V mlze
Im Nebel
V tumane
In the Fog
In the Fog
In the Fog
Réžia:
Sergej LoznicaScenár:
Sergej LoznicaKamera:
Oleg MutuHrajú:
Vladimir Svirskij, Vladislav Abašin, Sergei Kolesov, Julija Pěresild, Naděžda Markina, Vlad Ivanov, Boris Kamorzin, Timofej Tribuncev, Kirill Petrov (viac)Obsahy(1)
Je rok 1942. Území na západních hranicích SSSR je obsazeno nacistickou armádou, krutě potlačující jakýkoliv odpor. Skupinka původců sabotáže vlaku je bez milosti popravena, jen jednoho muže nechají naživu a propustí ho. Sušenja ví, že tím dostal pečeť zrádce a že nikoho nepřesvědčí o své nevině. Sergej Loznica točil víc než deset let vynikající dokumenty a jeho první hraný film Moje štěstí působil pesimismem svého pohledu před dvěma lety v Cannes jako rána pěstí mezi oči. Inspiraci pro druhý hraný film našel v próze běloruského spisovatele Vasila Bykova, líčící trestnou výpravu dvou partyzánů, pověřených likvidací domnělého zrádce. Peripetie výpravy, převážně se odehrávající v lese, postupně odhalují charaktery všech tří postav, z nichž jako jediný morálně pevný člověk vychází Sušenja, fatalisticky přijímající svůj osud. Velkou zásluhu o důstojnou působivost tohoto válečného dramatu bez jediné bitvy mají kameraman Oleg Mutu a představitel Sušenji Vladimir Svirski. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Videá (2)
Recenzie (36)
Tyhle cesty lesem, kolik jich už bylo. Těch, které mají přes dvě hodiny, mluví se v nich hodně uvážlivě na pozadí válečného konfliktu a moc často se nestříhá jste už asi za svůj život pár viděli. A při konečném součtu nikdy moc nevybočují, neždímají vaše emoce a intelekt nechávají jen tak klouzat, pro jistotu na automatiku. Festivalový standard. ()
Tady něco visí ve vzduchu, a není to smrt ani utrpení. Na tomto snímku mi nevoní především ruský k smrti nudící styl střihu a vyprávění. Scény, kde na sebe protagonisté mlčky zírají, jsou střídány pouze okamžiky, kdy s někým bojují. Nevím, ale doufám, že ruský film má na víc než na napůl polykané dialogy a ohlušující přestřelky... [KVIFF 2012] ()
,,Cудьба'' ---- Někdy vám holt život, osud či říkejme tomu jakkoliv rozdá tak blbé karty, že s nimi neuhrajete nic. To je přesně případ hrdiny tohoto filmu Sušenji. Souhrou okolností i díky prostředí vesnice, kde každý zná každého je jako jediný ze čtyř obviněných nepopraven za sabotáž na železniční trati. Německý velitel dobře ví, že tím, že ho neoběsil mu nedaroval život. Věděl, že buď se zabije sám, nebo to udělá domnělému zrádci (proč by jej jinak pouštěli, když by nepodepsal spolupráci s wermachtem) někdo z vesnice a nebo ještě lépe, přijdou si pro něj partyzáni. Tyhle vši v kožichu německé branné moci na okupovaných územích SSSR pili vojsku krev po hektolitrech a nebylo snadné je chytat. A tak tu máme válečný příběh z okupovaného Běloruska roku 42, příběh velmi pomalu plynoucí a přesto velmi krutý. Musím velmi pochválit tvůrce s jakou detailní přesností si vyhráli s reáliemi. Člověk si uvědomil jak těžký život tam musel být i bez války... Dávám za 4 povolené matice. * * * * ()
Tarkovski je snád otcom všetkých ruských zadumaných drám... Vražedne pomalé tempo filmu nie je na škodu, odpovedá uponáhlanosti doby a miesta, a nahráva tiahlym dialógom, ktorým nechýba napätie a dôkladná charakterizácia postáv. Precízna širokoúhla kamera ukazuje iba to naprosto nevyhnutné pre posun príbehu a vytvorenie atmosféry v danej scéne. Rejža má cit pre vykreslenie historických detailov. Bieloruskú zimu, fašistickú smrť a mastný chleba s cibuľou je z filmu cítiť každým pórom. Učebnicová filmárčina, samozrejme nie do multiplexu. ()
Těžce reálná ukázka války na pozadí lidského příběhu. Neuvěřitelná kamera a maximálně působivý zvuk, kvůli kterému jsem se fakt bál, že to schytám - to bych napsal, kdybych byl neortodoxní filmový kritik. Ale jako průměrně blbej divák píšu - Jo jo, kamera a zvuk dobrý, ale civět dvě hodiny na film, kde se toho stane tak na tři strany Srandokapsu, je fakt k posrání. Navíc jsem usnul a nějaká mladá cool dvojice si ze mě dělala prdel, šmejdi! ()
Galéria (62)
Fotka © GP Group
Zaujímavosti (3)
- Tíživost morálního dilematu, které nenabízí jednoznačné východisko, připomíná poetiku filmů Andreje Tarkovského. K němu má Loznica blízko i nestandardním zacházením se zvukem a především meditativním tempem záběrů. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Scénář svého druhého hraného snímku mohl Loznica realizovat až deset let po jeho faktickém vzniku. Válečné téma, o které se opírá, totiž renomovanému dokumentaristovi všichni rozmlouvali. Kdykoli se o něm před producenty zmínil, vyslechl si, že o válce bylo za oněch sedmdesát let natočeno všechno, a co on k tomu může dodat? Ve svém magicky kontemplativním ponoru do duše člověka, jenž se ocitl mezi dvěma rovnocennými zly, ovšem Loznica dokazuje, že válečné téma vyčerpáno zdaleka není. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama