Šeptej

Od Davida Ondříčka jsem viděl pouhopouze zřejmě jeho nejlepší, nejprosazovanější a nejznámější film Samotáři. K Šeptej se ale také váže dlouholetá tradice kvalitního a hlavně kontroverzního filmu tehdejší doby a něco na tom pravdy rozhodně bude. Je tu pro mě ale jedna jediná scéna, která se z mysli diváka nevymaže nikdy. Jan P. Muchow prostě vybral skladbu, která pohotově hraje do not jak příběhu, tak atmosféře takové tak dokonale, že se na ní nedá zapomenout. Kdykoliv jí uslyším, vzpomenu si na tento film. Jasný je, že mluvím o Wubble U a jejich skladbě, jediné skladbě, která je dokázala tak proslavit. Minimálně u nás se nadobro slavná stala a není chvíle, kdy bych v rádiu neslyšel o její zažádání. Každopádně filmu toto rozhodně pomohlo, protože jinak mě nijak zázračně neoslovil. Post kontroverznosti v něm rozhodně je, ale to v Samotářích taky. Každopádně já jsem vše přečkal v klidu a s radostí, že jsem takový film mohl vidět. (19.04.2008)

Šeptej začíná velmi nadějně. Klasicky ondříčkovská divná atmosféra a ještě více švihnuté postavy. Vše graduje až k parádní scéně na diskotéce a pak se vše jakoby rozsype. Budování postav a příběhu jde do kopru a nakonec se mi zdá, že film nic neuzavírá a fakt nemá konec. Prostě závěr je zničehonic. Ale za 3/4 filmu, která mě dostávala, dávám aspoň ten průměr. (21.04.2020)

Zdá se, že jsem jeden z mála na této databázi, kdo dal Šeptej plný počet. Pokusím se krátce objasnit, proč - byť je v tom samozřejmě skryté i zrnko nevysvětlitelného - některý film vás zkrátka irituje, náladou, kamerou, příběhem, ani nedokážete říct přesně čím. A jiný na vás působí jako zjevení, těšíte se, až si ho pustíte znovu, je vám s ním dobře. U mě je Šeptej, jak asi tušíte, typem filmu č. 2. Od začátku jsem si tuto nostalgickou mimozemskou jízdu devadesátkovou Prahou užíval, se všemi debutantskými nedostatky a scénáristickými absurditami. Přál jsem si, ať je film aspoň dvakrát delší, tak jsem si jeho podivínské postavy od první chvíle zamiloval. A proč tedy? Možná v tom hraje svoji roli, že jsem ho poprvé viděl až z velkým odstupem. Unikal mi až do roku 2021, takže jsem mohl jaksi z budoucnosti nahlédnout, jak se mu podařilo vystihnout a popsat dobu, v níž vznikl. A víte co? Myslím, že Šeptej vystihl devadesátky naprosto dokonale a snad nejlépe ze všech českých filmů. Je něčím podobným jako Kouř pro léta osmdesátá. Fandím tomu, že se Ondříček v době nově nabyté autorské svobody neobrátil do minulosti s klasickou variací na téma komunisti / nacisti byli svině, ale snažil se už tehdy nahlédnout tápající, trochu ezo, trochu ulepenou, ale vlastně docela cool současnost. Přinesl tak svědectví o začátcích klubové scény v Čechách, o tom, jak do nich pronikala elektronická hudba, DJové a drogy. (A nezamilovat si Tatianu s Čechtickým, jak v totálním rauši paří v Roxy na Wubble-U, kór když jste měli to štěstí bydlet několik let za rohem od Roxy, to zkrátka a dobře nejde.) Svědectví o LGBT komunitě, kdy gayové poprvé v českém filmu nebyly jen komické ušišlané figurky, ale dal se jim velký prostor v podobě ústředního páru. Zkrátka a dobře svědectví o úžasně svobodné době, kdy se dalo prostě se sbalit, odjet do Prahy, spát u cizích lidí a zažít neuvěřitelný mejdan. U filmu Manhattan Woodyho Allena jsem napsal, že je to unikátní film v tom, jak pevně je zasazený do doby a prostoru. A u Šeptej mám dost obdobný pocit. Tohle se nemohlo odehrát jinde a jindy, než v Praze krátce po revoluci. A s tím podle mě souvisí omyl, kterého se tu mnozí dopouštějí - ano, klasický příběh film nemá, ale není o ničem. Jeho hlavním hrdinou je jedno magické město uprostřed Evropy, na prahu nové epochy, a parta nešťastně šťastných lidí, co v něm žijí. Ale možná jsem na omylu já. Snad jsem tak nostalgický kvůli rok trvající covid karanténě a ten film možná objektivně vzato není zas tak dobrý. Ale ať je to tak, nebo tak - jak strašně rád bych zas jednou dorazil na párty k Lauře! Třeba hned! (15.03.2021)

Každý nějak začínal. I autor kultovních Samotářů, vizuálně lákavé detektivky Ve stínu či televizní minisérie o veliké tragédii v dole Dukla. Syn světoznámého kameramana Miroslava debutoval příběhem naivní venkovské holky, která přichází do velkého města. A poznává vše, co se o Praze ve škole neučili. David Ondříček vsadil na spoustu začínajících herců i tvůrců, řeší podivná citová zmatení a předkládá zdánlivé banality ze života několika „přátel“ z jednoho sídlištního bejváku. Místy je to milé, jindy neobratné, mnohdy utahané, často docela o ničem. Ale své diváky si to našlo/najde. Kazeťák, kapučíno a magicky zvláštní atmosféra. Jeden z původně zamýšlených herců měl po přečtení scénáře Ondříčkovi v noci zavolat s tím, že „větší blbost v životě nečetl!“ (07.03.2022)

Je zvlastni hodnotit tento film po tolika letech (2012). Zpetne to trochu ztratilo na krase, urcite kouzlo tam stejne presto citim. Rok 1996 byl uzasnej a uzasnej mi v ten rok prisel i tenhle film. V kine jsem na nem byl dokonce dvakrat. Mozna ta muzika, mozna ty divnohlasky a divnocharaktery, mozna proto ze jsem tenkrat zrovna prichazel na chut klubovemu zivotu a tenhle film to tak trochu vyjadroval... Z filmoveho hlediska to vidim za tri hvezdy, z osobniho to citim na 4, nemuzu si pomoci... :) (14.10.2012)