Tyler

Komplexně vystavěný seriál. V podstatě brilantní procedurální drama, jdoucí v až fyzickém popisu kriminalistických postupů od prvotního ohledání místa činu, přes sběr důkazů, výslechové techniky, až po všechno politikaření a práci s veřejným míněním a médii do málokdy vídaných podrobností, čímž skvěle navozuje tísnivý pocit, že takhle by se to všechno mohlo opravdu stát - že takhle se to právě teď ve světě někde děje. V druhém - a jistě hlavním - plánu je "The Fall", jak bylo hodněkrát zmíněno, o svých postavách. Skvělé prokreslení nejen ústřední dvojice ale i velké většiny ostatních charakterů přidává na životnosti viděného, až analyticky rozebírá nitro zúčastněných, jejich emoce, motivace. Těžiště seriálu je tak v dialozích, interakcích postav, detailních záběrech na tváře, oči, nervózní pohyby rukou. Ve třetím plánu jde o jeden z nejvíce ženských seriálů, které jsem kdy viděl, a to nejen v kontextu postavy Stelly Gibson. Muži jsou v "The Fall" až na jednu dvě čestné výjimky pojímáni jako balíčky plné agrese, neukojených tužeb, pokrytectví, pocitu vlastní důležitosti. Ženy v "The Fall" muže mohou milovat, mohou je intelektuálně i charakterově převyšovat, ale i přesto - nebo možná právě proto - se před nimi musí mít vždy na pozoru, chránit se před predátory i slabochy... "The Fall" má pevnou strukturu vyprávění, která se odráží primárně ve vystavění jeho třech řad. První popisuje zločiny, jejich vyšetřování, druhá se soustředí na vlastní chycení pachatele, třetí přináší konečné rozhřešení. "The Fall" není dokonalý, dá se mu vytknout zejména pro někoho místy až neúměrná pomalost tempa akcentovaná hlavně ve třetí řadě, v níž lze najít i mezery v logice chování některých postav, překvapí i neuzavření příběhu Spectorovy rodiny. Ale právě ona pomalost třetí série i v první moment zbytečně působící zápletka s amnézií ve výsledku pracují pro emoční dopad posledního dílu, plného až hmatatelně přímočaré agresivity a totální destrukce... "The Fall" není bezchybný, ale jeho komplexnost a působivost si zaslouží ocenění. A chápu, proč Gillian Anderson označila Stellu Gibson za svoji nejoblíbenější postavu, kterou kdy hrála.

Dvě hvězdičky by asi byly "objektivnější", ale když si vzpomenu nejen na "Pátý element" ale i ostatní Bessonovy klasiky mimo sci-fi žánr, jsem s prominutím nasraný, znechucený a víc jak jednu nedám... Totálně přeplácané, nudné, rozkouskované, bez sympatických herců, se záporákem-nezáporákem, předvídatelnými scénami... Dvě a čtvrt hodiny barviček za 200 milionů euro. Kriste, přitom tenhle chlap uměl.

Svérázný, barevný, někdy trochu nebezpečný, ale po všech stránkách podmanivý svět, ze kterého se vám nebude chtít vynořit zpět... Po prvním zhlédnutí musím konstatovat, že hračičkovství Wese Andersona bombarduje smysly i mozek v takovém tempu, že rotující kolečka v hlavě mají co dělat, aby vše stíhala. A stejně nestíhají. Druhou projekci tak mám nevyhnutelně v plánu. Ale nejen kvůli tomu, abych pochytil co nejvíce detailů, prostě jen tak, pro radost... Ta precizně dávkovaná směs humoru, laskavosti, absurdity, temných tónů a přímo neskutečné výpravy je totiž hlavně úžasně příjemným důkazem, že nejlepší na příbězích je jejich vyprávění.

