PetrHendrix

Film se mi hodně líbil. Řada diváků asi bude mít problém s velkým množstvím dialogů, ale je nezbytné brát v potaz to, že film se jmenuje Oppenheimer, ne Projekt Manhattan, jak to někteří chápou. Ty procesy, kterým Oppenheimer čelil, se skutečně staly. Jediné, co mi na tom trochu vadilo, byla obratná kritika Trumana a americké armády, která je v soušasné době ve Spojených státech  tak populární. To si producenti i Nolan mohli ušetřit. Na druhou stranu je stále v civilních mezích, oproti třeba Emmerichovi, který už tím není jen trapný, ale až slizký a stupidní. Někdo kritizuje, že tři hodiny je zbytečně moc. Nemyslím si. Pokud si vezmeme, co všechno tam Nolan napěchoval, jsou tři hodiny akorát. Nevím, jak vám, ale mně film trochu připomněl Kauzu CIA a to nejen tím, že v obou filmech hrál Matt Damon. Cillian Murphy zahrál životní roli, ale nevypadá to, že za ní dostane cenu Akademie. Uvidíme. Každopádně v porovnáním s neskutečně debilní produkcí studia Marvel atp. jsem pouze rád za takové snímky. A Nolanův předešlý Tenet mě dějově nebavil, i když byl výborně natočený.

Velká škoda. Není to špatně natočený, ale ten scénář. To je až brak. Dám půlku bodů za produkci, ale scénář ten film asi popravil... škoda, mám celou sérii docela rád a 1 a 2 jsou pro mě klasiky (i když 2 hodně lidí strhalo).

Na to, že je to danský, výborný film. Můj velký favorit je Pod pískem (Under sundet), tohle je taky dost dobrý. Přišlo mi to skvěle zahraný.

Mně se to moc líbilo. Vadily mi na tom asi jen dvě věci. 1. jsou tam velmi dobře čitelné vlivy. Leone - Tenkrát na Západě, Kubrick Shinning a Vesmírná odyssea, Tarantino - přehození děje. Scénáristé hodně ovlivěný Kingem. Spielberg Blízká setkání... 2. poněkud netypický konec... až lehce praštěný. Ale jinak první polovina je pecka a akční scény z té druhé jsou taky za jedna. Hodně mě to překvapilo... za mě 8-9 z 10.

Takovou debilní komunistickou sračku už jsem dlouho neviděl, opravdu. Washington se asi pomátl. Ta protipolicejní rétorika. Nebo ty lesby-aktivistky, jak ho z fleku pochopěj? Neskutečná debilita

Jeden disk je setřih videoklipů JA. Ty demo snímky jsou vynikající...

Dal jsem pět hvězd, protože JAjsou moje srdeční záležitost. Jen by si mohli ušetřit toho předvádění, v jedné pasáži tam je Val Kilmer v šatně zákulisí, který byl jejich velkým fanouškem, ale obecně se ví, že byl na vrcholu své kariéry naprosto nesnesitelným hercem. Jenže měl rád Doors (a dokonce hrál v revivalu), stejně jako JA, kteří jsou po hudební stránce velkolepý. JA byla jedna z nejlepších hudebních skupin, proto pět hvězd, ale natočený je to poněkud potemněle a chování členů souboru (hlavně tedy Navarro a Perry) je opravdu na zabití. Nedívím se, že Eric Avery v 91 odešel a řekl, že tohle už ne (pak se ještě vrátil na jedno turné, ale na posledních dvou albech už nehrál).

Na začátku to vypadalo jinak, než Soderbergh, ale v průběhu děje se ukazuje jeho klasický rukopis. Konec možná moc překombinovaný. Nicméně výběr herců je na jedničku, zahrané je to mimořádně a má to slušnou dobovou výpravu. Jediné, co mi trochu vadilo byla jistá nepřehlednost, jinak to každému doporučuji.

Výborně natočené i zahrané. Bohužel jsem nestíhal ten děj, zejména tedy práci s časem. Jen takový malý příklad: asi ve 3/4 filmu se baví na lodi, ale ta jede pozpátku. To už mě úplně rozhodilo. Jak mohou být hlavní hrdinové ve vlastní časové lince, zatímco vše okolo ne, a k tomu ještě to, že okolí není v té jejich, ale jde i pozpátku. Jak čekají na tom raketovém silu, tam mě to nezmátlo tolik, jako na té lodi. Viděl jsem zatím pouze jednou, ale říkali mi lidé, blázni do Nolana, že se v tom ztrácí po dalších projekcích ještě více. Tak babo raď. JInak je to ale výborný filmový zážitek!

