Odpočívej v pokoji

1. SÉRIE (70 %): Čekal jsem asi víc, ale na druhou stranu cítím velký potenciál do dalších sérií. Postavy jsou super a s dobrým scénářem má seriál šanci vyždímat pořádné emoce, tak uvidíme. Zatím se všechny díly v první řadě držely na podobné úrovni, každý díl byl nadprůměr, ale vyloženě ze židle mě to zase nezvedlo. // 2. SÉRIE (75 %): Ale jo, druhá řada už je určitě o chlup lepší a seriál se opravdu začíná dostávat více pod kůži. Především jsem si k postavám vytvořil větší sympatie (Nate) či naopak nesympatie (Brenda), ale minimálně všechny se začínají skvěle vykreslovat, což je asi nejpodstatnější (a navíc většina předvádí skvělé herecké výkony). Vývoj seriálu mě fakt začíná zajímat a ačkoli stále čekám na nějaký vyloženě "wow moment", tak již nyní se seriálu párkrát podařilo vyvolat celkem slušné emoce. Snad budou další řady podobně gradovat. // 3. SÉRIE (70 %): Budu se asi opět opakovat, ale i od třetí řady jsem čekal trochu víc. Je to stále "stejně dobré", tedy žádný díl mě v podstatě výrazně nezklame, všechny díly si drží svůj standard, ale jen málokdy mě něco opravdu nějak více zasáhne. Uvědomuji si, že řemeslně je to vysoce kvalitní počin, ale po emotivní stránce jsem upřímně očekával jinou ligu. // 4. SÉRIE (80 %): Pro mě zatím nejlepší řada. Nevím, jestli je to tím, že jsem si už trochu zvykl na to, že se s postavami neztotožňuji nebo jestli jsem začal trochu víc chápat fakt, že nic není černobílý a to (pro mě) občas nepochopitelné chování postav tím pádem víc respektuju. V každém případě mnohem lepší scénář a mnohem víc emotivních momentů. Na 5* to sice určitě není, ale na finální řadu se fakt těším. // 5. SÉRIE (85 %): Dechberoucí řada to také nebyla, ale působivá určitě. Společně se čtvrtou řadou určitě nejlepší série. Tipuji, že obecně nejsem ze seriálu až tak nadšený, protože jsem jen prostě měl až příliš vysoká očekávání. Nicméně kdyby bylo v seriálu více takových momentů jako je závěrných pět minut finálového dílu, to by byla paráda. Měl jsem fakt husinu. (23.07.2016)

Odchylky od normálu v nejryzejší, a přitom nejrealističtější podobě vygradované do nadpozemských výšin. Když už si myslíte, že svět nemůže být pošahanější, Six Feet Under vás přesvědčí o opaku. Nikdo není normální, nikdo nedochází zaslouženého klidu - leda až po smrti. Jak řekl Charles Bukowski: "smetiště se plní. blázince se plní. nemocnice se plní. hřbitovy se plní. nic jiného se. nenaplní." - svět a jeho tak často skrytá tvář pod mikroskopem, od odsávání tělních tekutin přes drogy a umění, lásku a nenávist ve všech podobách až k černohumorným vtípkům a subjektivním promluvám, zážitkům a snům postav. Krutý život plný hledání sama sebe, někoho, kdo vás bude doplňovat, té správné práce, toho "něčeho", co nás bude nutit žít... všechny odstíny modřin a zranění, ať už viditelných nebo okem nepostřehnutelných, psychických, myšlenkových rozkladů a přešlapů, které nikdo nezvrátí, a zároveň to správné, co v životě je - rodina, láska, chuť žít a přežít všechno, co člověka pohřbívá šest stop pod zem. (15.01.2012)

Six Feet Under je mrazivý, no zároveň výborne namiešaný kokteil plný neotrepaných tém, tajomných charakterov postáv a čierneho humoru, ktorý tak veľmi milujem. Zo začiatku si len opatrne odchlipkávate, ale potom, čo tomu prídete na chuť sa neviete nabažiť. Každá jedna postava je úplne iná, jedinečná a svojská. Na rodinku vlastniacu pohrebný ústav si musíte chvíľu zvykať, no možno práve o to viac si ich v konečnom dôsledku zamilujete. A čoskoro vám budú pripadať dokonca viac v poriadku ako ľudia okolo vás. Budete ich milovať, chápať, zdieľať ich pocity...občas aj nenávidieť, odcudzovať, ale nakoniec ich aj tak vždy pochopíte. Pretože každá karta ma dve strany a nič sa nedeje len tak. Tento seriál obsahuje niekoľko nezabudnuteľných scén, ktoré mám dodnes pred očami. Pre niekoho možno trošku morbídny, pre mňa seriál, ktorý ma vždy tak zvláštne upokojí. (31.07.2013)