Komentář obsahuje spoilery... Puntičkářsky zrežírovaná hříčka kombinující thriller, sociální kritiku a "studii" rozpadu (manželského) vztahu je pro mě snad prvním filmem Davida Finchera, se kterým jsem se úplně nepotkal. Fincher od samého začátku naprosto přesně ví, co, kdy a jakým způsobem chce ukázat, bravurně proplétá záběry ze současnosti s flashbacky, relativizuje divákův pohled na situaci skrze střídání vypravěčů. Herci jsou skvěle vybraní a vedení, ukázka toho, jak jsou média schopná překroutit nebo ještě lépe řečeno samostatně vytvářet "realitu", funguje velmi dobře, práce s kamerou, přesně dávkovanou hudbou, to vše ukazuje na Fincherovu vyzrálost a lze si ji užívat. Ale celkově na mě "Gone Girl" působila s postupem času čím dál tím víc studeně, jako kdybych místo emotivního příběhu dvou lidí sledoval sice precizně vystavěné, ale až laboratorně čisté a neživé představení. Ještě větší problém bohužel představuje scénář, který sice konceptuálně hraje s divákem zajímavou hru, ale v otázce logiky pokulhává. A po návratu Amy vyloženě padá na ústa. Nickovo absolutní popření toho, co se snažil dobrou polovinu filmu o Amy dokázat a jeho kompletní přijmutí svěřené role, vykazuje takovou míru manipulace, na kterou by byť trochu vidlácký, ale jinak zcela racionální muž (navíc s takto hořce prožitými zkušenostmi), prostě nemohl kývnout. Prvotní odvolávání se na případné zničení Nickovy pověsti prostřednictvím médií, pokud zrovna teď Amy opustí, nemůžu označit za nic jiného než hloupou berličku. Žili byste se ženou, která v minulosti skoro zničila dva muže, vás chtěla dostat do cely smrti, jednoho chudáka zmanipulovala a úkladně zavraždila, a to jen proto, aby o vás v televizi neříkali, že jste svině? Nechtějte po mně, abych přistoupil na tuhle z prstu vycucanou konstrukci! Ale nejde jen o Nicka, "Gone Girl" je určitě prvním hollywoodským filmem, v němž chytrá a poctivá policistka ví, že původně hledaná oběť je ve skutečnosti psychopatická mrcha, ale po oficiálním uzavření případu jen usrkne kávu a prohlásí, že končí taky. Bohužel, i potenciální obhajobu ve smyslu "je to přece satira na médii řízený svět, hyperbolizace manželských konfliktů, přemrštěný důkaz, že chlapi kvůli sexu i umřou, ty sis nevšimnul těch několika černohumorných vtípků?" musím smést ze stolu, závěr filmu prostě a jednoduše v kontextu předchozích 120 minut nefunguje. Je tedy pro mě poměrně těžké "Gone Girl" hodnotit - z filmařského hlediska se jedná o velmi kvalitní a vlastně zábavnou podívanou, bohužel Fincher nedokázal najít odvahu pro radikálnější úpravu nehodnověrného scénáře. Ve výsledku jsme někde v polovině. Přesto musím ještě smeknout před Rosamund Pike, která dokázala naprosto zásadní postavu Amy ukočírovat bez toho, aby sklouzla vyloženě do karikatury (ačkoliv v pár scénách balancuje na hraně) a způsobila, že snad poprvé jsem měl ze ženy při sledování filmu i po jeho skončení velice nepříjemné pocity hraničící se strachem. Tyhle blondýnky...

Nepříjemná, mrazivá noir kriminálka plynoucí jako pomalá špinavá řeka... Jednoduchý příběh, v němž je hlavní hrdina Matt spíše průvodcem než hybatelem děje, dokazuje, jak důležité je se prostě ptát, protože i v chladném a odcizeném velkoměstě lidé vidí a vědí. Divákem očekávané komplikované pátrání plné zvratů se tak vůbec nekoná, film kráčí vcelku přímou cestou, přičemž některé detaily, náznaky či motivace nechává zcela stranou, neboť pro samotné jádro vyprávění nejsou potřebné (viz linka s DEA nebo věta "You know, I just wanted..."). Díky tomuto zdánlivě opomíjejícímu ale ve skutečnosti zcela záměrnému zjednodušení je divák o to víc nasáván precizně budovanou atmosférou. Svět filmu, situovaného do pozdních 90. let, svět sestávající z šedivých ulic, vesměs poloopuštěných budov a nejednoznačných charakterů plných osobního selhání tvoří vlastní mikrokosmos, v němž není místo pro lítost nebo soucit. Také sebezpytná touha hlavního hrdiny po odčinění vlastních hříchů akcentovaná v závěru filmu (a zmiňovaná v jiných komentářích), do konceptu vyprávění přirozeně zapadá vzhledem k tomu, že Matt Scudder není žádným rozervaným hrdinou, ale již vnitřně srovnaným člověkem, který si je dobře vědom nejen svých chyb, ale i hodnot, které jsou pro něj osobně podstatné. Sečteno a podtrženo, "A Walk Among the Tombstones" nepřináší žánrovou revoluci nebo životní herecké výkony. Ale temným, vtahujícím a opravdu poctivě odvyprávěným příběhem je.

