Canterburské poviedky

V tomto filmu mě absolutně nic nezaujalo, bylo to natočeno dost nezáživně. V Dekameronu bylo aspoň něco, ale tady vůbec nic. Snad jen ten nápad, kde má ďábel frátery. Ovšem zobrazení tohoto faktu už bylo vyloženě stupidní. Moc nechápu, co na těchto jeho filmech vidí různé poroty. Řekl bych, že Trilogií života docela odrazuje lidi, aby si přečeli knihy, které mu byly inspirací. (23.08.2006)

Místy o dost nechutnější (prdění do obličeje, peklo...), ale pořád stejně vtipné jako Dekameron. A jestli tu někdo zmiňoval Monty Pythony, tak nelze než nesouhlasit - to herectví je naprosto stejného druhu. Taky je dost zvláštní (a u Dekameronu je to to samé), že to vypadá, jako by film po natočení předabovali a dabéři se zrovna moc nesnažili... (18.08.2006)

Stredná časť Pasoliniho trilógie života je asi najvulgárnejšia. Aj tento film vznikol podľa klasického diela svetovej literatúry, tentokrát podľa Canterburských poviedok, ktoré sú dielom anglického básnika Geoffreya Chaucera a odohrávajú sa v stredovekom Anglicku. Podobne ako v Dekamerone, aj v tomto filme je množstvo viac, či menej sympatických figúrok z ľudových vrstiev, ktorí riešia svoje sexuálne problémy. Pasolini sa nevyhýba ani zobrazeniu prenasledovania homosexuálov. Jeden z nich skončí kvôli svojej sexuálnej orientácii na hranici, keďže nemá dostatok finančných prostriedkov na to, aby podplatil sudcu. Samozrejme nechýba prdenie, močenie z balkóna, holé zadky a samozrejme penisy, ale aj homosexuálny styk, či variácia na chaplinovskú tému. V závere filmu Pasolini demonštruje svoje antiklerikálne názory a ukáže nám, ako vyzerá sranie mníchov zo Satanovho zadku. Toto všetko pôsobilo možno začiatkom 70. rokov šokujúco, v dnešnej dobe to šokujúco a kontroverzne môže zapôsobiť asi len na naozajstných puritánov. (08.11.2010)

Tento film mám velmi rád. Jednak je skvělé jeho výtvarné zpracování, kostýmy i vizáž herců jako by vypadly z plátna P. Brughela, jednak si myslím, že dobře vystihuje středověké pojetí umění. Nízký i vysoký styl se v povídkách leckdy mísí (mytické obrazy zahrady jako edenu, na druhé straně pak různé formy tělního vylučování) a vytváří tak téměř klasickou středověkou frašku. Je známo, že středověké světské drama bylo místy velmi vulgární - a Pasoliniho styl s touto skutečností přímo pracuje. Povídku, kde se naráží na Chaplina, vnímám jako výsměch americké kultuře. Na závěr chci říct, že mně ty vtípky, spojené (většinou) se situací, kdy se chce někdo s někým vyspat, přijdou dost vtipné, zvláště pokud jsou založeny na teologické vzdělaností, jako je tomu v povídce u studenta. (13.07.2008)

Pier Paolo Pasolini pro film zvolil zajímavou stylizaci, kdy místy máte pocit, že by to mohla být i nějaká rozpustilá shakespearovská komedie, i když na to snímek rozhodně nemá dostatečné literární kvality. Je to trochu odvážné, kontroverzní spíše ne, ale dějově je to pro mě nesmírně nudné a nebavilo mě se na film koukat. (08.03.2017)