Pink Floyd: The Wall

Pink Floyd: The Wall je dost možná jeden z nejzvláštnějších filmů všech dob a přesto právě o něm jeho titul zvláštního filmu znamená velmi lákavou lichotku. S použitím hudby Pink Floyd a inspirovaním skutečného života frontmana této skupiny Rogera Waterse vznikl film, který vznikl společně s novým albem Pink Floydů- The Wall. Režie se ujmul velký fanda Pink Floydů Alan Parker a právě on je strůjcem téhle šílené podívané, která vlastně vznikla bez žádného sepsaného scénáře a jenom stála na textech a vnitřních pocitech Rogera Waterse. A přesto vznikl jeden z dost možná nejosobitějších filmů všech dob. Pink Floyd má prvky muzikálu, fantasy a zároveň obsahuje výrazné a důležité animované sekvence. Je to celé velmi ambiciozní spojení Watersových vnitřních konfliktů s velmi silným pojetím, které velmi snadno jde do morků kostí. Hlavní hrdina Pink je na založen na traumatech ze života Rogera Waterse- Stejně jako Roger přišel Pink o otce za 2. světové války což byla zásadní událost jeho života, která ho ovlivnila a Waters velmi často na chybějícího otce vzpomínal i ve svých textech. Zároveň film pojednává o Watersově/Pinkově až příliš starostlivé matce, komplikovaného manželství a následného pohledu na svět. Celé tohle inspirování Watersovým životním příběhem je poté doprovázeno skutečně nepříjemnými výjevy a především je The Wall filmem, který vyniká především hudbě Pink Floydů. Hudba Pink Floydů, jejich album The Wall a film Pink Floyd- The Wall společně fungují v silné symbióze a ve finále dohromady tvoří opravdu výrazný filmový zážitek. Waters si měl původně zahrát i hlavní roli Pinka, Alan Parker mu ale upřímně řekl, že je jako herec neschopný a zvolil tak právě Boba Geldofa, který do role rozpolceného a zničeného umělce sedne bravurně. Zároveň na mně ale Geldof už pohledu působí nesympaticky a měl jsem kvůli tomu tak trochu problém k The Wall pevně přirůst. Tohle ale není film, který by sázel na herecké výkony či postavy samotné o sobě (ten film vlastně pořádně nemá ani jedno z toho). Jde totiž především o skutečnou ukázku silného vizuálního zpracování a především velmi komplikované mysli právě Rogera Waterse. Je Pink Floyd: The Wall vlastně skutečně film nebo jenom 90-minutový videoklip? Za mně jde o něco mezi tím a rozhodně to neznamená něco negativního. Je to velmi zvláštní snímek ke kterému se dost možná automatická cesta hledá příliš těžko. A přesto divák po zhlédnutí pozná, že viděl něco mimořádného. Pink Floyd: The Wall rozhodně není jen další kostkou ve zdi ale specifický filmařský unikát, který je dnes právem označován za kultovní klasiku....... (01.09.2020)

Když jsem začal poslouchat Pink floyd, bylo to právě album The Wall. Proto jsem se nemohl dočkat až uvidím tento kultovní snímek s Bobem Geldofem (jehož jsem měl tu možnost vidět i naživo na Colours of Ostrava). Vše, co mi po zhlédnutí snímku zůstalo, byla jen otevřená pusa, mráz v zádech a slza v oku..hluboké, drtivé, pinkfloydovské.. (06.04.2005)

V době, kdy se mi poprvé prorašilo chmýří nad ohanbím, zasáhl mě tento umělecký počin s neskutečnou silou. Dovoluji si odhadnout, že poměrně významně ovlivnil budoucí vývoj mého myšlení i osobnosti. Co se týče odporu k nesmyslným válečným konfliktům, řadím jej na úplnou špičku. Zároveň se jedná o snad jediný film, ve kterém mne vložená animace nerušila, ba naopak, dokázala skvěle umocnit a zdůraznit samotné vyznění díla. Klaním se tvůrcům. (15.05.2012)

Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše, The Wall je neuvěřitelně působivá a nadčasová záležitost, mnohem víc, než jen hudební film o /nějaké/ kapele. Nemohu s určitostí říct, zda vizuálno je plně podřízeno zvukové stránce s hlavním úkolem - zvýraznit její emocionální dopad, či naopak zvuk podbarvuje fantastické, psychedelické obrazy, kterými nás, múzou přímo znásilněný, Alan Parker bombarduje od začátku do konce. Každopádně, já po tu hodinu a půl zkrátka NEMOHL odrthnout oči (a uši) od obrazovky... Je to odvážné, je to depresivní, je to mnohovýznamnové (pravda, budováno z velké části "jen" na efekt), je to šílené, je to geniální... A nejvíc si cením toho, že k The Wall není vůbec potřeba býti fanouškem Pink Floyd, já se k nim, jako takovým, stavím naprosto lhostejně. 9/10 (26.10.2008)

Upřímně bych tenhle film označila jako extrémně psychický náročný. To mu ovšem na kouzle neubírá, spíš nutí člověka fascinovaně zírat na tu přehlídku témat, obrazů a myšlenek, přičemž si ani při těch morbidnějších scénách oči zakrývat nebudete. Je až nepochopitelné, kolik symbolů ve filmu najdete – politických, hudebních i spojených s obyčejným životem. Čím víckrát film vidíte, tím více ho nejspíš chápete a tím více symbolů rozluštíte. Vždyť sama ‚zeď‘ toho může přece tolik ukrývat. (04.06.2009)