Pink Floyd: The Wall

Pink Floyd patří mezi mé nejoblíbenější hudební skupiny, zvláště díky emocím, které ve mě jejich hudba vyvolává. Naprosto absolutní je Final Cut, (bohužel) poslední společné album, strach doby studené války je naprosto hmatatelný. Obdobné je to s The Wall, Watersovou osobní zpovědí, ve které se dozvídáme, co cítí chlapec a později mladý úspěšný muž, jenž nepoznal otce, který je pro něj jen mlhavou autoritou a nahlas nevyřčenou touhou. Matka miluje a chrání, ale chybí jí vřelost. Strach z vlastní popularity, zbožštění. Deprese, neschopnost dát najevo cit. Zeď, do níž sami přidáváme cihly. V tomto filmu se vypravěčem stává rovnoměrně hudební i obrazová složka, která sestává jednak z hraných sekvencí (skvělé záběry například na pochodující kluky na nádraží nebo vojáky odcházející do večerního slunce), jednak z animovaných fází (Gerald Scarfe). O animované části už bylo napsáno mnoho, omezím se na konstatování, že takovou tvůrčí invenci jsem ještě neviděl. Spojení hudby a obrazu působí velice sugestivně, obě složky se dokonale doplňují. Proto toto dílo lze brát jen jako celek, poselství o důležitosti opravdových citů. (01.03.2006)

Pink Floyd: The Wall je dost možná jeden z nejzvláštnějších filmů všech dob a přesto právě o něm jeho titul zvláštního filmu znamená velmi lákavou lichotku. S použitím hudby Pink Floyd a inspirovaním skutečného života frontmana této skupiny Rogera Waterse vznikl film, který vznikl společně s novým albem Pink Floydů- The Wall. Režie se ujmul velký fanda Pink Floydů Alan Parker a právě on je strůjcem téhle šílené podívané, která vlastně vznikla bez žádného sepsaného scénáře a jenom stála na textech a vnitřních pocitech Rogera Waterse. A přesto vznikl jeden z dost možná nejosobitějších filmů všech dob. Pink Floyd má prvky muzikálu, fantasy a zároveň obsahuje výrazné a důležité animované sekvence. Je to celé velmi ambiciozní spojení Watersových vnitřních konfliktů s velmi silným pojetím, které velmi snadno jde do morků kostí. Hlavní hrdina Pink je na založen na traumatech ze života Rogera Waterse- Stejně jako Roger přišel Pink o otce za 2. světové války což byla zásadní událost jeho života, která ho ovlivnila a Waters velmi často na chybějícího otce vzpomínal i ve svých textech. Zároveň film pojednává o Watersově/Pinkově až příliš starostlivé matce, komplikovaného manželství a následného pohledu na svět. Celé tohle inspirování Watersovým životním příběhem je poté doprovázeno skutečně nepříjemnými výjevy a především je The Wall filmem, který vyniká především hudbě Pink Floydů. Hudba Pink Floydů, jejich album The Wall a film Pink Floyd- The Wall společně fungují v silné symbióze a ve finále dohromady tvoří opravdu výrazný filmový zážitek. Waters si měl původně zahrát i hlavní roli Pinka, Alan Parker mu ale upřímně řekl, že je jako herec neschopný a zvolil tak právě Boba Geldofa, který do role rozpolceného a zničeného umělce sedne bravurně. Zároveň na mně ale Geldof už pohledu působí nesympaticky a měl jsem kvůli tomu tak trochu problém k The Wall pevně přirůst. Tohle ale není film, který by sázel na herecké výkony či postavy samotné o sobě (ten film vlastně pořádně nemá ani jedno z toho). Jde totiž především o skutečnou ukázku silného vizuálního zpracování a především velmi komplikované mysli právě Rogera Waterse. Je Pink Floyd: The Wall vlastně skutečně film nebo jenom 90-minutový videoklip? Za mně jde o něco mezi tím a rozhodně to neznamená něco negativního. Je to velmi zvláštní snímek ke kterému se dost možná automatická cesta hledá příliš těžko. A přesto divák po zhlédnutí pozná, že viděl něco mimořádného. Pink Floyd: The Wall rozhodně není jen další kostkou ve zdi ale specifický filmařský unikát, který je dnes právem označován za kultovní klasiku....... (01.09.2020)

Nie som fanúšikom ani ružového Floyda a ani toho čierneho Floyda, ktorý nevedomky spôsobil rasizmus proti bielym a úbytok topánok v obchodoch so 100% zľavou. Hudobne mi to veľa nikdy nehovorilo, okrem pár mimoriadnych songov ako neskorší hit High Hopes, filmovo mi to povedalo ešte menej. (29.05.2024)

Kráčející kladívka, cihly ve zdi a zpívající dětský sbor. Jestli toto není originalita, tak co? Luxusní hudba, dokonalá vizuální stránka a krásně ztvárněné fantasmagorijní představy. V tvorbě Pink Floyd bych se rozhodně neoznačila za profesionálního znalce, v jejich kariéře a tvorbě se příliš neorientuju. Známo mi je jen pár songů. Možná i z tohoto důvodu uděluji čtyři hvězdičky. "We don’t need no education, we don’t need no thought control, no dark sarcasm in the classroom, hey, teacher leave them kids alone, all in all it's just an another brick in the wall." (17.04.2008)

Pink Floyd neposlouchám a kromě jedné písně žádnou z těch, oc ve filmu zazní, neznám. Zpočátku jsem neztušil, o co ve filmu go, ale pak jsem pochopil, že je to sonda do života zpěváka? Pink Floyd. Jako malý přišel o otce a snažil se ho všude najít, ve škole ho šikanovali učitelé, jak zestárl a oženil se, tak mu zahýbala žena a poněkud se z toho zcvokl, beztak určitě proto, že bral drogy. Na koncertě, kde vypadal jako novodobý Hitler, si pak na publiku vybíjel svoje traumata. (01.09.2009)