Memento

Když jsem tento snímek viděl v ranné dospělosti poprvé, tak jsem jej pochopil jen napůl, aniž bych to sám věděl. Po nedávném druhém shlédnutí jsem se na konci zmohl jen na tři slova, která tu radši nebudu zveřejňovat. Nadmíru oceňuji skvělý nápad pozpátku vyprávěného příběhu, který mi naprosto učaroval. (08.01.2008)

Jeden z nejzlatějších námětů devadesátých let, přetaven v nezapomenutelný film, který v plné síle demonstroval světu možnosti hry s vypravěčskou technikou a triky. Nolan navíc skvěle pracuje s náčrtovostí charakterů svých hrdinů (za celý film vlastně nezjistíme jací doopravdy jsou, což je na tom to nejlepší - ponechává nám prostor pro další debaty a interpretaci). Guy Pearce je v ustřední roli seznační a Carrie-Anne na minimálním prostoru maximálně uhrančivá a nevyzpitatelná. Konečná pointa příběhu je pak jako otočení klíče v dokonale naolejovaném zámku, skoro uslyšíte to cvaknutí, které celému filmu dodá definitivní puunc hloubky a účelovosti... Vedle něj působí ono "zdrcující zjištění" v závěru Šestého smyslu jako nepříliš zajímavý, mimochodem utrousený dovětek. 100% (04.09.2005)

Těsně po zhlédnutí jen lehce nadprůměrná kriminálka, kterou citelně vylepšuje geniální koncept, se s odstupem několika minut (nikoliv hodin, dní, či týdnů, jak tomu obyčejně bývá) stává vynikající, jelikož si divák uvědomí, jak moc ho Nolan přinutil vnímat příběh a žasnout nad tím, jak do sebe vše hladce zapadá a bez jediného zašprajcnutí funguje. Takhle unavený jsem po filmu nebyl hodně dlouho. A je to únava vskutku příjemná. (25.08.2009)

Co říct k tomuhle filmu? Sám nevím, nejsem si úplně jistý jestli jsem to všechno pochopil. Důležité ale je jak to na mě všechno zapůsobilo. A zapůsobilo to ohromně...Od famózních výkonů Guye Pearceho a Joea Pantoliana přes mrazivou tajemnost nádherné Carrie-Anne Moss k mistrné režii Chrise Nolana a úžasné hudbě, která celému filmu dodává podivně nejistou a přesto zvláštním způsobem klidnou atmosféru. (19.08.2003)

Když se váš život stane point-and-click adventurou a vy se zas a znovu ocitáte na neznámých místech, kde se s pomocí předmětů, které máte u sebe a okolo sebe snažíte zjistit, co dělat… Jediným „úložištěm dat“ je pro Leonarda jeho vlastní tělo (nikoliv mysl), na které si nechává tetovat důležité informace (extenzí jeho těla pak představuje polaroid, kterým si fotí osoby vstupující do jeho života a který tudíž nahrazuje jeho vizuální paměť). Jeho identita se zakládá pouze na tom, co si zapsal a co může být interpretováno v rozporu s původním významem, což je dnes, v době, kdy své životy necháváme řídit chytrými telefony, možná ještě relevantnější téma než na přelomu tisíciletí. Vyjádření nejistoty ve vztahu „self“ k sobě samému i k vnějšímu světu tvoří pouze jednu z inspirativních rovin Nolanovy ambiciózní aktualizace noirových konvencí pro (post)moderní éru (dobře mu k tomu posloužily formálně neotřelé snímky evropské modernistické kinematografie). Cílem režiséra bylo dostat nás do pozice člověka bez krátkodobé paměti. Vyprávěcí hledisko je po celý film fixováno na Leonarda. Vidíme a slyšíme pouze to, co vidí a slyší on. Hrdina si nepamatuje, co se stalo před pár minutami a kvůli nechronologickému vyprávění to nevíme ani my. Celkový obrázek si ovšem můžeme složit snáz než Leonard, neboť známe budoucnost. K následkům událostí postupně přiřazujeme jejich příčiny a dění si v hlavě snažíme uspořádat v chronologickém pořádku, což je o něco náročnější myšlenkový proces, vyžadující uplatnění odlišného schématu než v případě vyprávění běžícího klasicky z bodu A do bodu B. Práci nám na druhou stranu usnadňuje linearita filmu (čímž se Memento liší od Sledování se scénami v přeházeném pořadí). Jednotlivé scény v barevné i černobílé příběhové linii na sebe navazují. První akorát běží pozpátku a druhá klasicky (a třebaže se tváří jako objektivnější záznam reality, obsahuje ne tak docela spolehlivé flashbacky), takže se ve finále, nápadně připomínajícím začátek a upozorňujícím tím na bezvýchodnou zacyklenost Leonardovy situace, protnout. Obě linie se zároveň v mnohém doplňují a pomáhají nám poměrně brzy pochopit protagonistovu situaci i jeho cíl. Kdyby Memento běželo chronologicky, přijde o podstatnou část svého tajemství, rozplétání záhady bude mnohem menší výzvou a témata vzpomínání, zapomínání a plynutí času nebudou „vtělená“ přímo do struktury filmu. Složitost vyprávění jinými slovy není samoúčelná, nýbrž směrodatná. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, ScarPoul, Martinius, Hannah1971, Maghasius (26.07.2017)