Ne, asi bych se nechtěl přátelit s jedinou postavou této drsné krimi, kde - jak hlavní hrdina správně podotýká - zlo plodí zase jenom zlo. Temná sonda do útrob speciálního oddílu losangelské policie (jehož členové by si velmi rozuměli se "Zvláštní jednotkou" Oliviera Marchala), v němž už dávno nejde o hledání světské spravedlnosti, staví na skvělé atmosféře a zejména vynikajících hercích s Keanu Reevesem v čele v pro něj atypicky prohnilé roli. Scénář "Street Kings" je sice v některých ohledech celkem průhledný, to však filmu nijak neubírá na působivosti. Skvěle vykreslené prostředí, drsná přehledná akce a nekompromisní přístup od všech zúčastněných stran prodchnutý povýšeným pocitem nedotknutelnosti vytvářejí pro ty, kdo si rádi pochutnávají na syrovém, kvalitní filmové sousto.

Velmi poutavě podaná naivní pohádka o lidství a touze nikdy nezemřít. A vyznání lásky kapele Die Antwoord.

Musím říct, že ačkoliv v posledních letech tvorbu Tima Burtona obcházím obloukem a od Sweeney Todda jsem žádný z jeho filmů neviděl, přičemž nemám chuť na tom něco měnit, "Dark Shadows" se mi líbily... Filmu dle mého výrazně pomáhá, že se odehrává v 70. letech minulého století, které měly styl samy o sobě, natož pokud do nich zasadíte typicky burtonovsky ujeté postavy. Scénář "Temných stínů" sice v mnoha ohledech pokulhává, zejména v práci s milostnou linkou mezi Barnabášem a Vicky, kdy se dlouho nic neděje, načež znenadání Vicky osudově padne upírovi k nohám - ale není třeba se tím příliš trápit, ona stejně Vicky/Josette nemá moc co nabídnout. Mnohem zajímavěji působí zbylé osazenstvo panství, prim samozřejmě hraje skoro k nepoznání nalíčený Johnny Depp a čarodějná Eva Green (která vypadá skvěle i jako blondýna!), jejich společné scény mají potřebnou energii a oba herci v nich sympaticky a zcela v rámci příběhu přehrávají, čímž jen posilují hravost celých "Temných stínů". Jsou to totiž hlavně drobné detaily, vtípky a černohumorné scénky, ne soudržnost celého filmu, které vyzdvihují "Temné stíny" ke čtyřhvězdičkovému hodnocení.

Už dlouho jsem neviděl tolik prostřílených hlav. Béčko s naprosto jednoduchou zápletkou, ovšem natočené s evidentní chutí. Keanu na začátku filmu dokazuje, že stále umí být smutný, ovšem od chvíle, kdy rozmlátí perlíkem podlahu, je radost sledovat, s jakou urputností přepne do vyhlazovacího módu. Přestřelky, ani ruční a automobilová akce nepostrádají přehlednost a naštěstí také adekvátní rating, film má celkově spád a při relativně skromné stopáži tak nehrozí hluchá místa. Potěší i přítomnost Willema Defoa, Johna Leguizama nebo úklidová služba Davida Patrika Kellyho alias Sullyho z "Komanda". K tomu připočtěte úsporné ale účinné využití humoru, zajímavý nápad s hotelem Continental, zábavného padoucha, nekompromisnost hlavního hrdiny a výsledkem je razantní akční jednohubka, která napodruhé chutná ještě lépe.

Do určité míry manipulativní a zjednodušující, ovšem i tak velmi působivý snímek, který není jen obžalobou stádní "spravedlivé" společnosti, ale i absence selského rozumu a ochoty ověřovat si důkladně fakta, dřív než vyslovíme své těžko odvolatelné soudy. Neschopnost přiznat se k vlastním chybám a nedostatek ochoty odčinit je, ve druhém plánu jen podtrhuje pokrytectví, se kterým se musí Lucas během svého pádu potýkat. Emocionálně nejdrásavější scény "Honu" totiž přicházejí na řadu až ve druhé polovině filmu, kdy je zdánlivě vše vyřešeno, ale podhoubí pochybností a nenávisti již není zcela možné odstranit. Lucas, brilantně ztvárněný Madsem Mikkelsenem, však odmítá ztratit poslední zbytky hrdosti, a přestože jej okolí neustále sráží na kolena, urputně bojuje o udržení lidské důstojnosti (fantastické scény v obchodě a zejména v kostele), přičemž ale navenek rozostřuje divákovy sympatie jistou nejednoznačností svého jednání... "Hon" tak nutí diváka prožívat s hrdinou vše až na dřeň, ale zároveň přemýšlet, místy pochybovat, zpětně však chápat a docenit ztvárnění Lucasova vyrovnávání se s trýznivým pronásledováním a jeho touhu po satisfakci hraničící až se sebezničením. Závěrečné minuty pak už jen logicky doplní poslední tahy celkového obrazu a vnímavému divákovi nedají nějaký čas dýchat.