sportovec

Dnes čtenářsky mrtvým autorem strašívali dříve neposlušné studenty. Neprávem; Alois Jirásek ve svých vrcholných spisovatelských výkonech, podložených vlastním odborným vzděláním, dosahuje úrovní minimálně středoevropských. Osvědčený tým tehdejší Československé televize k tomuto základu přidal vlastní tvůrčí přínos, odrážející radostné pohnutí a po 21. srpnu 1968 naopak zklamání a bolest z událostí Pražského jara. Poslední díl tohoto na dobu svého vzniku velkého projektu je vědomě komponován jako přímý nesouhlas s korupcí i kolaborantstvím husákovské a bilakovské prosovětské kolaborace a zrady. Úsvit prvních počátků znovuobrozeného národa je cenný svým pohledem na ty, kteří sice velké myšlenky a všelidské ideály nevytvářejí a ani vytvářet nechtějí, bez nichž však, bez jejich vůle, pochopení, zanícení, étosu nikdy nemohou vstoupit do společenské reality. Malá pozitivní práce! Pojem tolikrát políčkovaný, a přece nenahraditelný! S úctou se znamená a vše to na vědomost dávat ráčí vždy Váš spěšnoved Sýkora

Když v roce Pražského jara zralý, elegantní, uhlazený Václav Voska začal uvádět první díly ságy rodu Neffů, nezdálo se, že světlo světa spatřil jeden z nejlepších českých televizních seriálů a asi jedno z nejlepších našich dramatických děl vůbec. Právě rodinný záběr literární předlohy, zahalený do velmi průhledného podobenství jakéhosi pozdnějšího buditelského obrozenectví, skutečnost, že dílo mělo premiéru právě v této době, to všechno dotvořilo příznivou synergii, kterou dokonal nevídaný divácký ohlas. Přehlídka vynikajících herců, skvělá scénáristická dvojice manželů Zelenkových, velká témata (české devatenácté století jimi doslova hýřilo), jako fráze již znějící konstatace o skvělé Filipově režii, to všechno ten zázrak dramatického seriálového objevu jen dále dokonalo. Zpětnou vazbou takovýchto úspěchů je zlidovění řady výroků i klíčových scén; zde jich nalézáme hned celou přehršel. Od opatrné a současně lásky dychtivé vdovy Tolarové až po klidnou emancipační konstantu obou sesterských "přeslic" Váchových sledujeme zblízka - jakoby z první řady - postupné pády i vzestupy nejen protagonistů Neffova příběhu, ale i národa jako celku. V Lukavského kreaci narážíme poměrně záhy i na jednoho z prvních českých skutečných socialistů. Pastva pro oči, krupobití fakt a dojmů pro paměť a strhující zážitek pro většinu diváků ve věku od tří do pětaosmdesáti let (průměrný věk byl tehdy přece jen o poznání kratší). A povzdech na závěr: Proč dílo tak nevšedních kvalit není dostupné na DVD nosičích?

K charakteristikám, obsaženým v komentářích k tomuto klasickému dílu "lehkého žánru" v "těžkém provedení", není mnoho co dodat. Politická anagažovanost, ideové a mravní zázemí práce policistů, stojících na pomezí zpravodajců a běžné policejní agendy (zpravodajec je prvorepublikový překlad slova špión či agent), vůle jasně vymezit abstraktní kategorie dobra a zla do všednodenních konstant neopakovatelné situace toho kterého jedince, to všechno jsou základní klady Cowleyho týmu s jeho hvězdným duem Bodiem a Doylem, kteří nikoliv náhodou za sebou mají pestrou minulost bohatých a nevšedních životů. Pozoruhodné trio velmi vzdáleně - ne však nepřípadně -připomíná jinou proslulou československou skupinu tentokrát ryzích zpravodajců - oddělení Hlavního štábu Armády Československé republiky podplukovníka a posléze - v londýnském exilu - generála Františka Moravce. Činně se staví do pozitivního odporu vůči zločincům a patologickým deviantům všeho druhu, lhostejno, zda se jedná o gangstry, teroristy nebo agenty cizích zpravodajských služeb (několikrát byla výslovně zmíněna sovětská KGB). Státotvorné cítění a chápání vlastní práce patří k jejich dalším pozitivním stránkám. Abychom neklopýtali o neživotná schémata absurdních klaďasů, jsou disciplinovaní hrdinové současně uličníky, které netěší nic jiného než rozhorlený pokřik nevinných obětí jejich nezbedných taškařic. Hierarchicky založený vztah Cowleyho a jeho podřízených nepostrádá proto při zachovávání dekora i nesporné vzájemné úcty prvky odlehčeného, náznakového humoru a vzájemné anglicky distinguované ironie. Protože a přestože jsou PROFESIONÁLOVÉ seriálem "lehkého" žánru - odpovídá tomu náznaková psychologie postav, rychlý spád děje i přesná, zhruba hodinová stopáž jednotlivých epizod - soustřeďují v sobě mnoho invence a nápadů jak formových, tak dějových v míře, která je v tomto žánru mimořádná a neobvyklá. Jsou - a zřejmě zůstanou - seriálem nadčasové koukatelnosti. Jsou opravdu mimořádní.

