Krajina ve stínu

Krajina ve stínu předkládá poměrně rutinní interpretaci událostí let 1939-1945 v českoněmeckém pohraničí, a to v atraktivním kabátku, který má však děravou podšívku. Film dost možná naštve národovce a komunisty, ale ani toho, komu nejede hlava na děrné štítky a opustil časy elektronek, film neohromí a nijak nepodnítí k přemýšlení, protože nenabízí v podstatě nic jiného než dnes už banální pravdy (o vině, pomstě, identitě apod.). Co si počít s tím množstvím postav bez historie, bez vývoje a existujících ve vesnici, kterou cloumají "velké dějiny", aniž by byl reflektovaný lokální kontext...? To ani nejde nazvat epizodičností! Sledujeme pouhé nahodilé střípky jakéhosi velkého příběhu, jehož podstatná část je nám zatajena a v němž takřka stereotypní postavy samy o sobě nemají význam; jejich motivace jsou buď banálně triviální nebo jen povrchně načrtnuté a jejich mikropříběhy často postrádají jasnou kauzalitu (ačkoli herecké výkony patří mezi to nejlepší, co film nabízí). Záměrem možná bylo představit v hlavní roli "kolektiv" namísto konkrétní postavy, ale i kdyby tomu bylo tak, absence přesvědčivých vazeb a místního kontextu znemožňuje i toto čtení. Můžeme se kochat pěknou kamerou a věrohodnými obrazy zapadlé vesnice přelomu 30.-40. let 20. století, ale protože se skoro nehneme z místa, brzy se i toto omrzí... Film uchopil silné téma, kterému se dost lidí stále vyhýbá a mnoho jich před ním zavírá oči, či ho rovnou popírá, ale uchopil ho tak, že výsledkem je instantní zážitek. (01.04.2021)

KRAJINU VE STÍNU lze chápat v paralele ke KRVI ZMIZELÉHO (Milan Cieslar, 2005). V obou případech jde o "samožersky" vznešené plakátové filmy o tom, že (někdy titíž, někdy různí) lidé na sebe byli zlí či jednali prospěchářsky za okupace, při odsunu a s nástupem komunismu, jakkoli oné vznešenosti dosahují stylisticky odlišnými způsoby. Ba co víc, přeložíte-li přes sebe filmy a seriály vyprávějící o komunitě postav v jednom a více z těchto období a vyznačíte si narativní průměty všech z nich, dostanete KRAJINU VE STÍNU. ___ Postavy jsou sice tzv. historické překlady skutečných osob, leč i sebekomplexnější osobnost lze zploštit na primitivní typ - a nic jiného než postavy-typy o směšně malém množství vlastností v tomto filmu nenajdete. Nežijí, neproměňují se v čase, jen v rámci oddělených vyprávěcích bloků reprezentují - a podle potřeby se (skokově) proměňují či neproměňují. Každodennost v tomto světě jakoby neexistovala, všechno ústí v osobní selhání, konflikt, klimax. ___ Scenárista Arsenjev během besedy mluvil o příběhu postav či vesnice a věřím, že se maximálně snažil o to, aby věrně zachytil, co se v ní odehrálo. Jenže historie sama o sobě není příběh, nýbrž spíše soubor stavů věcí, z nich můžeme nespočet příběhů udělat - pečlivou práci s kauzalitou či soustavně vedenymi paralelami. Jak říká Hlavsa u Cimrmanů ve VIZIONÁŘI: "Vidím jen výjevy, víc po mně nechtějte." A pochopitelně, pana uhlobarona to neuspokojí, protože nevidí kauzalitu. A pouze z výjevů je složená i KRAJINA VE STÍNU, protože kauzalita mezi scénami je velmi slabá, případně značně neobratně sugerovaná skrze neumělá motivická propojení. Skoro není možné dovodit, co postavy dělaly a nedělaly v obdobích mezi výjevy. Chovají se buď úplně stejně, anebo narazově úplně jinak. ___ Osobně se snažím každému filmu vyjít maximálně vstříc. Usiluji najít, za jakých podmínek pravděpodobně jako dílo funguje nejlépe - a podle toho jej posuzovat. Pozorně jsem včera naslouchal tvůrcům, celou noc i dnes dopoledne o filmu s přáteli diskutoval a doufal, že upozorní na věci, jichž jsem si nevšiml. Pominu-li ale výborné herce, díky nimž ty postavy nejsou směšné, prozatím jsem žel neobjevil klíč, který by pro mě KRAJINU VE STÍNU v jakékoli rovině a ve vztahu k jakékoli poetické tradici dokázal zachránit. ___ Přiklonil jsem se nakonec k dvěma hvězdičkám, protože abych si byl skutečně jistý, že ani v rovině práce se stylistickými vzorci KRAJINA VE STÍNU nepřináší mnoho pozoruhodného, musel bych ji vidět ještě jednou a soustřeďovat se právě na ně. Styl dlouhých pohyblivých záběrů s několika stále se variujícími modely vývoje jsem shledával poněkud mechanickým, ovšem láká mě prozkoumat logiku za oněmi náhlými přeostřeními a za vztahy mezi pohyby kamery a inscenováním herců v prostoru. Ale to spíše proto, že mě zajímají dějiny inscenování v delších pohyblivých záběrech v české kinematografii, neb můj pohled na tento film to z výše uvedených důvodů může k lepšímu změnit jen stěží. (13.08.2020)

Poněkud edukativní film, na kterém je pozoruhodný pouze ten výchozí námět o vesnici na "horkém území." Zpracován je bohužel naprosto klasicky. Takové podobné výpovědi miluju, takže jsem Slámovi (potažmo Arsenjevovi, o kterém jsem nikdy neslyšel), držel palce, ale ta závěrečná třetina, kdy opravdu o něco jde a snímek vyvolá jisté emoce, už to nezachrání. (05.01.2021)

Velký omyl. Film, ve kterém chybí kontinuita i silné epizody. Postavy nejsou dost jasně definované, aby fungovaly jako typy (byť statičnost jim rozhodně nechybí), ale nemají ani rozměr, aby působily životně. I proto nemůže být člověku líto, když si tyhle špatně vyprofilované postavy navzájem ubližují. Na dějinnou reflexi tomu chybí jakýkoliv kontext. Historie tu nepřesáhne nuance úvodního odstavce v učebnici pro pátou třídu a člověk jen tápe, proč si tvůrci mysleli, že tohle polopatické přežvýkání stereotypů bylo nutné vyprodukovat. Chtěl tohle někdo? Je tu nějaká společenská poptávka? Jaká mohla být autorská motivace? (31.08.2020)

Nejslabší film Bohdana Slámy...a to mám jeho tvorbu vysloveně rád. Schematický děj, odtažité postavy, do kterých se nedá vcítit, povrchní postižení mezní doby v podobě jakýchsi víceméně nahodilých výjevů z dění jedné sudetské vesnice... Poválečnému divokému odsunu se naše kinematografie záměrně dlouhodobě vyhýbá, stejně jako dalším bolavým tématům z naší historie, za to zaslouží Bohdan Sláma obdiv, že si na takovéhle téma troufl, ovšem neuchopil ho šťastně...ten film se mu jakoby rozklížil pod rukama... (10.01.2021)