě kvůli tomu, že ve vás dokáže vyvolat určité emoce, tak se stojí za to se na tuhle malinkou "zvrácenost" podívat. (08.09.2016)

Saló je kvalitný film. Točil ho inteligentný režisér, ktorý presne vedel, čo chce povedať. Lenže je to ten najodpornejší film, aký som kedy videl a nie som určite sám. Ja som ho vlastne nebol schopný vôbec vcelku vidieť, pozrel som si väčšinu pasáží a usúdil, že nikdy viac. Možno po dlhých rokoch, keď budem otrlejší divák, si to pozriem v kľude celé. Dnešné slasher horory mi ale tú otrlosť nezabezpečia, mám na mysli skôr filmy, ktoré sa nás snažia zničiť psychicky. Taký slabší psychický odvar pre začiatok by mohol slúžiť napríklad atmosférou a dobou podobný Konformista. (08.08.2012)

hodnotiť tento film je nesmierne ťažké - uvedomujem si to, a určite nie som jediný . . . nemyslím si, že je to dielo geniálne, rozhodne má nezastupiteľnú pozíciu v dejinách svetovej kinematografie; rozhodne bol v čase vzniku kontroverzný - aj dnes je jeho obsah miestami poburujúci, i keď dnešný divák je na nechutnosti zvyknutý . . . nesúhlasím však s názormi, že je to samúčelný pornografia (lebo nie je ani samoúčelná a už vôbec nie pornografia), že je to lacné a efektné šokovanie (lebo nie je ani lacné, ani efektné - so šokovaním musím tentokrát súhlasiť) pretože tento film netočil Fulci, ale Pasolini, tento film nemožno pozerať pre jeho povesť "zvrhlého" filmu, ale sledovať ako Pasoliniho interpretáciu DeSadeových textov, ktorým našiel veľmi krutú analógiu - fašistické besnenie, monštruozita a netvorská tvár režimu a jeho ľudí bola ukázaná mnohými spôsobmi - tento je však rozhodne jedným z najúčinnejších - nikto nemôže autorovi uprieť jeho zámer, pretože ak z Fašizmu jeho rodnej krajiny mal takýto pocit, nikto mu ho nesmie vziať (pretože si myslím, že z neho takýto pocit v reálnom čase mohol plynúť); takže ak nesúdime to, či mal etické právo voči divákovi ukazovať zverstvá režimu (so všeobecným presahom na akýkoľvek režim či dokonca ešte intímnejším presahom na akékoľvek politicko-nábožensko-spoločensko-mocenské usporiadanie kdekoľvek na svete a kedykoľvek v dejinách) musíme mu uznať právo na pravdivosť výpovednej hodnoty; Po tejto skoro až alibistickej obhajobe však musím upozorniť na svoje rozhodnutie troch hviezdičiek - nie, nie je to dielo geniálne a zastávam názor (a nepokladám ho za konzervatívny), že istú autocenzúru vzhľadom na etiku voči divákovi pasolini mohol dodržať . . . každopádne oceňujem dekorácie a architektúru (tu vyšiel zámer hnusného spojenia pompéznej krásy kaštieľa s hnusom odohrávajúcim sa v ňom, ligotavosti okrasnej striebornej misy s kontrastným odporom výkalov, ktorými je naplnená) ako aj záver filmu (myslím konkrétne záverečný obraz, posledný záber); (23.06.2007)

Pro naše první setkání s Pasolinim jsem si vybral jeho zde nejhůře hodnocený film, takže ano, očekávání nebyla z nejvyšších. Přesto to, co jsem dostal, předčilo skoro všechna má očekávání, ať už v kladném či záporném slova smyslu. Jde asi o to, zda (a jak moc) je divák ochoten na tuhle perverzní, nechutnou, cynickou, ale zároveň humorně absurdní (úsměv, ze kterého mrazí) hru přistoupit, a také, jestli v něm chce hledat nějaký vyšší režisérův záměr nebo ne (on si ho tam člověk může a nemusí najít). Film totiž nelze brát vážně a osobně si myslím, že ani on sám se tak neprezentuje. Hned úvodní kontrast mezi pohodovou hudbou, úsměvnými titulky a „náborem“ divákovi naznačí, že půjde o žánrově poněkud nevyrovnanou podívanou. A pak následuje změť zvrácené erotiky, fekálních výjevů a popírání morálních a lidských hodnot, to vše doprovázeno zastřešujícím násilím. A přestože snesu hodně a ani tento film mě svým obsahem nezabránil ho bez větších problémů dodívat, musím uznat, že třeba takové krmení psů, svatební hostina (člověk by čekal „mléčný koktejl“ a místo toho rovnou dostane „jitrnicový prejt“) nebo závěrečné mučení (oko, čelo a hlavně jazyk?!) je už poněkud přes míru a pro většinu diváků (zcela) neúnosné. V mém případě však šlo hlavně o zjištění, co všechno si někdo troufne ukázat ve filmu, a to mi opravdu rozšířilo obzory (navíc rok uvedení, 1975!). Zajímavá je ovšem také zvuková stránka, myslím tím třeba ty letadla a obecně i hudba (takhle použitou píseň z Carmina Burana jsem opravdu ještě neviděl). Celkově ne úplně jistý průměr, pokud se ještě někdy v budoucnu donutím na film podívat, hodnocení dost možná změním. „Co je příjemné, je i přípustné.“ (07.06.2013)

Pier Paolo Pasolini a jeho výpoveď, ktorú si vysvetlí každý po svojom. A to napríklad ako samoúčelnú nechutnosť prípadne ako obraz fašistickej túžby dobývať každú dieru na svete za účelom rozširovania svojej nadvlády. Je to dráma vyvolávajúca viaceré otázky a pohľady na vec. Komentár by som záverom trocha odľahčil a to informáciou, že neznalým ktorí však poznajú Salo, asi príde trocha zvrátené, že na Slovensku sa obľube tešia tzv. PPP projekty a to dokonca pod záštitou vlády :-) (04.10.2008)