Jeden z absolutních vrcholů naší dětské tvorby ve mně vyvolal a návaznými informacemi i utvrdil pocit, že k tradiční validitě scénáře a režie i hereckých výkonů, příznačných pro naši filmovou tvorbu druhé poloviny dvacátého století, tentokrát přibyla i mimořádná invence triková. Hravost a vtipnost, ztotožňovatelné pro svou rozvernou něžnost s českou i slovenskou filmovou školou jako její spolehlivé identifikační znaky, jsou další předností tohoto klasického díla. Galerie velikánů naší Thálie a jejich skvělých výkonů druhé poloviny minulého století tento dojem jen násobí. Vzniká tak přesvědčivý nadčasový obraz jasně vymezitelné doby, obraz, který je i zracadlem, i nadhledem. Dojímá mne skutečnost, že německé webové stránky provozuje příslušník mladé německé generace. Evropská identita určitě není prázdný pojem, můžeme-li podobné přístupy považovat spíše za pravidlo než výjimku.

Letitý český komplex, vylučující možnost vzniku kvalitní původní detektivky (chcete-li krimi, thrilleru, gangsterky, akčního filmu; dobrá detektivka z toho všeho má v sobě kousek a zpravidla cosi nevyslovitelného navíc k tomu), byl již před drahnou dobou překonán. Literární Markova předloha umožnila vznik atraktivního, skutečně divácky vděčného a přitom umělecky suverénního seriálu, který v požehnané době svého vzniku - byla to zlatá léta šedesátá a jejich vrchol, legendární Pražské jaro - přinesl jakoby mimochodem nevratný průlom do čínské zdi mlčení, lží a polopravd o prvorepublikovém Československu a jeho hlavním městě Praze. Jakoby důvěrně sousedská atmosféra pražské galérky a její servisní kontaktní organizace - pražské kriminální policie - vedle čtyř hlavních postav, ztvárněných dnes již bez výjimky mrtvými velikány našeho hraného filmu Marvanem, Bláhou, Vinklářem a Filipovským, v jehož případě to byla role životní navazující vlastně bezprostředně na jeho nezapomenutelný cruchotovský dabing, umožnily další příležitosti pro podstatnou část tehdejší české herecké thálie: Bohdalovou, Zímu, Brzobohatého, Kopeckého, Lipského, Prachaře, Kodeta, Zelenohorskou, Zázvorkovou a k tomu nádavkem přidaly přesvědčivou drobnokresbu všech vrstev tehdejší prvorepublikové společnosti. Aniž upadali do sentimentální nostalgie, dokázali HŘÍŠNÍ LIDÉ a jejich hlavní tvůrcové - režisér a spluscénárista Jiří Sequens s dalším scénáristou Jiřím Markem - podat nezkreslený obraz vysoké profesionální i lidské úrovně klíčových osobností i ostatních pracovníků tehdejší kriminální policie. Vzoru, ze kterého posléze po celou komunistickou éru žila i kriminalitou se zabývající část policie jiné - VB SNB. Nezapomenutelná vzpomínka na kruté zločiny, nápadité zápletky i až idylicky působící evokovanou provorepublikovou společnost v nás zůstává, ať už jsme pamětníky tohoto pozoruhodného členitého díla, nebo naopak jeho prvními, dychtivě nadšenými fanoušky objevujícími krok za krokem tuto klasickou, osvědčenou ameriku našeho národního filmového dědictví.

