Deti mŕtvych

Kulturní obohacení v podobě syrských hladových básníků nás zatím míjí a tak si pro něj musíme zajet do Rakouska, země, kde každý druhý má české kořeny a tak se není čemu divit, že tam tahle štýrská variace na Cimrmana vůbec vznikla. O hororu není třeba diskutovat - žádný není, a humor najdete jen v titulcích, sledovat obraz je podružné. (16.03.2024)

Vrchol hnusu a nevkusu, který snadno pobouří a irituje. Rakušané své slizké choutky nezapřou a v tomto "filmu" je dávají na odiv bez cenzury. Začátek vypadal ještě slibně, trocha nechutného humoru neuškodí, ovšem čím déle tato groteska trvá, tím více jsem přicházela na to, že tohle už je opravdu těsně před mou hranicí snesitelnosti. Klobouk dolů před tím, kdo se do tohoto projektu pustil. Nad zdejšími výjevy se mi dělalo blivno a nad dialogy ještě hůř. Všemu tomu navíc vládne ohlušující muzika v podobě trumpetového šlágru a zdlouhavé scény, kde lítají pstruzi a palačinky vzduchem. Za mě fakt absolutní oslizlost a magořina. Dvě hvězdy dávám za ten občasný trefný humor a opravdu bohatý výběr kostýmů. KVIFF 2019 (03.07.2019)

Slavnosti sněženek v němém provedení na štýrský způsob. A se zomby. Překvapivě vtipný nepopsatelný bizár, chvílemi jsem solidně kroutil hlavou, ale bavilo mě to dostatečně. A kdo by byl býval řekl, že Mrtví neumírají nebudou ani zdaleka tím nejzajímavějším zombie filmem na letošním karlovarském festivalu? Děti mrtvých překvapily! [KVIFF 2019] (01.07.2019)

Tohle těžko nějak hodnotit, když těžko říct jak to celé uchopit. Dá se to brát jenom jako experimentální šílenost, "ostrou" kritiku Rakušanů (nebo aspoň Štýrů), prouprchlický a zároveň i protiuprchlický film (když nad tím člověk přemýšlí, tak se tam fakt dají najít odkazy na obojí, v jedné scéně dokonce zároveň), mysteriózní mindfuck s komediálními prvky... Ono by to mohlo být klidně všechno naráz, ale z toho co jsem zde vypsal je asi jasné, že někdy něco nejde dohromady s tím druhým. A tak je z Dětí mrtvých jen echt experimentální nejasné cosi, u kterého mi ta nejasnost vadí a zároveň jsem za ní vlastně rád, protože by se to mohlo jednoduše zvrhnout v něco, co bych úplně nechtěl. Zároveň ale mám problém tomu dát vyšší hodnocení, i když bych chtěl. Kazí mi to i druhá polovina, ve kterých nápadů výrazně ubyde a místo toho se jen strašně prodlužují nebo jen opakují. Ale jinak to má překvapivě podmanivou atmosféru - včetně atmosférického zvukového/hudebního doprovodu, který je tak strašně divně udělaný, až do toho všeho geniálně pasuje -, zajímavou kameru, nemalý počet vtipných scén a šílených nápadů, je to i celkem originální a kvůli tomu všemu to má takové zvláštní kouzlo, které z toho filmu dělá skutečně nezapomenutelný zážitek. Popravdě jsem si ten film víceméně užil - ale asi bych si ho užil víc, kdyby šel jasným směrem a pokud možno takovým, který by se mi v tom líbil. Nicméně Rakousko se opět předvedlo, protože něco takového může vzniknout snad jen tam. Ne nadarmo je festival experimentálních filmů ve Vídni, když se rakouská filmová tvorba víceméně neustále snaží být úplně odlišná od zbytku světa. Silné 3* (05.09.2021)

Přestože mi filmová povinnost přikazuje: v čem má prsty Ulli Seidl (zde produkce) a Elfride Jelineková (kniha), tomu je třeba věnovat pozornost. A tu jsem tomuto filmu opravdu věnoval. Přišlo mi to však jako další (nový) pokus o surrealistickou automatickou tvorbu, ke které jsem v této post-bretonovské době ztratil už značnou část své důvěry. "Němý" film bez mluvených dialogů, založený jen na obrázcích a hudbě sice kvituji, ale samotná hudba nebyla zas tak skvělá. Zajímavější byla až poslední třetina filmu: něco jako národní usmíření, ovšem na zobijské bázi, a pak (to už ovšem bylo trochu odbyté: Přírodní divadlo v Oklahomě, a na víc škoda, že se v titulcích neobjevil žádný citát z Kafky; takže ho doplňuji: Byl to zmatený hluk, trubky nebyly sladěné, troubilo se bez všech ohledů... Stovky žen oblečených jako andělé v bílých řízách s velkými křídly na zádech troubily  na dlouhé, zlatě se třpytící trubky. (23.09.2021)