Ghoulman

Obyčejné příhody z rodiny pohřebáků a seriál v němž se každá epizoda zrodí z něčí smrti. Kousavé, vtipné, často dojemné, povětšinou zdravě morbidní a mnohdy velmi hluboké. Vůbec ten nápad vložit do seriálu jako ústřední téma smrt (a to v ryze civilním duchu, jako každodenní realitu) je geniální. Už jen kvůli tomu věčnému paradoxu, kdy se většina lidí snaží jedinou věc, která je v životě jistá, nikdy nespatřit.

Jsem přesvědčen o tom, že jsem nikdy neviděl tak neskutečnou míru humoru a inteligence na jednom místě a v tak silné koncentraci...

Jedním slovem geniální. Od doby, kdy jsem poprvé uviděl Červeného trpaslíka, mě nic takhle totálně nerozsekalo. Pilkingtonův pohled na svět je snad jediný svého druhu, takže když se zrovna neválíte smíchy, nahlížíte na věci z úhlů, o kterých jste ani nevěděly, že by mohly existovat...

Black mirror, ostatně jako každá správná dystopická záležitost, bere budoucnost pouze jako imaginární optiku, lupu, jež je kriticky zaměřena na současné trendy. Zatímco optimističtěji laděné sci-fi doplňují otázku „co kdyby...“ dodatkem „...lidé vymysleli, tohle a tohle“, či „podnikli to a to“, Black Mirror větu „co kdyby...“ dokončí „...jsme pokračovali v tom, co děláme špatně i nadále.“ Proto mám mimochodem raději dystopie, než utopie - protože v nich mohou tvůrci často zabít dvě mouchy jednou ranou – na jednu stranu upustit uzdu fantazii, na stranu druhou se jadrně vyjádřit k realitě, jež nás obklopuje. A tak možná i donutit společnost k zamyšlení se nad tím, jaké následky mohou mít věci, jimž dnes jen málokdo přikládá skutečnou váhu.

V prvních dílech je poznat, že nejsou hoši ještě úplně jistí v kramflecích, avšak s o to větším zápalem se pouští do díla v druhé a třetí sérii. A jsem moc rád, že nerezignovali ani na formu (jak to často bývá zvykem u komediálních seriálů). Když si odmyslíme skvěle namixovaný humor (kombinace konverzační a situační komedie s příměsí značné dávky absurdna), Mighty Boosh nabízí i svérázný vizuální spektákl (často se surrealistickými prvky) a v neposlední řadě i skvělé (a žánrově velmi rozmanité) hudební vsuvky (složené jedním z hlavních protagonistů a autorů - Julianem Barrattem).

Pět hvězd hlavně za první tři série, které jsou vážně pure gold v rámci seriálové produkce. Ty další už pokulhávají a v kvalitě se pohybuji mezi docela fajn zábavou a příšerností. Nicméně právě díky struktuře, kdy krom minipříběhuv jednotlivých dílech je každá série vlastně soběstačným delším příběhem, který spojují ve všech případech skvělé vypracování ,,zaporácí,, (vrah z chlaďáku, ohnivá femme fatale, Miguel Prada), vám vlastně ke spokojenosti první tři série stačí (a jsou pro mne takovou srdcovkou, jež funguje i na opakované shlédnutí, že odpouštím v hodnocení chyby i těm ostatním). Možná je potřeba jen v nejlepším přestat, pak si užijete promyšlenosti, atmosféry, skvělých postav i morálních dilemat vrchovatě...