Předsudek, že v lehkém žánru jsou humor a odlehčenost s nápaditostí nezvanými hosty, je opravdu jen předsudkem. Aby to mohlo platit, znamená to zvládnout určitě řemeslo, nevyhýbat se přemýšlení a nebát se původních nápadů. Také co nejméně opisovat. Tohle všechno má Randall a Hopkirk v náležité míře a pak ještě cosi navíc. Vtip, humor, nadhled, sebeironii, i poněkud potutelnou úsměvnost. To, co dnes zejména v lehčích žánrech chybí až fatálně.

Říká se, ža nastavovaná kaše už není to pravé. Po HŘÍŠNÝCH LIDECH a jejich volné tetralogii klasických hraných filmů se zdálo, že už nemůže přijít nic lepšího. Když se v polovině osmdesátých let takový projekt přece jen objevil, a nejen objevil, ale i realizoval, vyvolal smíšená očekávání jak divácká, tak odbornická. Výsledek následných ohlasů a hodnocení jim plně odpovídal: rozhodně se nejednalo o propad a neúspěch, ale na místě nebyl ani nadměrný jásot; slovo průměrný však také nepostihovalo kvalitu této velmi volné druhé řady o radovi Korejsovi a jeho mordpartě. Spíše se dalo říci, že světlo světa spatřilo osobité, do sobe poměrně uzavřené dílo s jasně odlišnou a téměř nesrovnatelnou kvalitou oproti HŔÍŠNÝM LIDEM. Adamíra sice nebyl - a ani být nemohl a určitě nechtěl - Marvanovým Vacátkem, ale o tu vlastně vůbec nešlo. Jeho akademicky vzdělaný rada Korejs má své zásady, je mnohem rozhodnějším a ostřeji vymezeným šéfem svých detektivů z ulice, nepropadá však šéfovské psychóze a dovede, je-li to nutné, své radní mimikry i shodit. Nepochybně zajímavé oživení do PANOPTIKA vnesl svým ostýchavým zjevem a neúnavným mladickým elánem i zpěvák a herec Ondřej Havelka. Prvorepublikové mordpartě i pražské galérce, která ji svým způsobem živila, tak byl postaven další nezapomenutelný pomník. Česká filmová detektivka dosáhla na další ze svých nečetných vrcholů.

Nepochopit, proč bídná výprava může vyprodukovat špičkový film, v tomto případě dokonce seriál, je umění svého druhu. Nemíním tím napadat nikoho z těch, kdo k vyjádření svých dojmů používají právě toto nepřímé srovnání. Gravesova pozoruhodná literární předloha, poučená a vzdělaná na dokonalém zvládnutí a citlivém domyšlení historické matérie a dostupných faktografických zdrojů, tvůrcům seriálu mnohé usnadnila, ale současně i zkomplikovala. Kvalitní převod do filmové řeči je právě v takových případech zvláště nesnadný. V tomto případě ovšem potkal své mistry. Ano, seriál byl ve své době v naší zemi divácky mimořádně úspěšný a nebyl jediný z tehdy uváděné kvality. Pro pořádek proto připomenu, že se mohl opřít o dlouhodobě velkoryse vypravenou edici ANTICKÁ KNIHOVNA, vydávanou komunistickým stranickým nakladatelstvím Svoboda, a o přežívající působivou prvorepublikovou vzdělanost tehdejší starší a seniorské generace. Tyto glosy in margine ani v nejmenším nechtějí oslabit umělecký čin, jímž tento seriál bezpochyby je. Snaží se jen upozornit na některé průvodní okolnosti, jejichž současná aktuálnost je palčivější víc, než jsme sami mezi sebou ochotni připustit.

