Marthos

Podíváme-li se alespoň zběžně na jména prvních českých herců, dramatiků, dramaturgů a režisérů, máme rozhodně z čeho vybírat. Spoluutváření českého divadla v první a druhé polovině devatenáctého a vlastně ještě na počátku dvacátého století nebylo jednoduché a přítomné odkazy na více než krušné zakončení tehdy stále mladého Tylova života jen potvrzují, o jak nesnadný úkol se všichni ti odhodlaní a pro věc zapálení fanatici pokoušeli a co všechno mu byli schopni obětovat. Rozličné osudy jednotlivých protagonistů této volné série spojuje jeden společný jmenovatel: a sice nevzdat se svého snu, byť byla tato urputná a často klopotně vydřená snaha jinými zpravidla vnímána jako něco samozřejmého či dokonce nečistého, podivného. Vhled do minulosti, do jakéhosi pravěku českého divadelnictví, zpřítomňuje osobnost duchovního otce těchto krátkých monologů, herce Jaroslava Průchy, jehož doplňující komentáře a poznámky vypovídají o nezanedbatelné erudici svého autora. Režiséru Krejčíkovi se potom podařilo sestavit vpravdě unikátní kolekci nejvýraznějších představitelů soudobého českého herectví, od uhrančivého Štěpánka až po mladinkou Vlastu Chramostovou. Na samém vrcholu tohoto bezmála dvouhodinového hereckého koncertu se skví výtečný Pešek, jehož portrét harpagonsky dojímavého Jindřicha Mošny náleží k nezapomenutelným uměleckým zážitkům. A jsou tu další... Nedostižný Pivec, který s neobyčejnou vervou ztvárnil jak fanfarónského brblala Liera, tak poloblázna Frankovského, Högerovo cyranovské pojetí Jakuba Seiferta, velkého tragéda vypuzeného z jeviště Zlaté kapličky vycházející hvězdou Eduardem Vojanem, Vejražkův samolibý umanutec Kolár i celá plejáda ženských postav – mezi ty nejvýraznější osudy bezesporu náleží spalující hrdopyšství Julie Šamberkové v hereckém nákresu neprávem opomíjené Marie Vášové. Je-li možno některá díla zařadit do pomyslného zlatého televizního fondu, pak Hrdinové okamžiku mezi ně bezpochyby náleží a slova jako patetismus a umělý tu nejsou na místě. Právě neuvěřitelné půl století, které uplynulo od natočení tohoto skromného televizního díla, připomíná, že éra těchto titánů domácí Thálie už, bohužel, nenávratně minula a my bychom měli být o to vděčnější, naskytne-li se nám ojedinělá příležitost obdivovat toto pro někoho možná muzejní herectví. Občas se totiž pod tím staletým prachem ukrývá okouzlující starožitnost.

Mimořádný cyklus skromných rozměrů, významný nejen vystoupením plejády předních českých hereckých osobností v jejich nejslavnějších jevištních rolích, ale také účastí prof. dr. Zdeňka Stříbrného (1922 – 2014), jednoho ze zakladatelů moderního českého shakespearovského bádání dosahujícího světové úrovně.

Dnes již klasické dílo, jež zcela jistě náleží ke zlatému fondu československé animované tvorby a především k nejvýraznějším odkazům Břetislava Pojara, který patřil k nejnadanějším žákům a posléze i plnohodnotným nástupcům Jiří Trnky. Fantazie a nekonečná tvůrčí invence, s jakou jsou všechny medvědí příhody realizovány, nabízejí pokaždé originální tvar, přitom jsou srozumitelné i nejmenší věkové kategorii. Je nasnadě, že punc originality do seriálu vnáší z nemalé části mistrovský Deylův hlas, nahrazeným později neméně skvělým Františkem Filipovským. Fakt, že příhody dvou nezbedných medvídků, co se před téměř půl stoletím potkali u Kolína, obstojí i dnes v nepoměrně atraktivnější současné zahraniční 3D produkci, je uznáním, jakého se autorům zaslouženě dostává.

