Ecce homo Homolka

„Příště půjdu na fotbal, to si pamatuj! Nebo se zase ožeru. Nebo půjdu na fotbal a ještě se ožeru!“ :o) Ačkoliv jsem viděl tento film celý poprvé až teď, musím říct, že pár scén jsem z něj už dost dobře na základě ukázek znal. Skoro se chce mi říct, že jsem klidně mohl zůstat u těch ukázek, pravda, neodštrkl bych si další z filmových restů, ale obsahově bych možná zase o tolik nepřišel. Taky samotný film mohl trvat o půlhodinu méně, nebo o hodinu déle (však on taky Papoušek natočil o rok jakési pokračování) a taky by se možná tolik nestalo, vzhledem k tomu, že samotný děj tady jde celou dobu tak trochu odnikud nikam... Ecce homo Homolka je klasický případ československé nové vlny, jdoucí přesně podle oblíbeného hesla Věry Chytilové "film přeci nemusí mít příběh, to je úlitba divákovi, ale režisér žádný příběh nepotřebuje, pokud dokáže vystihnout pohled na problematiku..." No a v tom, co chce Papoušek rozehrát a ukázat, ten film funguje, docela se mi zamlouval i ten silně komediální nadhled v ukázce rodiny plné nedorozumění a věčných hádek, úspěšně použitý i bez toho, aby se Homolka překlopil jen do prvoplánové komedie. Jen se mi ten film, postavy i humor v něm během 80 minut už kdesi v polovině omrzeli a jak jsem se u některých scén bavil a považoval je za velmi výstižnou sondu, tak u jiných jsem se postupně neubránil neskutečně otravným pocitům a pro mě z toho „kultovní“ záležitost, ke které bych se chtěl vracet, asi vážně nevzejde. Vedle některých scenáristických perel bych si však troufal vyzdvihnout pěknou kameru a k ději až kontrastně poklidnou hudbu Karla Mareše. [65%] (05.12.2021)

Naprosto věrný obraz průměrné české rodinky. S Homolkovými se skutečně může sžít (i dnes) spousta z diváků, kteří i dnes po letech propukají v smích, když vidí ve filmu to, co jim v běžném životě zase tak směšné nepřipadá. Herci jsou naprosto kouzelní a navždy mi v hlavě utkvěl hlavně Josef Šebánek. (03.08.2002)

Homolkovi mi vzdycky prisly jako takovy Slunce, seno, ale pojaty komorne ciste na jednu rodinku. A tenhle dil je nejzasadnejsi, i kdyz ne muj nejoblibenejsi. Film v podstate nema zadnej pribeh, mame nedeli, rodinka je v byte a dohaduje se. A takhle to je 80 minut, je to neskutecne vtipny, jedna hlaska strida druhou a herci jsou naprosto dokonaly. (09.02.2008)

Jednoznačně nejlepší film, jaký kdy Papoušek natočil. Osobně jsem ho viděl bezpočtukrát a pokaždé u něho utírám slzy smíchu. A současně lituju postavu Ludvy, že musí žít v takovém pekle, jak už to tak u každého mezigeneračního soužití bývá. Kdo zažil na vlastní kůži, ví své. O filmu se zajímavým způsobem zmiňuje Jan Žalman ve své knize UMLČENÝ FILM: "Film o Homolkových se stane jedním z nejpozoruhodnějších důkazů umělecké vitality české veristické školy jak pokud jde o národní charakter, tak pokud jde o schopnost nalézt si při dodržení stejné metody vlastní jazyk... Jedna rozmíška stíhá druhou, šarvátky plné vzájemných výčitek, invektiv a ustavičného popichování vyplňují život, v němž malé zbabělosti stíhají stejně malé zrady a v němž pocity hořkosti, pokusy o únik či vzpouru mají stejně krátký dech jako představa, že se na tom dá něco změnit. Ve skutečnosti ovšem nejde vůbec o to něco změnit. Smyslem je naopak něco udržet: rodinu, bezpečí, vědomí, že pevné zázemí v klanu je jediné a co je mimo něj, je cizí, nezáviděníhodný svět. Neboť ať už je život Homolků jakýkoli, je to jejich život a všechno to hašteření, škorpení a rýpání se do žeber je jeho nejpevnějším tmelem. Nehádají se, aby nalezli nějaký smysl - smysl je právě v tom, že se hádají. Absurdnost? Jistěže. Ale jen pro toho, kdo stojí vně tohoto kruhu. Pro Homolkovy je to naopak akt seberealizace, sebezáchovy - všeho čím se člověk řídící se víc instinktem než rozumem brání rozpadu pevně utvářeného, spolehlivého světa. Hádáme se a pereme se - ergo sumus, mohl by prohlásit kterýkoli člen homolkovského klanu, a ne bez jistého oprávnění: neboť pudově objevil právě ten princip soužití, který mu umožňuje izolovat se od vnějšího světa a přesto se v něm necítit izolovaný... Ještě Forman a Passer pokládali za nezbytné obeznámit se zázemím svých postav, s poměry, které tak či onak spoluvytvářely jejich sociabilitu. Papoušek se toho úplně vzdává; pozoruje Homolkovy jako biolog svá morčata: jak žijí, jak se chovají, jak reagují na podněty vnějšího světa, slovem: jací chtějí být, bez ohledu na normy přikazující, jací by měli být... Homolkovi dosáhli ideálu lidské malosti: žít ve vlastním neklidu, aby měli pokoj od neklidu obklopujícího je světa."(cit. s.: 144-146). (01.04.2013)

Odzbrojující Papouškovo opus magnum. Hleďme, člověk... Narozdíl od biblického citátu, v němž se má vyzdvihnout jedinečnost a velikost lidské bytosti, ukazuje nám satirický snímek Jaroslava Papouška člověka ve velmi křivém zrcadle - jako bytost nízkou, přízemní, záludnou a svým způsobem velmi primitivní. Řekl bych minimálně stylizovaný pohled do duše české středostavovské maloměšťácké rodiny (i když kdybych chtěl charakterizovat onu Homolkovic rodinu, použil bych spíše okřídlenou frázi o ,,italském manželství"). Papouškův film má sílu sociologické studie a ono ,,Nerudovské" vykreslení postaviček je přesné a typově trefné (hlavně postavu dědy v kongeniálním podání Josefa Šebánka i fyziognomicky trefně věrnou potkávám denně ve svém okolí) a jde o to postihnout ten příznakový rys maloměšťáctví a buranství. Dobře se dívejme. Takoví jsme... (28.04.2007)