Hamlet

Pro mě trochu zklamání. Čekal jsem geniální převedení geniální divadelní hry na filmové plátno, ale nedočkal jsem se. Dostalo se mi pouze trochu rozvléklé, trochu nudné, divadelní hry, která se odehrávala ve výpravnějších filmových kulisách. První půlka mě ještě jakž takž bavila, ale ta druhá uř prostě ne. Postava Hamleta mi nepřišla tak geniálně vykreslená jako v Shakespearově hře. No a tak nakonec to nejzajímavější pro mě byl výkon Petera Cushinga v roli Osrica, což byla jeho prví větší filmová role, deset let předtím než se stal hvězdou britského studia Hammer. (06.11.2009)

Jedná se zřejmě o jednu z vůbec nejzdařilejších hamletovských filmových adaptací vůbec. Krácení obsáhlého díla vůbec výslednému tvaru neublížilo. Tragédie do nekonečna vykladatelného a stále nově režisérsky i herecky uchopitelného muže-intelektuála je promítnuta do dobových poválečných poměrů, které byly až úzkostlivě citlivé ve věcech mravnosti a heroismu či naopak zrady a selhání. Olivierova adaptace důsledně ctí prvotní divadelní tvar díla, využívá však i možností filmové kamery k prokreslování detailů a ponorům do vnitřních hnutí hrdinů tohoto geniálního Shakespearova dramatu. Rozervanost ženských postav - Ofélie i královnina - propůjčuje ději věrohodnost a přesvědčivost; svá etická zakolísání má však také např. i Klaudius. Olivierův výkon v titulní úloze je nesporně mezníkem a klasikou sám o sobě. A tak i po šedesáti letech se zatajeným dechem přihlížíme dramatu dánského prince, který sice nikdy nežil, ale jehož tragédie je navzdory tomu o to živější a přesvědčivější. A nadčasovější. (26.12.2010)

Olivierova Hamleta dávali v televizi zrovna v ten den, kdy jsme si koupili televizi (tedy rodiče, a byl první na ulici). Bylo to někdy v roce 1963 a tento film – i když trochu pokousaný a potrhaný – vidím přede sebou dosud. Ale jak ho hodnotit? Z pozice tehdy nebo nyní? Hodnotit z pozice tehdy a psát o něm z pozice nyní, to by mohlo jít. Mezitím se však stalo hodně. Především klesl můj zájem o Shakespearova dramata (ke komediím jsem se vůbec nedostal, a z drama si drží svoje postavení jen Král Lear). Když odhlédnu od španělských dramat (od Rojase po Lorcu) a absurdních dramat moderny (Jarry, Ionesco, Beckett a další), pak si vystačím s Ibsenem a Čechovem. A "Hamlet" (neboli ať jed dokoná své dílo") je postavou předmoderní, v naší době by se musel podrobit minimálně určitým testům. Myšlenky, které ho přetrvávají (jako např. z onoho slavného monologu "To be or not to be" (... snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací... překlad Martin Hilský, 2002) poukazují ambivalentně i na naši dobu a společnost, která by se měla určitým (snad obdobným) testům podrobit rovněž. (25.12.2016)

Olivierov adaptačný Hamlet pôsobí mimoriadne konzistentným dojmom. Samotná divadelná úspornosť tu naraz ani nie je poriadne cítiť, pretože sa každému momentu tejto scenáristickej skladačky venuje dostatok času a neskĺzne v umelú gibsonovskú naťahovačku (1990). Možno v druhej polovičke trošičku ustrne, ale byť tých poctivých stavebných základov, ktoré Laurence vytvoril, nemá zmysel toto ďalej rozpitvávať. Myslím, že rozhodujúcim faktorom bolo, ako sa počas natáčania (Olivier a jeho súputníci) vyrovnajú s formálnou stránkou, ktorá by musela byť pútačom č. 2, aby sa pozornosť divákov upriamila viacerými prúdmi. A to im bezozvyšku vyšlo, pretože zarosené hmlisté podnebie v prostredí ďalekého stredovekého a mysticky zladeného Dánska je unikátne a umne dopĺňa dejovú linku (myslené tie konkrétne scenérie z vonkajšku). V tomto ohľade takmer rovnako pôsobivé ako Kurosawove spracovanie Macbethovej tematiky - Krvavý trón; avšak všetko podstatné sa odohrávalo medzi štyrmi stenami, kde priestor pre vizuálne blaho je predsa len obmedzenejší... Zvuky protagonistov sú cez nočné hradby počuť hlasito, vari až k bráne duchov z nebies; fantastické dobové kostýmy a atmosféra kráľovskej rezidencie, kde sa v rodinnom klane uchovávajú tajomstvá tých najstrašnejších skutkov ma ako sledovateľa lákajú a rovnako lákajú aj ich odhaľovať, hoci danú tému mám samozrejme ako povinnú látku naštudovanú. V podstate veľmi kvalitné, nie dokonalé, ale v rámci autorových sfilmovaných adaptácií - jedným z topov. (25.10.2015)

Shakespearov Hamlet je klasika, ktorú by mal každý rozhľadený človek poznať aj za cenu, že všetko v nej ukryté nepochopí. A ten, ktorý sa nedostal do divadla alebo si Hamleta neprečítal má možnosť si vybrať z viacerých adaptácií. Ja som zatiaľ videl Branaghovu verziu, ale napriek spokojnosti s ňou tvrdím, že klasiku je potrebné poňať klasickým spôsobom. Žiadne experimenty Shakespearovo dielo nevylepšia. Stačí to zinscenovať a zahrať tak, aby sa majster v hrobe neobracal. Myslím, že Laurencovi Olivierovi sa to podarilo, i keď samozrejme každý, kto bude veľmi túžiť odhaľovať najrôznejšie nedostatky, ich tam nájde. Tiež som nebol spokojný na sto percent, ale spokojný som bol určite. (17.11.2018)