Čapkovy povídky lze bezpochyby označit za detektivky, ale detektivky zvláštního druhu. Čapek sám část z nich charakterizoval jako krátké noetické příběhy, v nichž poznává a objevuje skutečnost, a jiné jako případy ryze justiční, u kterých převládá otázka, jak trestat. To, co všechny povídky, veselé i vážné, spojuje, je hledání pravdy a spravedlnosti, tedy téma, které zůstává aktuální napříč dějinnými epochami. Společného jmenovatele hledali také filmaři v polovině šedesátých let pro právě vznikající televizní cyklus vybraných čapkovských povídek – a objevili jej v komisaři Mejzlíkovi. A také ve Václavu Voskovi, který se této svrchovaně čapkovské postavy ujal s neskrývaným potěšením a výrazným smyslem pro nadsázku a ironii. Jednotlivé povídky si udržují tempo, náležitou atmosféru i jemný, nenásilný humor, který funguje dokonce i tam, kde se jedná o zločin či lidskou tragédii. Režisér Václav Hudeček pečlivě zvažoval herecké obsazení i pro další postavy a nutno dodat, že měl tehdy šťastnou ruku – pro roli strážmistra Brejchy v ikonickém Zločinu na poště sáhl po vynikajícím Čestmíru Řandovi, v Básníku exceluje Vlastimil Hašek, Kupon, případ ze zahrádkářské kolonie, byl zase vděčnou příležitostí pro Ottu Šimánka, a ve Zmizení pana Hirsche vytvořil mazaného židovského příručího přesvědčivě Ilja Racek. K dalším čapkovským povídkám se televizní tvůrci vrátili ještě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, ale kvalitám svého černobílého předchůdce se již nevyrovnali.

Kdybychom se rozhodli zahrnout do poněkud obecného pojmu česká detektivní škola zástupce z domácí literatury, tvořilo by ji maximálně deset autorů, jejichž díla přesahují rámec podprůměrného zábavného odpočinkového čtiva. Tak trochu paradoxně k nim zcela nepochybně náleží i spisovatel a scénárista Jiří Marek, pro něhož tento žánr rozhodně nebyl typický. Na sklonku šedesátých let však napsal nejprve několik povídkových cyklů pod názvy Panoptikum hříšných lidí a Panoptikum starých kriminálních případů, které se téměř vzápětí po značném čtenářském ohlasu objevily i ve scénáristické podobě pro plánovaný třináctidílný seriál Československé televize. Režisér Jiří Sequens měl šťastnou ruku zejména při výběru hlavních hereckých protagonistů. Jaroslav Marvan v roli policejního rady Vacátka mistrně variuje své bručouny s dobrým srdcem, inspektorská dvojice Boušeho a Brůžka vytváří prototypy policejních úředníků, snesitelně servilních k nadřízenému a sympaticky familiárních k příslušníkům tzv. galérky. Ale nejsou to tupí byrokrati: Bouše (Josef Vinklář) je sice trochu směšný ve své buřince, kulatých brýlích a těsném sáčku, ale hýří nápady a nepostrádá intuici; sekundující Brůžek (Josef Bláha) motivuje někdy váhavého Boušeho rozhodností. Čtvrtým ze slavného týmu je starý inspektor Mrázek, ztvárněný mistrovským způsobem Františkem Filipovským, který působí mezi svými mladšími kolegy tak trochu přebytečně, ale jeho postřehy jsou ucelené a prozrazují, že přesluhujícímu penzistovi s nepostradatelnou dýmkou a omluvným pohledem to stále pálí. Zkušenosti, důvtip, mazanost a buldočí vytrvalost uplatnil ve "vlastní" epizodě s názvem Hra. Ostatně, právě jednotlivé epizody nabízejí širokou žánrovou vyhraněnost, od vysloveně komediálních, kam lze zařadit jak defraudantskou romanci Telegram z Neapole, tak bláznivou holešovickou road-movie Kaprova smrt, přes příběhy ryze kriminální, jakým je třebas úvodní Přísaha, až po společensky ožehavá témata, úzce související s dobou a jejími mravy (drogová aféra v Případu lichého střevíce). Ruku v ruce s tím jde znamenitá Liškova hudba, výjimečná už nezaměnitelnou úvodní znělkou, a samozřejmě celá plejáda vynikajících českých herců, kteří se svých rolí zhostili s neskrývaným elánem (Zázvorková, Fialová, Růžičková, Skořepová, Hlaváčová, Sovák, Menšík, Kopecký, Brzobohatý, Landovský, Fišer, Skopeček, Libíček, Satoranský, Hanus, Růžek, Ráž, Holý, Řanda, Neumann, Záhorský, Bek, Kemr a řada dalších). Kromě nesporných tvůrčích kvalit k úspěchu a trvalé oblibě přispěla i skutečnost, že seriál je apolitický. Na poměry první republiky se sice díval někdy až příliš blahosklonně, ale v podstatě v ní personifikoval neoddiskutovatelnou spravedlivost a čistotu masarykovské policie. A lidskost je jedním z hlavních rysů tohoto seriálu, jehož kvalit žádný pozdější projekt obdobného zaměření nedosáhl a patrně již nedosáhne.

