U2: Zoo TV Live from Sydney

Z tohoto koncertního záznamu jsem byl ve svých dvacíti úplně hotovej. Promakaná vizuálně-zvuková úvodní koláž od Briana Ena, nebo vystoupení břišních tanečnic až k pozvání fanynky k ochutnávce šampaňského přímo na pódiu (v Praze na scéně Pop-Martu to byl doutník), to vše vytvářelo pozoruhodné vystoupení s velmi dobrým zvukem i hlasem frontmana Bona. Ani ne o rok či dva později se mi celá ta komerce hodně zhnusila a Vox mi začal vadit svojí aktivistickou servilitou s neuvěřitelně zhovadilými komentáři k soudobé politice. Musím rovněž dodat, že Česká televize vysílala ten koncert ve dvou dílech, které byly širší než později vydaný oficiální záznam. Na kazetě tak chyběly vynikající prostřihy z evropských měst, nebo třeba píseň Trying to Throw Your Arms Around the World. Rovněž byla vyškrtnuta scéna s popíjením šampaňského, asi z toho důvodu, že se řešila zletilost fanynky ve věci konzumace alkoholu. Přenos České televize kazil poněkud necitlivý komentář hudebního publicisty Jiřího Černého, který mi jinak nevadí, ale tady jsem jeho vsuvky nepochopil. Když se na to ale podívám s odstupem, musím říct, že i přes jasně mainstreamový podtext, šlo o vynikající show, kterou už podle mě U2 nikdy nepřekonali. Popmart jsem viděl v Praze a už to nebylo ono. Pak jsem je už neposlouchal, takže nevím, jak si vedli dál, ale střední proud mě přestal úplně zajímat. Koncert je zajímavý tím, že neustále něčím překvapuje, což není běžné. Řada interpretů tohle neumí, i když je to show podobné třídy. Hodně tomu asi pomohlo to, že osou vystoupení byla deska Achtung Baby!, která je jednou z nejlepších tohoto irského souboru (nejlepší je samosebou The Joshua Tree, ale v té době skupina nebyla na živo tak dobrá). Určitě se jedná o generační věc, protože frajerství Bona mi už dvacet let leze krkem, a myslím si, že nemá kvality takového Jaggera, jenže Stouni neměli takhle dobrou pódiovou show, i když jako kapela jsou asi lepší. V Praze začal náběh Bona v podobě příchodu boxera do ringu v klasické pláštěnce s kapucou (nebo spíš mikinou), s patřičným doprovodem ochranky, aby následně zapěl: "Ahaaháahápráhaczechrepublica", což šlo přes efekt, kdy jste si připadali jako na nějakém berlínském sjezdu z třicátých let, nebo ve filmu Válka světů, když ty kovový obludy používají svý sirény. Pak koncert začal úderem Mullenových bicích úvodem k Mo-Fo. Tenhle náběh v podobě boxerského vstupu do ringu už ale používal Lou Reed, který se v show se skupinou spojí pomocí videa a musím říct, že šlo o velmi zajímavě odzpívanou verzi Satellite of Love. Asi po půl hodině skupina odlétla obřím citrónem a o přestávce někde v půlce zazněla desetiminutová PopMusic od Robina Scotta, při jejímž vrcholu se Bono přidal k refrénu. Pak taky zpívali Born to be Wild od Steppenwolf, Staring at the Sun v akustické podobě, jakési mixy Discothéque (která mi přijde už slabší), něco z Joshua Tree, I Will Follow (ta byla snad druhá, ale už si to nepamatuji), a na konci jako přídavky Hold Me, Thrill Me, Kiss Me a One. Ta One na Live at the Sydney byla poměrně dobře odzpívaná. Pak taky zaujme volání Bona na dispečink taxislužby, že by si chtěl objednat taxi ze Sydney do Evropy. Na jiném show si objednal 30. 000 pizz, nebo volal vnučce Benita Mussoliniho, či některým vysloužilým americkým prezidentům. Jestli mi ale něco přišlo z tohoto koncertu opravdu divné, tak to byl stav Bona v písních Lemon ri Daddy Gonna Pay Your Crashed Car, podle mě byl zfetovaný kokainem. A to dost. Takže, abych to uzavřel, hodně povedený koncert, jedné rockové máničky, což po letech může člověka trochu štvát. Ale jde spíš o sentiment, ne? (30.07.2020) (menej) (viac)