Every day above ground is a good one. Znáte takové ty seriály, kde se hlavním hrdinům dějí samé prapodivné a neobvyklé věci? Kde se jde z jedné absurdní zápletky do druhé? Tak přesně takový Six Feet Under není. Je to seriál o normálním životě. Skuteční muži a skutečné ženy žijí svoje skutečné životy, které jsou mnohem zajímavější, než všechny vykonstruované zápletky světa. Ovšemže ne pro ně, oni prostě jen chodí do práce, randí, scházejí se a zase rozcházejí, tráví čas s přáteli, prostě žijí. To samo o sobě by samozřejmě nebylo nic zajímavého, ale Alan Ball má neuvěřitelný vypravěčský talent, porozumění pro lidskou duši, a navíc se nebojí řešit témata, od kterých dávají mnozí ruce pryč. Hned dvě z nich jsou stěžejní pro celý seriál. Tím prvním je smrt. Ústřední rodina Fisherových vlastní pohřební ústav, a každý díl se tak alespoň trochu točí kolem nebožáka, který zemře při otvíračce. Jeho (či její) smrt pochopitelně nějak koresponduje s životy hlavních hrdinů a ukazuje, že není smrti bez života, a není pořádného života bez smrti. Tím druhým je potom homosexualita. Téma, které se dá velice snadno nechtěně zlehčit či zesměšnit, je prostřednictvím hlavních hrdinů Davida a Keitha zobrazené na televizní obrazovce snad vůbec nejpřesněji a nejrealističtěji, jak to jen jde. Aby to ale nevypadalo, že Six Feet Under je seriál akorát pro gaye a funebráky (bez ohledu na to, že tyhle témata se týkají ať už více či méně každého z nás), barvité realistické charaktery všech hlavních i vedlejších postav se vás tak jako tak dotknou, protože je zkrátka nemožné, abyste se alespoň v někom z nich neviděli. Můj velice dobrý kamarád I. Kačur prohlásil: "Sledovat ten seriál mě baví víc než žít svůj vlastní život." A já mu to nezazlívám. Sám na tom tak občas jsem. Při prvním sledování to nebylo tak docela patrné, ale při druhém, třetím a dokonce čtvrtém opakování všech třiašedesáti dílů už to nešlo přehlédnout. Jestli je jeden seriál, který je lepší než všechny ostatní, je to právě Six Feet Under. (13.05.2007)

Mám blízko k černému humoru. Není v tom žádná zlomyslnost, radování se z cizího neštěstí, jen neodbytná potřeba vynést všechny bolístky, všechno neštěstí, co život přináší, z tíživé temnoty na denní světlo a třeba si z toho i neuctivě vystřelit. To zlé sice nezmizí, ale náš strach z hrozivého se pak zmírní. Proto jsem ráda, že jsem se pustila do tohoto seriálu, který jsem tak dlouho z nepochopitelných důvodů přehlížela. Six Feet Under se nebojí smrti a co je stejně tak důležité, nebojí se ani života. Na ploše pěti sérií a na osudech jedné pohřebácké rodiny a jejich přátel, se pouští snad do všech problematických či kontroverzních témat, od psychické nemoci, homosexuality, nevěry, kriminality, ztráty blízkých až třeba po incest a spousty ostatních, ať už velkých či malých trápení. Nemoralizuje, nesoudí, neomlouvá, jen nechává své postavy žít a dýchat a to je taky ten důvod proč jsem si je tolik zamilovala. Rusovlasou Claire, která se postupem času mění z nejisté, do sebe zahleděné puberťačky v nádhernou (nejen ve fyzickém slova smyslu) mladou ženu, idealistického Natea, který i přes soucitnou povahu, dokáže někdy až necitelně zraňovat, trochu slabošsky působícího homosexuála Davida, jehož zvláštní zakódovaná slušnost a poctivost, spolu s občasnými úlety, z něj udělala moji asi nejoblíbenější postavu vůbec. A nesmím zapomenout ani na hledající se maminku Ruth s její sbírkou svérázných nápadníků, nekonvenční Brendu a její pošahanou rodinku nebo drsňáka Keitha. Všechny je mám moc ráda (i přes to, že mě často svým chováním štvali), snad až na Lisu, ta mi k srdci nikdy nepřirostla a to je hádám jeden z hlavních důvodů nejslabší třetí série. Zvědavost, jaký způsob smrti se objeví vždy na začátku každého dílu, byl už jen pověstnou třešničkou. Obvykle, když mě nějaký seriál takhle chytne, sjedu ho v co nejkratším časovém úseku, to ale v tomto případě nebylo možné. Na to je příliš tíživý, příliš reálně působící a já potřebovala vždy nějakou dobu na jeho vstřebání. A posledních pár epizod ve mně svou emocionální smrští doznívá ještě teď. (29.03.2015)