Fängelse
Prison
Réžia:
Ingmar BergmanScenár:
Ingmar BergmanKamera:
Göran StrindbergHudba:
Erland von KochHrajú:
Doris Svedlund, Birger Malmsten, Eva Henning, Hasse Ekman, Kenne Fant, Anders Henrikson, Irma Christenson, Birgit Lindkvist, Torsten Lilliecrona (viac)Obsahy(1)
Režiséra Martina navštíví jeho bývalý učitel, trpící duševní chorobou. Starý profesor přichází s námětem na nový film o peklu a ďáblu, jehož základem bude myšlenka, že peklo je na zemi a ďábel že má nad životy lidí neomezenou moc. Martin se o nápadu zmíní novinářovi Thomasovi, který píše filmové scénáře. Thomas věří, že by film mohl mít úspěch, protože ví i o ideální představitelce hlavní role. Má jí být Birgitta Carolina, která žije se svým "ochráncem" Peterem u své sestry. Ta neváhá připravit o život Birgittino novorozeně. Nešťastná Birgitta Carolina utíká a setkává se s Thomasem, který si vsugeroval, že zavraždil svou ženu. Jejich životy se na krátkou chvíli spojují. Avšak Birgitta Carolina nedokáže Thomase stáhnout s sebou dolů… (Krasus)
(viac)Recenzie (23)
text obsahuje spoilery --- Příběh má tři úrovně. Mladá prostitutka otěhotní se zákazníkem. Ten však dítě nechce, tak ho s pomocí své sestry po porodu utopí. Dívka od nich uteče a uchýlí se k mladému spisovateli, který je právě po rozchodu. Z toho důvodu hodně pije a chce se zabít. Starost o dívku mu však pomůže na vlastní problémy zapomenout. Dívka se však znovu uvrhne do spárů svého bývalého a odmítne se ke spisovateli vrátit. Mladík svou snahu vzdá a vrátí se ke své bývalé. Mezitím dívka nedokáže ubránit návalům lítosti nad ztrátou dítěte. Zajímavá je scéna její smrti - sice uchopí do ruky nůž, ale kamera ji v tu chvíli přestane sledovat. Po chvíli dopadne neposkvrněný nůž na zem. Dívka po chvíli stejně zemřw. Jako by ji Bergman nechtěl nechat zemřít vlastní rukou. Celý film je orámovaný příběhem režiséra, natáčejícího romantický kýč. Režisér hledá téma pro svůj příští film, a přitahuje ho idea "pekla našeho světa". Na konci dochází k závěru, že podobný film natočit nedokáže. Celé je to paralelou samotného Bergmana a reflexí dívčina příběhu. Jedna z úvodních scén, jakoby evokovala budoucí Scény z maželského života - dívka vypraví spisovateli o tom, že je spokojená se svou současnou existencí, s povoláním prostitutky. Tedy podobně jako manželský pár z Bergmanova slavného seriálu žije v iluze, jejíž zaslepené protahování jen prohloubí následné utrpení. ()
Na Bergmana složitější forma vyprávění, ale obsahující zato v sobě ve zkratce všechna jeho hlavní témata: láska jako něha a sdílení - krátký, ale nejintenzivnější okamžik v lidském životě / láska jako vykořisťování, která je pro pasivní duši přitažlivá, neboť v otroctví neprožívá úzkost ze svobody a rozhodování / početí jako předěl mezi neurčitou svobodou a svazující odpovědností, a tedy pro mnoho párů zdroj strachu, protože nejsou schopni dospět / smrt lásky v duši, což vlastně znamená duševní smrt, ale tělo žije dál / sebevražda jako zoufalé vyjadření odporu k přidělenému životnímu prostoru a času / mlčící bůh nás nechává hroutit se pod tíhou svobody / sny jako klíč k potlačovanému vlastnímu já / film jako zdroj emocí - smutku a smíchu (groteska). - a jako místo úniku před realitou Filmařské prostředí též vyjadřuje obrat k modernismu - nikoliv pouhé obrazové vyprávění příběhu, ale ponor do proudu vědomí, ponor do introspekce hlubin duše. Mladý Bergman chtěl říci vše a tak se mu film trochu rozpadl pod rukama. Ale jak mohl v roce 1949 vědět, že mu bude přát štěstěna a on bude celý život točit filmy a propracovávat jednotlivá témata. ()
Život je krutý oblouk mezi narozením a smrtí. No a co? Čert to vem. Bergmanův výběr životních situací podporujících hypotézu, že otěže nad světem převzal ďábel a rozhodl se trochu překvapivě nechat vše na svém místě, berou filmu vítr z plachet. Ďáblovi se tato volba pochopitelně vyplácí, alespoň v Mistrově pojetí o tom není sporu. Je ale dábelský svět světem někoho jiného než Bergmana samotného? Námět a důsledné zpracování jednoho z Bergmanových před-klasických stylistických cvičení nechtíc demonstruje filosofické a umělecké slabiny, které mu zabránily stát se ještě větším filmařem, než jakým se stal. A také proč nepřekonal sám sebe - protože byly časy, kdy s nikým jiným soupeřit nemohl. Nejzajímavější moment Vězení představuje film ve filmu (ve filmu), krátká groteska, kterou si pobavení milenci promítají na stěnu podkrovní mansardy. Hysterické veselí etudy představuje předzvěst osobitých nelegračních komedií, k nimž se Bergman v budoucnosti několikrát uchýlil, aby skrze smích zkusil zarmoutit víc, než se mu povedlo prostřednictvím explicitních chmur) a jako symptom slepé excentricity a jednosměrnosti, jimiž jsou i jeho nejlepší díla poznamenána. Sebetrýznitelsky lahodné. ()
Opäť Bermanova kráska v nesnázích, tak typická pre jeho tvorbu v 40. rokoch. Tentokrát ale ešte depresívnejšie a bezvýchodiskovejšie, ako napríklad v Prístave. Bergman ma prekvapil zobrazením snových stavov hlavnej predstaviteľky. Chvíľu budete tápať v naratíve, aby ste nakoniec zistili, že ani tak sám o sebe nie je dôležitý, že dôležitejšie sú vypovedané aj nevypovedané myšlienky. Proste to klasické bergmanovské filozofovanie o Bohu, Diablovi, živote, smrti a tentokrát aj o neakceptovateľnej bezcitnosti. ()
Na Bergmana je třeba se podívat alespoň jednou za rok; tak trochu jako normál, etalon, pro porovnání s ostatními spatřenými filmy. A naopak: jejich periskopem se znovu podívat na filmy Bergmanovy. Je sice pravda, že jeho aura po jeho smrti postupně bledne, ale pro ty, kteří ho zažili v plné slávě padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, bude pořád filmovým mágem první kategorie. Jeho raný film "Vězení" už sice prozrazuje jeho rukopis (promyšlená kamera: byť ještě bez Nykvista, surrealistické obrazy: od kterých se později odpoutává, příjemným dialogy: i když zde jich je nezvykle mnoho, pesimistické pojetí lidských vztahů: to je poměrně setrvalý rys, nevýrazné herecké výkony: to se brzy změní, apod.), avšak ještě to přece jen není ono... ()
Reklama