Vlani v Marienbade

Nespolehlivost vědomí a paměti ve filmu (a vlastně i obecně) je moje téma, takže Marienbad by měl být film postavený speciálně pro mě. Bohužel ale nedokážu projektovat toto vědomí do postav, které jsou pouhé neživé archetypy, které se pohybují v "pouhém" narativním experimentu. Jednoznačně zde platí, že na film je lepší vzpomínat než se na něj v tomto případě dívat. Tím jak pracuje se změnami skutečností a reality je mnohdy velmi povědomý, nicméně si asi nemyslím, že je správná otázka, je-li to dobrý nebo špatný film, nýbrž je-li to spíše film do kina či do galerie. Každopádně když se vrátíme k těm archetypům, tak vlastně samotný Marienbad znázorňuje něco jako pejorativní archetyp francouzského uměleckého filmu (také téměř stoprocentně sloužil jako předloha montypythonovskému skeči French Subtitled Film) jak jde koneckonců poznat dle osvícených kladných kritik (zde stále přítomný starý komentář Kamila Fily je jak psaný někým, kdo si chce udělat srandu z emeritní filmové kritiky) i zhrozeného hlasu lidu, který chtěl prostě film, který dává alespoň čtyři minuty smysl. PS: může to znít jako bizarní srovnání, nicméně film bych asi více přijal na rovině snového zážitku, kdybych nebyl z tohoto hlediska naprosto vyčerpán Nolanovým Tenet, který pro mě naplňuje taktéž definici filmové avantgardy a který se mi stále ještě nepodařilo ze sebe úplně setřást. (05.12.2020)

Podobenstvo? Možno. Mindfuck? Určite. Na tú dobu prekvapivé a možno odvážne. Každopádne záhadné a elegantné. Ale mňa to proste znervózňovalo. Aj spôsob, akým to bolo natočené (ktorý bol chvíľu zaujímavý, ale celý film taký byť nemusel) a aj hudba. Opakovaním sa vytrácalo čaro. Keby ste zažili audio-déja vu, a vzápätí by začal zvuk sekať a opakovať sa na tom istom mieste dookola, kúzlo okamihu by bolo tiež veľmi rýchlo stratené. Asi ako moje tešenie sa na tento film, vďaka skvelému námetu, pre ktorý ma zaujal. Ale v podstate mi nič viac neponúkol. Teda okrem atmosféry, ktorá bola noir ako samotná noc (tentokrát nemyslím Film-Noir, ale farbu). (29.06.2013)

Nemůžu souhlasit, že Loni v Marienbadu je nudná a chladná intelektuální onanie, jak zde někteří naznačují! Dle mého názoru se jedná o velmi působivé, atmosférické dílo, vyvolávající pocit těžkého snu, bez možnosti úniku. Tato surreálná hříčka, blízká (v literatuře) třeba Meyrinkovu Golemovi, je navíc výborně technicky zvládnutá. Kamera je fantastická, herci jsou dokonale stylizovaní do svých snových rolí a zejména střihač odvedl svou práci na výbornou. Nevím, proč by mělo být nutné filmu za každou cenu porozumět - tady jde spíš o impresi. Krom toho: kdo z nás rozumí beze zbytku světu, který nazýváme reálným a kde žijeme své životy? (31.01.2006)

Marienbad tímto jmenuji nejnudnějším místem filmové historie. Z úcty k neotřelým narativním experimentům a loudavé, prostorově nesvázané kameře hodnotím zlatou střední cestou, ale zároveň s obrovskou výstrahou všem, kteří si film zamilovali pro autentické zprostředkování děje a emocí - tohle není umění pro nás, zaplaťpánbůh... (07.07.2016)

Loni v Marienbadu s sebou přináší velmi rozporuplné reakce. Bez hlubší analýzy dle mě nelze mluvit o jeho přímém rozuzlení, natož pak o pochopení. Což je ovšem jen klamná hra na líné diváky. Alain Resnais a spisovatel Alain Robbe-Grillet se se záměrem obohatit prostředky filmové řeči pustili do cíleného podvracení úlohy vypravěče a budování narativní nespolehlivosti. Jejich dílo se pohybuje na hraně mezi sny, realitou, pravdou a lží, jež lze ovšem jen velmi těžko rozlišit. Konverzační hra paměti a střípkovitých vzpomínek přináší spoustu působivých okamžiků - především ryze výtvarného charakteru. Z formálního hlediska mi Resnaisův film v lecčem připomněl Démanty noci Jana Němce, byť zatímco Němcův film nespotřebuje v podstatě jediné slovo, Loni v Marienbadu je na dialogu (často nesimultánním) postaveno. Nemám nic proti existenciálnímu bloudění a surrealistickým náladám ve filmu, avšak u Loni v Marienbadu se nedostaví nejen náznak pointy, ale ani potřebné emoce, které jsou pro mě v těchto dílech často zásadní. Co ve mně ovšem film vyvolal, a co tvůrcům v žádném případě nemůžu upřít, jsou otázky; ať už ohledně fabule, tak zejména o konstrukci osnovy. Resnais a Robbe-Grillet v mých očích zkoumají subjektivní zrcadlo lidské osobnosti, utvářejí vlastní, snový svět, v němž neexistuje nic chronologického ani logického. Doslova popírají racionální uspořádání a stav věcí. Dalekosáhlé popisy prostředí, citových výlevů a ozdobných detailů, které si hlavní hrdinka již stejně nepamatuje (možná ani pamatovat nemůže?) jako celek záměrně porušují dostatečně silnou strukturu, podle níž by se divák mohl orientovat. Z mého pohledu by Loni v Marienbadu slušela daleko čistší a prostší forma vyprávění – tedy držení se žánru na půdorysu stylové emociální detektivky s napínavou atmosférou, která v magickém prostředí barokního hotelu houstne každou minutou; popř. jako cesta k pronikání do kontur fikčního světa. Podotýkám, že jsem se na tento legendární snímek velmi těšil a plánoval jsem se (ještě před uzavřením kin) vydat na jeho obnovenou premiéru. Cítím tedy trochu zklamání. Film prakticky nedokázal udržet mou pozornost a myšlenkami mě nutil stále odbíhat jinam, nedokázal jsem ani nasát jeho atmosféru, ani si všímat potřebných vodítek. Určitě v budoucnu zkusím Loni v Marienbadu zhlédnout znovu a pokud ve mně zanechá větší dojem, pokusím se ho podrobit delší analýze. Význačné dílo moderní kinematografie to totiž bezpochyby je. 65%. (21.03.2021)