F. L. Věk

Velmi zdařilá dramatizace románu Aloise Jiráska. Povinná školní četba, může některým tento výpravný seriál dost znechutit. Nicméně vědět něco o našich národních dějinách neuškodí, v dnešní přetechnizované době, nikomu. Seriál se trošku pomalu rozjíždí, ale pokud se do něho zakousnete, už ho nepustíte. (08.12.2008)

Viděno z dnešního pohledu vůbec nechápu, jak se české televizi podařilo natočit něco takového a to ještě ve velmi pohnuté době, kdy vlastenectví nebylo bráno jako přednost. Při televizní premiéře jsem nevěřícně zírala na tento koncert naší herecké špičky, který doplňovala skvostná výprava a skvělá hudba. I teď po 40 letech od natočení tohoto seriálu na mne stejně jako kdysi z jeho klidu a harmonie dýchlo kouzlo starých časů. Tak si tu sedím a nechávám kolem sebe zvolna plynout příběh, v němž skupinka českých vlastenců kdysi dávno bojovala za národní cíle. Můj upřímný obdiv patří Františku Filipovi, který tak bravurním způsobem dokázal dostat na filmový pás obsáhlý román Aloise Jiráska. Myslím, že v naší seriálové produkci nemá konkurenci i když musím dodat, že pan Kramerius, pan Thám i pan Věk by se divili, jak dneska dáváme tomu „češtinovi“ zabrat. (26.07.2011)

„Šest zlatek osmdesát…podívejte se na to, necháme to za sedm, hahá…za těch 20 mi ale dej bílý nitě.“ Kvalitní historický seriál s detailním líčením tehdejší doby (společenských změn), národních nálad a silným důrazem na vlastenectví a nadšení pro češtinu. Když už jsem nakousl jazykovou stránku (a naši květnatou mateřštinu), ocenil bych v některých případech titulky pro německy/latinsky mluvené pasáže (třeba z takové divadelní hry jsem takřka nic neměl), ale to zas vynahrazuje třeba takové nenásilné přecházení mezi roky a plynulé uvádění diváků do konkrétních let/událostí. Technická a vizuální stránka je na úrovni, obzvláště diváka zaujmou kostýmy a hodně výrazná hudba. Samotnou kapitolou jsou postavy a herecké výkony jejich představitelů. Málokterý herec ve své roli zklame, spíš naopak, krom titulního Radoslava Brzobohatého mě nejvíc potěšili/pobavili ve svých úlohách Radovan Lukavský (divadelník) Dana Medřická (dohazovačka), Bohuš Záhorský (konkrétně čtoucí dopis umírajícímu faráři), Jiří Sovák (vynálezce), Josef Somr (kvůli hlášce: „Zas mi dnes nebude chutnat!“), Vladimír Menšík (vychcánek) a Miloš Nedbal (milovník hudby). Za slabší by se dali považovat pouze dětští představitelé F. L. Věka + trend obsazování starších herců do rolí výrazně mladších jedinců (kvůli kvalitě však nutný). A občas by seriál potřeboval v některých pasážích prostříhat (ukázka z opery, průvod, bál atd.), jinak velká spokojenost a solidní 4* navrch. „Ale…co si slibuješ jako vzdělaný člověk od české řeči? Nebo chceš-li od českého divadla, od české poezie?“ – „Že se jednou pozvedne na úroveň, na evropské nivó.“ – „Jednou? A kdy? Nikdy. Nikdy, Františku. Vždycky bude jenom stopu čenichat jako lovecký pes, ale nikdy nemůže být vepředu. Nikdy.“ (07.09.2014)

Jedno se Československé (socialistické) televizi upřít nedá. Některé seriály jsou opravdu zlato, které nebude ještě dlooouho překonáno. Jiráskovi to neublížilo a reputaci našich tvůrců přidalo. Černobílý materiál je naprosto vhodný. Jen bych dodal, že některé díly končí v docela nečekanou chvíli. Ale to už je chloupek, který snadno zfouknete... (20.04.2003)

Neumřela česká řeč, jen spí. Postihnout význam a nadčasovou hodnotu Jiráskovy pětidílné národoobrozenecké epopeje by znamenalo zamyslet se nad zlomovými okamžiky naší dějinné historie, která se v pravidelných časových periodách ocitala v útlaku svých tradic a práv. Rozvržení natáčecího plánu v době posrpnové sovětské invaze se pochopitelně nemohlo minout účinkem; tento rozhodný a zcela otevřený manifest národního sebevědomí a svobody pak jakoby završoval předcházející léta těžce překonávaného mlčení a marného odporu (čtyřistaleté područí v habsburské monarchii je nahrazeno totalitárním systémem dvacátého století). Životní příběh dobrušského buditele, tohoto bytostného venkovana, tu ovšem neslouží pouze jako sjednocující pásmo rozsáhlého příběhu; vlastní prostor tu nacházejí reliéfní motivy jako zánik benediktinského řádu, počátky divadelní kultury, Mozartův pobyt v Praze nebo vlastně nepřetržité seznamování s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího veřejného života. Věk se zpočátku pražskému uměleckému a vědeckému prostředí okouzleně obdivuje, ale zčásti se k němu staví také kriticky a později, v rozhodných okamžicích, dává přednost životu na venkově před obtížnou a v podstatě riskantní existencí ve městě (mementem budiž trudný osud Václava Tháma). Prachem zavátý Jiráskův text, degradovaný na standardní výhrůžku školních škamen, se díky scénáristovi Otto Zelenkovi a režiséru Františku Filipovi proměnil v ryze aktuální téma o pokořeném národu, oděného do kostýmů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Všeobecná glorifikace jednotlivých hereckých jmen je nošením dříví do lesa; neoddiskutovatelné špičkové výkony celého zástupu nejvýraznějších zástupců divadelní i filmové Thálie jsou právem označovány za legendární, ať už je to Pivec, Marvan, Höger, Nedbal, Růžek, Voska, Lukavský a Medřická, tak i Brzobohatý, Brejchová, Vránová, Bohdalová, Cupák nebo Tříska. Díky v případě VĚKA náleží nejen jeho duchovnímu otci a televizním tvůrcům, ale tak trochu paradoxně i komunistickým cenzorům, kteří se jeho urychleným uvržením do trezoru sami označili za spoluviníky tragédií našich národních dějin. To, oč před více než sto lety usiloval Alois Jirásek zůstalo a zůstává neměnné a budoucím generacím se tím de facto odkazuje jedno z nejdůležitějších poselství: nepolevující boj za vlastní identitu. I proto lze televizního VĚKA nazvat seriálem, který přišel ve správnou chvíli. (26.09.2010)