Kto sa bojí Virginie Woolfovej?

Skvělý film podle neméně skvostné hry Edwarda Albeeho. V první řadě nelze dostatečně vynachválit práci Haskella Wexlera (např. Přelet nad kukaččím hnízdem), jenž byl za "svoji" kameru zaslouženě odměněn oscarem. Síla samotného příběhu však pochopitelně spočívá na vůdčí dvojici, kdy Liz Taylor svojí nesmyslně excentrickou a přitom tak zranitelnou Marthou a Burtonův George podivuhodným tancem mezi bezvýznamným žvanilem a krutým, pomstychtivým člověkem nemohou nezanechat v divácích hluboký a hlavně dlouhodobý dojem. (29.03.2005)

Krásna ukážka toho, čo dokáže alkohol prebudiť v ľuďoch. Čo všetko dokážu chrstnúť druhým do tváre a na čo všetko dostanú odvahu. Mám rada takéto konverzačky, kedy si ľudia nedávajú servítky pred ústa. Bohužiaľ mi ale táto partia opilcov liezla neskutočne na nervy, tým pádom sledovať film, bolo pre mňa menšie utrpenie. Herecky ale skvelé, uznávam. (24.08.2017)

Profesionál v převádění divadelních her na stříbrné plátno Mike Nichols se do diváckého podvědomí zapsal hned tímto prvním filmem. Nemilosrdná studie manželského páru ve středních letech odehrávající se během jednoho večera. Výborné herecké výkony, skvělé dialogy a neustále houstnoucí atmosféra dělají z tohoto snímku nezapomenutelný a strhující zážitek, který je však chvílemi moc dlouhý a rozhodně není pro každého. (18.04.2009)

Jako by Edward Albee psal svou hru pro Elizabeth Taylor a Richarda Burtona. Jako by mu Mike Nichols četl myšlenky, jako by byl divák manipulován zvláštní silou, snad silou vztahu George a Marthy, a fascinovaně sledoval každý pohyb, každé slovo dramatu... Martha s Georgem mají vlastní svět, svět plný lásky i nenávisti, svět obrovských emocí, podivných her, naplněný vlastním způsobem komunikace, svět, který jim vynahrazuje zklamání, neúspěchy a nedostatky reálného života. Zatímco oni se v něm pohybují s naprostou samozřejmostí, pro jejich okolí představuje obrovskou záhadu, kterou se vší silou snaží pochopit, přestože mají minimální šanci. Albee za nimi posílá na návštěvu dvojici na první pohled naprosto odlišnou, ke konci ovšem divák zjišťuje, že i oni si svým způsobem kompenzují problémy života, že sladká Honey není zas až taková naivka a její Nick není neustále tím věrným gentlemanem. Právě on postupně odkrývá celou hru Marthy a George i to, že vztah navenek plný křiku a hádek může patřit k těm nejpevnějším. I přesto, že jednu z jejich her, konkrétně tu 'mateřskou', je nutné ukončit. Kromě už zmiňovaných fascinujících hereckých výkonů, oceňuju Nicholsovo filmové zpracování, ne vždy se divadelní hra dá přenést na plátno bez toho, aby ztratila své podstatné myšlenky, kouzlo postav a situací. Zvlášť v absurdním dramatu plném absurdních frází, absurdních činů, absurdních her.. Těch, které provází každý den našeho života... (06.05.2011)

Dámy a pánové, přivítejte svým potleskem dnešní dva šampióny! V levém rohu ringu profesor na katedře historie George. V pravém rohu jeho manželka, dcera rektora univerzity Martha. Co persóna, to případ pro psychiatra, spíše pro dva. V roli nezávislých rozhodčích mladý manželský pár Nick a Honey. Úder gongu a souboj začíná! Oba dva zápasníci dobře znají slabiny svého soupeře a neštítí se jich využít ve svůj prospěch. Jak můžeme slyšet, jejich nejsilnějšími zbraněmi jsou sarkasmus a zákeřně podpásovky. Rozhodčí nad nimi milostivě přivírají oči, neboť sami nejsou bez poskvrny a, nevěřím vlastním očím, aktivně se zapojují do zápasu! Strhla se nevídaná mela, každý napadá každého, málokterá rána mine cíl. Kdo bojuje s kým? Kdo bojuje proti komu? Těžko se v tom vyznat. Jedno je jisté: v tomhle mači půjde o život!___Pouhé dva roky trvalo, než Warneři převedli úspěšnou divadelní hru Edwarda Albeeho na plátna kin a vzbudili tím nemalou kontroverzi. Málokoho bude dnes Virginie Woolfová šokovat slovníkem hrdinů, ale psychický dopad na diváka je i po letech nevídaný. Důkazem, jaká to byla soda, budiž fakt, že ještě pár hodin po doznění Northova minimalistického hudebního motivu mi dělalo problém plně se koncentrovat na nějakou činnost. Největší podíl na adaptaci Albeeho hry má pravděpodobně Ernest Lehman, autor scénáře a producent, který do hlavní ženské roli prosadil Elizabeth Taylor. Dle některých zvěstí právě ona z respektu před podobně náročnou rolí angažovala Mikea Nicholse, nadějného divadelního režiséra, jenž ji, jak věřila, dokáže vést tím správným směrem. Dokázal (četná ocenění, Oscara nevyjímaje, budiž důkazem) a s Haskellem Wexlerem za kamerou dokázal mnohem víc než to. Dokázal natočit dvouhodinový film postavený výhradně na „hlučnějším dialogu“ čtyř lidí způsobem, z nějž dodnes mrazí. Ani na okamžik přitom neztrácí ďábelské tempo, do značné míry určované zdrcující kadencí dialogů. Burton s kulovnicí, řádění v tančírně, šokující závěrečné odhalení... Na jednu stranu mě děsilo, co dokáže dlouholeté manželství udělat s dvěma normálními lidmi a bylo pro mne krajně nepříjemné sledovat jejich vzájemnou (sebe)destrukci, na druhou stranu jsem nedokázal odtrhnout oči. Když naberete odvahu Virginii Woolfovou zhlédnout, buďte připraveni na nepříjemný, ovšem nebývalé silný zážitek. Jestli od něj odejdete zoceleni, nebo naopak roztřesení jako kostka ledu ve skleničce whisky, to už musíte zjistit na vlastní kůži. 90% Zajímavé komentáře: Oskar, Eddard, Ai.ma, tangerine1, Triple H, Petus (23.11.2008)