Z tohoto koncertního záznamu jsem byl ve svých dvacíti úplně hotovej. Promakaná vizuálně-zvuková úvodní koláž od Briana Ena, nebo vystoupení břišních tanečnic až k pozvání fanynky k ochutnávce šampaňského přímo na pódiu (v Praze na scéně Pop-Martu to byl doutník), to vše vytvářelo pozoruhodné vystoupení s velmi dobrým zvukem i hlasem frontmana Bona. Ani ne o rok či dva později se mi celá ta komerce hodně zhnusila a Vox mi začal vadit svojí aktivistickou servilitou s neuvěřitelně zhovadilými komentáři k soudobé politice. Musím rovněž dodat, že Česká televize vysílala ten koncert ve dvou dílech, které byly širší než později vydaný oficiální záznam. Na kazetě tak chyběly vynikající prostřihy z evropských měst, nebo třeba píseň Trying to Throw Your Arms Around the World. Rovněž byla vyškrtnuta scéna s popíjením šampaňského, asi z toho důvodu, že se řešila zletilost fanynky ve věci konzumace alkoholu. Přenos České televize kazil poněkud necitlivý komentář hudebního publicisty Jiřího Černého, který mi jinak nevadí, ale tady jsem jeho vsuvky nepochopil. Když se na to ale podívám s odstupem, musím říct, že i přes jasně mainstreamový podtext, šlo o vynikající show, kterou už podle mě U2 nikdy nepřekonali. Popmart jsem viděl v Praze a už to nebylo ono. Pak jsem je už neposlouchal, takže nevím, jak si vedli dál, ale střední proud mě přestal úplně zajímat. Koncert je zajímavý tím, že neustále něčím překvapuje, což není běžné. Řada interpretů tohle neumí, i když je to show podobné třídy. Hodně tomu asi pomohlo to, že osou vystoupení byla deska Achtung Baby!, která je jednou z nejlepších tohoto irského souboru (nejlepší je samosebou The Joshua Tree, ale v té době skupina nebyla na živo tak dobrá). Určitě se jedná o generační věc, protože frajerství Bona mi už dvacet let leze krkem, a myslím si, že nemá kvality takového Jaggera, jenže Stouni neměli takhle dobrou pódiovou show, i když jako kapela jsou asi lepší. V Praze začal náběh Bona v podobě příchodu boxera do ringu v klasické pláštěnce s kapucou (nebo spíš mikinou), s patřičným doprovodem ochranky, aby následně zapěl: "Ahaaháahápráhaczechrepublica", což šlo přes efekt, kdy jste si připadali jako na nějakém berlínském sjezdu z třicátých let, nebo ve filmu Válka světů, když ty kovový obludy používají svý sirény. Pak koncert začal úderem Mullenových bicích úvodem k Mo-Fo. Tenhle náběh v podobě boxerského vstupu do ringu už ale používal Lou Reed, který se v show se skupinou spojí pomocí videa a musím říct, že šlo o velmi zajímavě odzpívanou verzi Satellite of Love. Asi po půl hodině skupina odlétla obřím citrónem a o přestávce někde v půlce zazněla desetiminutová PopMusic od Robina Scotta, při jejímž vrcholu se Bono přidal k refrénu. Pak taky zpívali Born to be Wild od Steppenwolf, Staring at the Sun v akustické podobě, jakési mixy Discothéque (která mi přijde už slabší), něco z Joshua Tree, I Will Follow (ta byla snad druhá, ale už si to nepamatuji), a na konci jako přídavky Hold Me, Thrill Me, Kiss Me a One. Ta One na Live at the Sydney byla poměrně dobře odzpívaná. Pak taky zaujme volání Bona na dispečink taxislužby, že by si chtěl objednat taxi ze Sydney do Evropy. Na jiném show si objednal 30. 000 pizz, nebo volal vnučce Benita Mussoliniho, či některým vysloužilým americkým prezidentům. Jestli mi ale něco přišlo z tohoto koncertu opravdu divné, tak to byl stav Bona v písních Lemon ri Daddy Gonna Pay Your Crashed Car, podle mě byl zfetovaný kokainem. A to dost. Takže, abych to uzavřel, hodně povedený koncert, jedné rockové máničky, což po letech může člověka trochu štvát. Ale jde spíš o sentiment, ne?