Dozvíme-li se, že seriál, o který se zajímáme, má více než 30 epizod, propadneme chmurám a skleslosti; je to očekávání, které se takřka nemýlí. MASH, ta zkratka amerických zdravotních praporů z krvavé korejské války, zvané pro časté frontové přesuny v první polovině jejího trvání také "čtverylková", je velkou výpovědí o stavu americké společnosti na počátku poslední čtvrtiny minulého století. Na rozdíl od filmu a jeho syrovosti, která neskrývá nic z drsností tohoto absurdního, de iure dodneška trvajícího konfliktu, reprezentuje MASH od počátku jakousi zprostředkovanou a velmi vzdálenou variaci na všelidská témata, která je soustavně provozována v kulisách z Korejského poloostrova. Jak víme z amerického dokumentárního filmu o Aldovi, první měsíce a léta seriálu nebyla valná; jeho popularita stoupala pozvolna a začala kulminovat zhruba od 3.-5. ročníku. tj od doby, kdy se podstatně změnil jeho tvůrčí tým, jehož stále viditelnějším protagonistou se stával krok za krokem právě Alan Alda. Výrazněji se v něm také začal zrcadlit povietnamský syndrom, dědictví paralelní války, v níž Američané utrpěli porážku a jež byla v levicově cítící části americké společnosti těžce diskreditována svou krutostí, značnými počty válečných zločinů i zločinců, jež provázely tuto "americkou misi". To všechno vyvolalo velké pochyby, které do aldovské části MASHe vnášejí pocity ne padesátých, ale zcela jednoznačně sedmdesátých let. Tvůrčí dílna, ve kterou se seriál nečekaně proměnil, i celá řada postupných změn, které takto do něj byly vnášeny včetně minimálně jedné generační obměny, docílily již popisovaný unikátní efekt: čím více epizod seriál měl, tím více stoupala jeho úroveň. Řečeno s jistou nadsázkou, Aldovi se podařilo do této tvůrčí dílny vnést ducha dědiců autorských manufaktur všech dob a věků. (U nás obdobné postupy s jistým, zhruba desetiletým předstihem uplatňovala ve svých průrazných avantgardních inscenacích kdysi liberecká Ypsilonka kolem Jana Schmida). Za zmínku stojí, že v přepočtu na standardní časové trvání seriálové produkce se jedná o seriál vlastně ne tak rozsáhlý (počet epizod se tímto způsobem zmenšuje z 255 na cca 60-120). Přesto - nebo právě proto - jde o dílo, které svou mimořádnou kvalitou zasáhlo nejenom amerického a českého, ale z toho, co je známo, i světového televizního diváka. Dílo, které je oslavou lidské poctivosti, slušnosti, pracovitosti, ale i veselosti, shovívavosti k lidským zvláštnostem a odlišnostem, jež nesdílíme, schopností sebeironie, sebesrandy, ale také pochopení pro okamžiky, kdy nevíme kudy kam. Dílo oslavy lidské solidarity a sounáležitosti, tedy toho, co soudobá společnost postrádá snad nejvíce.

To, co je na tomto seriálu, který chce být a je poctivou podívanou pro víkendové večery a přitom zpravidla nabízí ještě cosi navíc, pro mnohé nejvíc protiřečivě sporné, považuji pro sebe naopak za jeho největší plus. Ač u komisaře MOULINA jsou a zůstávají zachovány všechny znaky detektivky jako žánru, už pojetí postavy, která je "pouze" skvělým kriminalistou, jemuž zůstávají všechny lidské slabosti složitostmi vlastního osobního života počínaje, naznačuje, že se tu jedná o mnohem víc. Co ve své době, v sedmdesátých letech bylo v poetice žánrů průrazné, to i dnes zůstává osobité a neopakovatelné. Moulinovi, s nímž se Renier dokonale sebeidentifikoval, přibývají vrásky a v playboyovi mladších let postupně ožívá v charakteristice postavy někdejší osmašedesátnický rebel a neúprosný soudce doby, jejíž faktické rezignaci na přiměřené eliminování stále brutálnějšího zločinu ve všech jeho stále početnějších zpodobách Moulin rozumí stále hůře. Častěji se dostává do konfliktů, častěji však také účinně zasahuje proti těm, kteří jsou si až příliš sebejisti svou beztrestností. Kupodivu neztrácí kontakt s mládím: vztah k dceři, která je mu tolik podobná a kterou nemohl poznat dříve, mu nejen nahrazuje syna, ale současně mu posléze věnuje přítelkyni, pro kterou nikdy není obtížný. Platí to - a v tom je dcera opravdu potomkem svého otce - i naopak pro ni. Moulinovský seriál je velkou výpovědí své doby a ve svém žánru ve svém celku určitě bude patřit k respektované klasice. Pro své diváky, kteří na něm vyrostli, určitě.