Takmer dokonalé tajomstvá

Nemám rád remake u filmů kde to není zapotřebí. Chápu že se znovu přetočí nějaký akční snímek či horor, kdy monstra vypadají papírově a efekty jsou k smíchu. Ale aby přetočili téměř dokonalý film, nepřidalo se do něj kromě úplného konce absolutně nic nového a ještě se to celé vypracovalo tak 10x hůř a bez jakéhokoli napětí. No to vážně nepochopím. (20.06.2020)

Karoline Herfurth o tomto filmu na svých sociálních sítích postovala jako o život (ostatně jako o každém svém filmu), čímž ve mně vyvolala příjemná očekávání, protože ona je prostě výborná všude a každý film s ní je vždycky pecka. Což se potvrdilo i zde, hodně mi to sedlo, bavil jsem se u toho královsky, a možná se mi to líbilo dokonce víc než italský originál (a to jinak remaky nesnáším). Sice jsem nepochopil, proč jejího manžela musel hrát zase Elyas M'Barek (který ztvárnil jejího partnera i v trilogii Fakjů pane učiteli, kterou režíroval stejný režisér jako toto + objevuje se zde i Jella Haase, další herečka z Fakjů) - to jako odteď budou spolu už hrát navždy? Prostě nechápu. Každopádně film měl u domácího publika v Německu velký úspěch, kdy na něj do kin přišlo přes 5 milionů diváků, což je super a svědčí to o tom, že se prostě povedl. Dialogy zde sice jedou v pekelném tempu a člověk sotva stíhá číst titulky (dabovaná verze mě nezajímá) a celé to působí poněkud neživotně ateliérovým dojmem, ale jinak tomu osobně asi už nemám co vytknout a byl jsem z toho hodně nadšený. UPDATE 6.7.2021 - Po druhém zhlédnutí po roce jsem opět zjistil, že mě to hodně bavilo, i když už jsem hodně věcí znal dopředu. Karoline Herfurth je zde prostě vrcholně roztomilá a svůj komediální talent zde rozehrála naplno, a kupodivu se mi zde nově moc líbila i Jella Haase, která mě ve Fakjů trilogii moc nezaujala. Sice jsem si vědom, že si protiřečím, ale osobně se mi tenhle film skutečně líbí víc než italský originál, a současně ho považuji za zcela zbytečný, jako všechny remaky. (27.06.2020)

Loni mě mile překvapila nápaditá komedie Bez věcí nad věcí. I tady kamarádi uzavřeli podivnou sázku o to, kdo z nich vydrží déle bez všech svých věcí. Sic v opileckém rozpoložení, přesto měla konzumní společnost dostat pořádně přes prsty. Uvěřitelné? Moc ne. Originální? Možná. Tak to stejné cítím i tady. Navíc oba snímky spojuje jméno Floriana Davida Fitze (minule i režisér a scénárista, tady „jen“ herec). Patří mezi sedmičku přátel, která také lehce ovíněná vymyslí při společné večeři hru, kdy všichni položí doprostřed stolu mobily a dají svým kamarádům nahlédnout do svého osobního života. Vždyť se přeci dobře znají, o nic tedy nejde. Jenže! Objeví se drobné nepravdy i velké lži. U výše zmíněné komedie platilo, že se solidní námět v druhé polovině krapet rozmělnil a ztratil kouzlo, tady mi naopak přišlo, že to bylo přesně naopak. Série nepříjemných situací získává solidní tempo, pochopitelně je ale třeba myslet na to, že je to celé hodně přitažené za vlasy. Prakticky každá z postav má tu smůlu, že zrovna v daný večer „něco“ vyplave na povrch. S tím (!!!) je třeba počítat. A nejsou to žádné malichernosti (nevěra, skrytá homosexualita, chybějící komunikace ve vztahu, stížnosti na sexuální život). Pod režijním vedením Bory Dagtekina, jenž se u německých sousedů proslavil trilogií Fakjů pane učiteli (a vzal si s sebou i několik herců), každopádně vznikla svižná záležitost s výbornými herci. Koutek mi cukl mnohokrát, se záchvaty smíchu to bylo horší. Přesto spokojenost. (18.05.2020)

Je to velmi podobné italské tragikomedii Naprostí cizinci natočené před pěti lety, dokonce s několika stejnými dialogy. Pro Němce je tento snímek přitažlivější, protože zde hrají jejich největší hvězdy. Zpočátku je zde hodně humoru a sarkasmu, ale pak mi to připomíná skupinovou terapii. Poselství zřejmě je "přátelství překoná všechno". (02.02.2021)

Das perfekte Geheimnis je neuvěřitelný šestý remake italského filmu Perfetti sconosciuti, který byl natočen teprve v roce 2016. Svoji vlastní verzi mají Korejci, Poláci i Turci. Jestli si pamatuji nějaký podobný případ, kde scénáristé originálu mohou žít podobným způsobem z pronájmu práv, tak je to vlámský Loft, který během několika let totožně zpracovali Nizozemci i Američané (ti dokonce pod taktovkou režiséra originálu). Jak u Cizinců, tak u Loftu zde nalezneme přitom stejného společného činitele - oba filmy se zabývají světem vyšší střední třídy, nad kterou se ale snaží povýšit, ironizovat jí a přitom jsou vytvořeny pro diváky z jejích řad. Nikdo jiný by totiž nebyl schopný přijmout idiot-plot o tom, jak banda znuděných zbohatlíků a kariéristů si nad talířema čte zprávy ze svých nechutně nudných a falešných životů, ačkoli všichni vědí, že z toho bude průser. Naučili jsme se povznášet se nad české lifestylové komedie pro jejich amorálnost, nicméně zde se ocitáme v úplně stejném světě rozmazlených ubožáků, ve kterém platí, že ženský a mužský svět je postavený na neustálém konfliktu s vlastní křiváckou, ale přece pochopitelnou přirozeností. Prakticky totožné a divácky úspěšné převádění této zápletky do různých kulturních prostředí pak naznačuje nakolik zaměnitelná je zobrazovaná společenská třída, nehledě na to kde se příběh zrovna nachází. Ty byty jsou všechny stejné, kuchyně jakbysmet. Pokud bychom se měli bát nějaké kulturní globalizace, tak je to bezesporu tahle. PS: německá verze má narozdíl od italské ještě naprosto šílený optimistický epilog, který přesně odkazuje k rozjařenému nevkusu současných romantických komedií o rozverných podnikavých čtyřicátnících, často naprosto obscénní herectví a neuvěřitelně karikaturně napsané postavy, přičemž etalon se nachází v postavě 'alternativní' přítelkyně jednoho z hrdinů, jejíž první věta, kterou řekne ve filmu, když sedí v autě je: "Chtěla bych péct domácí chleba." Okamžitě, ale okamžitě se zastřelte. (16.09.2020)