Když Československá televize poprvé vysílala pentalogii Sňatky z rozumu, psal se rok 1969. Tematiku národního obrození a vlastenectví tehdy diváci vnímali obzvlášť citlivě. Ale nejen tím se seriál nesmazatelně vepsal do naší televizní historie. Děj románu Vladimíra Neffa, který byl předlohou pro vznik seriálu, začíná v roce 1859 a končí otevřením Národního divadla v roce 1881. Na osudech podnikatelských rodin Nedobylů a Bornů představuje tehdejší hospodářskou a politickou atmosféru devatenáctého století. Neffova rodinná sága je historickým románem, za historický počin by se však dnes mohlo považovat i natáčení samotného seriálu. Pro televizní podobu bylo potřeba provést určité úpravy a krácení a je jasné, že takovou práci vytváří lépe nestranný tvůrce než samotný autor. Otto Zelenka se musel vyrovnat s epičností vyprávění, stárnutím postav, velkou časovou rozlehlostí příběhu a takřka neexistujícími historickými kulisami. František Filip, který se ujal režie, měl před sebou nádherné téma, jehož realizaci však komplikovala řada úskalí. Vzhledem k nedostatku financí a složitosti natáčení exteriérů vznikla většina seriálu v barrandovských ateliérech. V případě konkrétních pražských lokalit, které už dávno měly jinou podobu, si tvůrci vypomohli dobovými rytinami a zejména komentářem Václava Vosky. Silnou stránkou seriálu bylo skutečně hvězdné herecké obsazení. Obě hlavní postavy jsou zcela paralelní typy českých dříčů, kteří z ničeho vybojují prosperující existenci. Born Vladimíra Ráže je uhlazený elegantní řečník se smyslem pro národní vlastenecké ideály, jehož síla spočívá především ve slovu. Naproti tomu Nedobyl v podání Jiřího Valy je pragmatický a tvrdý škudlil, jehož peníze nakonec připraví o poslední zbytky citu. Co postava, to legenda. Jiřina Jirásková, Iva Janžurová, Slávka Budínová, famózní Miloš Nedbal, Jiřina Šejbalová, Radovan Lukavský, Vladimír Menšík, Dana Medřická, mladinká Daniela Kolářová. Pozornost si ovšem zaslouží i kostýmy a bohatá výprava. Vysílání seriálu, které začalo symbolicky pohledem na sochu svatého Václava a Národní divadlo, nemohlo být načasováno lépe. Sňatky z rozumu byly příběhem z české historie z doby ohrožení, uvědomování a růstu českého národa. V bolestném roce 1969 v něm diváci nacházeli útěchu pro své ponížení a se zvýšenou citlivostí vnímali slova jako národ a svoboda. Konfrontace minulosti s přítomností bylo to, co na něm diváka přitahovalo nejvíc. A zdá se, že přitahuje i dnes.

