Ecce homo Homolka

"Hergot, bábo, otevři nebo ti z těch peřin udělám Himaláje." Jsou-li Homolkovi typicky českou rodinou, tak je mi z toho trošku smutno a patrně emigruju do Vietnamu. Odtamtud se totiž lépe směje tomu buranskému řvaní a jedinečnému podpantofláctví. Samozřejmě nemůžu tvrdit, že bych se tomu občas neuchechtl, ale když jsem ještě tahal kačera po pískovišti, tak se tomu hromadně smáli mí rodiče, tety, strejdové, babičky i dědečkové a já jsem toužil dospět do chvíle, kdy mi Homolkovi otevřou dveře do světa úžasné zábavy. Nikdy se tak úplně nestalo, ale zasmát se s nimi dá. Že jo, Ludvo. (03.11.2016)

Nemilosrdné a pro mě rozhodně taky bolestivé odhalení "maloměšťácví", ne víc - buranství (Máte pravdu). Jsou ve filmu chvíle, kdy mám pocit, že se moje rodina té Homolkovic podobá, pak se mi chce ze vší té ubohosti brečet. Mám pocit, že kdesi v pozadí svých duší si hrdinové uvědomují vlastní malost, ale brání se připustit si toto poznání k tělu. Tehdy budí až soucit. Film někde mezi komedií, pro sérií gegů a nesmyslných dialogů a tragédií - pro neschovivý a pravdivý obraz lidí, kteří budou za každého režimu všemu loajální, protože nejsou schopni mít někdy na něco jiný než většinový názor. - V dalších dílech trilogie se Passer pokoušel vylíčit Homolkovic trochu "humanističtěji", zkrátka trochu mírněji. Znamenalo to pokles originality (přes ještě značnou kvalitu) u druhého dílu a jeho sračkovitou rozplzlost v duchu sedmdesátých let (viz. Romance za korunu nebo Hvězda padá vzhůru) u dílu třetího. (13.06.2004)

Popravdě řečeno, z celé téhle Papouškovy trilogie jsem viděl vždy jen chvíli, ale i těch pár minut moji osobu vždy svým buranstvím a nevtipností iritovalo natolik, že i přes četné reprízy mě nikdo nepřesvědčil zkouknout alespoň jeden z dílů od začátku do konce. Po několika letech záměrného ignorování mě však nakonec povinnost donutila zhlédnout Ecce homo homolka celé a stejně jako třeba v případě Hoří, má panenko (ano, znovu Papouškův citelný rukopis), musím přece jenom změnit, nebo spíše poupravit názor. Ano, přiznávám, chvílemi jsem se docela bavil, vcelku si i užíval atmosféru snímku, oceňuju dobře typově vybrané herce, ale víc mně tahle „výborná“ společenská satira opravdu nedala, nejspíš ještě moje maličkost stále nedorostla její intelektuální náročnosti :-) . Celkově zvědám hodnocení z pomyslného hnoje na lepší 3*. „Tak ho vidíš dědka. Ono mu nestačí, že mně zničil život, ještě mi bude ničit povlečení.“ (24.12.2012)

Nádherně natočený sváteční den v jedné městské rodince. Papoušek přesně ve stylu šedesátých podal nestylizované a věrné podání života "obyčejných" lidiček. Herecké výkony se už nadobro zapsaly do análů českého filmu – archetypální pivař Josefa Šebánka, buclatá semetrika Heleny Růžičkové, podpantofelní anorektik Františka Husáka, neodolatelná milující matka rodu Marie Motlová a roztomilí rošťáci v podání mladých Formanů ... Spousta výborně vymyšlených i sepsaných situací a dialogů představuje jeden z nejlepších satirických portrétů tradičních šmouh na české povaze. Jedna z nejlepších českých komedií a další kamínek v jedinečné mozaice šedesátých let... (15.02.2004)

Jednoznačně nejlepší film, jaký kdy Papoušek natočil. Osobně jsem ho viděl bezpočtukrát a pokaždé u něho utírám slzy smíchu. A současně lituju postavu Ludvy, že musí žít v takovém pekle, jak už to tak u každého mezigeneračního soužití bývá. Kdo zažil na vlastní kůži, ví své. O filmu se zajímavým způsobem zmiňuje Jan Žalman ve své knize UMLČENÝ FILM: "Film o Homolkových se stane jedním z nejpozoruhodnějších důkazů umělecké vitality české veristické školy jak pokud jde o národní charakter, tak pokud jde o schopnost nalézt si při dodržení stejné metody vlastní jazyk... Jedna rozmíška stíhá druhou, šarvátky plné vzájemných výčitek, invektiv a ustavičného popichování vyplňují život, v němž malé zbabělosti stíhají stejně malé zrady a v němž pocity hořkosti, pokusy o únik či vzpouru mají stejně krátký dech jako představa, že se na tom dá něco změnit. Ve skutečnosti ovšem nejde vůbec o to něco změnit. Smyslem je naopak něco udržet: rodinu, bezpečí, vědomí, že pevné zázemí v klanu je jediné a co je mimo něj, je cizí, nezáviděníhodný svět. Neboť ať už je život Homolků jakýkoli, je to jejich život a všechno to hašteření, škorpení a rýpání se do žeber je jeho nejpevnějším tmelem. Nehádají se, aby nalezli nějaký smysl - smysl je právě v tom, že se hádají. Absurdnost? Jistěže. Ale jen pro toho, kdo stojí vně tohoto kruhu. Pro Homolkovy je to naopak akt seberealizace, sebezáchovy - všeho čím se člověk řídící se víc instinktem než rozumem brání rozpadu pevně utvářeného, spolehlivého světa. Hádáme se a pereme se - ergo sumus, mohl by prohlásit kterýkoli člen homolkovského klanu, a ne bez jistého oprávnění: neboť pudově objevil právě ten princip soužití, který mu umožňuje izolovat se od vnějšího světa a přesto se v něm necítit izolovaný... Ještě Forman a Passer pokládali za nezbytné obeznámit se zázemím svých postav, s poměry, které tak či onak spoluvytvářely jejich sociabilitu. Papoušek se toho úplně vzdává; pozoruje Homolkovy jako biolog svá morčata: jak žijí, jak se chovají, jak reagují na podněty vnějšího světa, slovem: jací chtějí být, bez ohledu na normy přikazující, jací by měli být... Homolkovi dosáhli ideálu lidské malosti: žít ve vlastním neklidu, aby měli pokoj od neklidu obklopujícího je světa."(cit. s.: 144-146). (01.04.2013)