Tenet

Co se (ne)stalo, .ydžv es enats(en) Počátek koketující s Lipského Happy Endem, Moffatovou ságou o River Song, třetím Potterem a Bratry zpátečníky. Ano, je to nepopiratelně nejblíže "jakože palindromickému Počátku". Sice s rozdílně pojatým narušením reality i času, ale je to opět po filmařské stránce nehorázně vymazlený blockbuster "s lidmi v oblecích v jakože bondovce", který zároveň nenechá běžet mozek na volnoběh. A je to ryze nolanovsky chladné, odtažité, odosobněné, sofistikované, precizní a bezmála až procedurální. Což, byť to tak mnozí ne(u)vidí, není protentokrát nevýhoda, ale přednost. Největší rozdíl, krom až překvapivě časté a měřítkem i nápady dechberoucí akce založené na praktických efektech a kaskadérech, je oproti Počátku nepodání vysvětlující obezličky divákovi. Tam kde Počátek postupně procházel o osvětloval pravidla, tam do nich Tenet skáče (především v závěrečné třetině) po hlavě. Zdroj "mindfuckovitosti" není však ani tak v nepochopitelnosti/neuchopitelnosti onoho konceptu jako spíše v udržení si přehledu v tom všem dění. A že v závěru se ve vražedném tempu (tam pomalu již ani sofistikované audiovizuální obezličky pomáhající divákovi nestíhají) jede v tolika rovinách a plánech, že to až zahlcuje smysly, to na celkové pochopitelnosti pranic nemění. PS: Nolan prostě musí zadaptovat Sweterlitschův "The Gone World", to mi nikdo nevymluví. (26.08.2020)

Po prvním zhlédnutí Inception jsem o filmu psal jako o dokonalé hračce pro potěšení jejího tvůrce, ale to jsem byl o dekádu napřed. Až právě Tenet je do posledního záběru vysoustruženou stavebnicí, která šlape přesně tak, jak autor potřebuje. Znamená to také, že nejlépe si s ní hraje právě Christopher Nolan a diváci mu jen nahlíží přes rameno a ptají se, jak který mechanismus funguje a že by si třeba rádi pohráli taky. On jim to nejspíš dovolí, ale až když se přijdou podívat podruhé nebo potřetí. Nemůžu se zbavit pocitu, že s každým dalším filmem jde Nolan ve vyjadřování o kus dál, nikoli jen ve smyslu spletitosti scénářů, ale i ve vztahu k divákovi. Třeba právě Počátek nebo ještě dříve Dokonalý trik dokázaly každý zvrat nebo fintu podat téměř vlídně a "vypravěčsky", i když se jednalo o nervy drásající twist. Už v Interstellaru ale bylo potřeba chodit informacím více než naproti a v Tenetu už nelze dostat odpovědi jinak než v kulometném dialogu či bleskovém prostřihu. I přes obvyklou rozmáchlou stopáž navíc film neumí zavelet pohov a i v situacích, kdy hlavní postavy odpočívají nebo na něco čekají, do nás pere další informace, rozvětvení nebo teorie, které klidně mohou být slepou uličkou - nebo naopak tou nejzásadnější indicií. Takovému přístupu tentokrát podřizuje úplně všechno, tedy jak poslední zbytky viditelné divácké přivětivosti, charakteristiku postav (tentokrát vyjádřitelnou bez výjimky dvěma větami) nebo viditelné emoce. Přesto mi na konci vyskočil tep do netušených hodnot a za to děkuju nejvíc. Za to, že i když nová Nolanovka až překvapivě ostře rozděluje divácké spektrum, stála mi za každou drahnou minutu a její špinavý a netypicky agresivní svět ve mně bude důkladně zrát ještě dlouho. (01.09.2020)

Pozornost drží solidně, ale... moje dojmy: opakovaný, překombinovaný, velký filmařský cvičení bez dopadu na emoce, herci a postavy nuda, tupec jako já musí vidět 2-3x, aby se v tom vyznal (což mě neláká, tudíž zřejmě neuvidím). Cením každopádně, že je v kinech pro změnu něco velkorozpočtový, co diváka motivuje zapnout mozek. (27.08.2020)

Intelektuální výzvu Tenet určitě nepředstavuje a patří k snímkům, které si užijete tím lépe, oč méně budete přemýšlet o časových paradoxech, motivech filmových hrdinů a jejich cestě za porážkou bondovského zlosyna. Jako popkornovka, která úmyslně připomíná příběhy agenta 007 ve sci-fi kabátku, a jako akční spektákl ale Nolanův snímek opravdu funguje. Díky Johnu Washingtonovi tak vlastně máme prvního "nebílého" Bonda v historii. Pobavil jsem se dynamickým úvodním přepadením opery, kdy Nolan vyšel ze skutečného teroristického aktu, potěšil mě i Kenneth Branagh, který svého padoucha záměrně přehnaně buduje jako monstrózní zrůdu komiksových rozměrů. Celkový dojem: 65 %. (27.03.2024)

My dva s Chrisem to máme asi tak: on sedí naproti u stolu, s prskáním chrlí konspirační teorie a mává u toho rukama a já sedím za plexisklem, na kterém se zachycují kapičky jeho slin, a s tepem na úrovni spánku s otevřenýma očima mě jeho slova míjejí obloukem a já zívám a dívám se na hodinky, kdy že už bude konec tohoto randíčka, na které chodím jen ze setrvačnosti, a zabíjím čas přemýšlením, jak brutální ekostopu ten jeho cirkusový výstup zanechal. Jeho filmy – a postavy především – jsou prostě studené jak psí čumák. Emocionální zapojení nula, racionální bohužel taky. Interstellar mě sice na podruhé obměkčil, ale po zhlédnutí Tenet odkládám revizi Inception asi o dalších deset let. Dunkerk podruhé vidět netřeba a Tenet leda v příštím životě. Nebo v minulosti, která je budoucnost? 🤷‍♀️ Mindfuck, vůči kterému jsem frigidní. (26.08.2020)