Neumřela česká řeč, jen spí. Postihnout význam a nadčasovou hodnotu Jiráskovy pětidílné národoobrozenecké epopeje by znamenalo zamyslet se nad zlomovými okamžiky naší dějinné historie, která se v pravidelných časových periodách ocitala v útlaku svých tradic a práv. Rozvržení natáčecího plánu v době posrpnové sovětské invaze se pochopitelně nemohlo minout účinkem; tento rozhodný a zcela otevřený manifest národního sebevědomí a svobody pak jakoby završoval předcházející léta těžce překonávaného mlčení a marného odporu (čtyřistaleté područí v habsburské monarchii je nahrazeno totalitárním systémem dvacátého století). Životní příběh dobrušského buditele, tohoto bytostného venkovana, tu ovšem neslouží pouze jako sjednocující pásmo rozsáhlého příběhu; vlastní prostor tu nacházejí reliéfní motivy jako zánik benediktinského řádu, počátky divadelní kultury, Mozartův pobyt v Praze nebo vlastně nepřetržité seznamování s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího veřejného života. Věk se zpočátku pražskému uměleckému a vědeckému prostředí okouzleně obdivuje, ale zčásti se k němu staví také kriticky a později, v rozhodných okamžicích, dává přednost životu na venkově před obtížnou a v podstatě riskantní existencí ve městě (mementem budiž trudný osud Václava Tháma). Prachem zavátý Jiráskův text, degradovaný na standardní výhrůžku školních škamen, se díky scénáristovi Otto Zelenkovi a režiséru Františku Filipovi proměnil v ryze aktuální téma o pokořeném národu, oděného do kostýmů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Všeobecná glorifikace jednotlivých hereckých jmen je nošením dříví do lesa; neoddiskutovatelné špičkové výkony celého zástupu nejvýraznějších zástupců divadelní i filmové Thálie jsou právem označovány za legendární, ať už je to Pivec, Marvan, Höger, Nedbal, Růžek, Voska, Lukavský a Medřická, tak i Brzobohatý, Brejchová, Vránová, Bohdalová, Cupák nebo Tříska. Díky v případě VĚKA náleží nejen jeho duchovnímu otci a televizním tvůrcům, ale tak trochu paradoxně i komunistickým cenzorům, kteří se jeho urychleným uvržením do trezoru sami označili za spoluviníky tragédií našich národních dějin. To, oč před více než sto lety usiloval Alois Jirásek zůstalo a zůstává neměnné a budoucím generacím se tím de facto odkazuje jedno z nejdůležitějších poselství: nepolevující boj za vlastní identitu. I proto lze televizního VĚKA nazvat seriálem, který přišel ve správnou chvíli.

Soudit, že dílo velkých anglických spisovatelek přelomu 18. a 19. století náleží k výtvorům neblaze proslulých románků tzv. červené knihovny typu Vlasty Javořické, je názor, který více než o spisovatelkách vypovídá o svých nositelích. Srovnání Fukunagy a Jordánové nevyznívá pro českou verzi špatně. Fukunaga je více britský, více romantický a také zřejmě více emocionální. Vyniká i rozdíl ve výpravnosti daný odlišnostmi televizní černobílé a klasické barevné filmařské metody. Čtyřdílný televizní film Věry Jordánové staví především na výrazné struktuře lidských pocitů – lásky, radosti, strachu, nenávisti a lítosti – aniž sklouzává k melodramatu. Janu Eyrovou v podání čtyřiadvacetileté Marty Vančurové vnímáme jako hrdou a inteligentní dívku, která je věrná svým zásadám a morálnímu kodexu. Její konání, byť provázené utrpením a bolestí, se řídí podle základního pravidla – důležité je nezradit sebe samu, zůstat věrná svým přesvědčením a názorům. Kameraman František Němec navíc celý příběh záměrně vnořuje do temných pokojů Thornfieldu, v nichž postavy ozařují pouze oheň v krbech a svíčky. K dokreslení tohoto silného diváckého prožitku přispívá nevtíravá a komorní hudba Vadima Petrova, k hereckým představitelům nelze vznést snad žádnou námitku – vedle Marty Vančurové je stejně nepřehlédnutelný výkon Radoslava Brzobohatého v roli pastora Riverse i rozsahem drobnější kreace Jiřiny Šejbalové, Hany Kreihanslové nebo Jaroslavy Adamové. Kačerův Rochester je v porovnání s Fassbenderem možná méně ostrý, více civilní a celkově jaksi "češtější", přesto nadmíru působivý. V obou případech jde o zdařilé zvládnutí klasické evropské literární látky a o velký zážitek. Bude zajímavé sledovat, nakolik skromná česká adaptace odolá nelítostnému zubu času. Domnívám se, že její šance jsou v každém ohledu značné.

Některé seriály mají tu ctnost, že nestárnou a s každou televizní reprízou jim doroste další generace diváků. Bezesporu k nim náleží Byl jednou jeden dům, který patří ke špičkám soudobé televizní dramaturgie. Pětidílná odysea žižkovského domu zachycuje jeho obyvatele na pozadí politických událostí, které ať už přímo nebo nepřímo zasahují do jejich životů a osudů. Prostí i vzdělaní, bohatí i chudí, mladí i staří, stateční i zbabělí. Právě takoví jsou nejen hrdinové seriálu, ale takoví byli a jsou hrdinové dneška, obyčejní lidé s obyčejnými starostmi a radostmi, kteří jako solitéři hledají smysl svého života, svůj ostrov naděje. Tak, jako se pod vlivem událostí proměňuje doba, mísí se postupně humor s tragédií a původní jakoby nicotné šarvátky na pavlači a hospodské debaty překrývá mlhavá stísněnost protektorátního dusna, které se stává skutečnou prověrkou jednotlivých charakterů. Kdo obstojí a kdo naopak selže. Závěrečná epizoda na květnových barikádách, komunistickými politruky dodatečně znásilněná do akční přestřelky s nezbytnou pomocí Rudé armády je jedinou a v celkovém pohledu pominutelnou úlitbou ideologickému marasmu. Seriál je sám o sobě unikátní přehlídkou vynikajících hereckých osobností sedmdesátých let, kdy se před kamerou sešli veteráni divadelních prken i pokračovatelská generace mladšího a středního věku (Adamíra, Nedbal, Höger, Hlaváčová, Hanzlík, Hrzán, Somr, Menšík, Sovák, Medřická, Větrovec, Vinklář, Libíček, Řehoř, Vala, Bláha, Ráž, Abrhám, Čepek, Šulcová a několik desítek dalších). Domovnice, trafikant, uhlíř, živnostník, četnický strážmistr, promítač, krejčí, hostinský, dva malíři, vážený pan radní se svými syny. Co postava, to košatý příběh, co dialog, to nezapomenutelný herecký koncert. Navzdory tomu, že seriál vznikal v době nejtužší normalizace, se režiséru Františku Filipovi a scénáristům Janu Otčenáškovi a Oldřichu Daňkovi podařilo vykouzlit obdivuhodně kvalitní příběh, který se za léta své existence stal nedílným a trvalým pilířem novodobé televizní tvorby, k níž se s potěšením vrací již několik generací spokojených diváků. A to je víc, než bychom si mohli přát.

Lahůdková záležitost.