Zeebonk

Argumentovat v otázce kvality větou "Je to jako ze života" je klišé kolosálním rozměrů, kterým by si měl dotyčný mudrlant rozpenetrovat nosní dírky a pocuchat nejbližší změť paštikovité mozkové tkáně. Přesto musím v případě Six Feet Under svrhnout prověřená dogmata z útesu a nad jejich kašovitými ostatky ředěnými vlnami příboje potupně připustit, že ten podělaný seriál je jako z podělaného života. Dexter jako negromilný homofunebrák ztratil spousty ze svého ledového šarmu, což bylo také u teplokrevného, posttraumatickým stresem stiženého hošana nevyhnutelné. Pět sérií bravurně mapuje nešvary všech fází života zlaté střední třídy (rozvod, nevěra, těhotenství, úmrtí blízkých, dospívání, stárnutí, psychické poruchy, adopce...). Schizofrenní polemizování a analýza vlastního nitra s duchy nebožtíků je pak kapitolka sama pro sebe vskutku shakespearovského rázu, jejíž inkoust si zasluhuje být ředěn platinou. Bezmezná pravdivost každé molekuly seriálu je až srdcervoucí. Kvalita vlající na hřívě pološíleného mustanga se drží zuby nehty do poslední epizody a přestože si dobrodruh příležitostně narazí palec o dokola se opakující schéma, preciznosti celku a geniálně komplexnímu vývoji postav to těžko poškrábe lak. Zabolí mě srdce, když si vzpomenu na poslední díl páté série a teď mě omluvte, musím na rande s tou odpornou realitou.

Měsíce jsem čekal, až ke mně správná slova nakráčejí jako nadržená bloňdatá coura vlnící se do rytmu sračkového techna v zaplivaném pajzlu, kde je strefit svůj zlatavý proud moči do záchodové mísy nadlidský úkol. Nakonec jsem si uvědomil, že ta coura uvízla na půli cesty v multirasovém gangbangu a že se za mnou jaksi nechystá. No co mám asi kurva dělat? Budu stručný a sentimentální! Miluju Battlestar Galactica! Miluju ho jako své pravé varle. Miluju ho jako rozkvetlou jarní přírodu po čtyřech papírcích LSD. Miluju ho jako třívrstvý toaletní papír po brutální dvacetiminutové sračce. Miluju ho z celého srdce. Tady nemá cenu o ničem diskutovat - Battlestar Galactica je dokonalost sama. Komplexní vývoj postav, geniálně vypointované epizody, jednotlivé série a vlastně celý seriál. Úžasní herci, úžasný vizuál. Úžasné všechno. Po poslední epizodě se mi po tváři kutálí jedna zkourmoucená slza za druhu. Battlestar Galactica je nesmrtelný. Battlestar Galactica je božské dílo. Nadčasové. Kultovní. Dospělé. Nepřekonatelné. Tečka.

Srávalo mě, jakými dlouhými nudnými učumělými scénami jsem se musel prokousat k těm krutopřísně geniálním. Ale teď mě napadá, že i ty pětiminutové záběry, jak Walt sedí na gauči, čumí před sebe a tikají do toho hodiny, měly něco do sebe. V samotném závěru, co se pamatuji, mě příjemně překvapilo, že se z Walta stal na jednu epizodu stejný sympaťák, jako býval v těch prvních, a vlastně jsem spokojený s tím, jak to zakončili, byť možná trochu prvoplánově. Co se mi děsně líbilo, byl neskutečně propracovaný vývoj postav Walter/Jesse/Skyler. Srávalo mě, že od třetí série byste těžko hledali postavu, která není zmrd, teď mě z toho ale příjemně šimrá na šourku. Rovněž je celý seriál geniálně vypointovaný, formálně je naprosto precizní, o hérectvu nemá snad ani cenu mluvit a nedostatek slovíčka "fuck" se kompenzuje přehršlem slovíčka "bitch" a explicitním násilím. Zkrátka čím víc nad tím přemýšlím, tím jsem si jistější, že je Breaking Bad jeden z nejlepších seriálů, jaké jsem kdy viděl. Nejlepší seriály, jaké jsem kdy viděl? Asi Boardwalk empire, Six Feet Under, Battlestar Galactica, Rome, House of Cards a True Detective. Ale těžko říct. Ta genialita je pojem vskutku relativní. Ale snad se všichni shodneme, že je BB jeden svého druhu.

O tohoto božského krimi žvance jsem si ukousal tolik nehtů, až se upřímně divím, že neseru kopyta. Zřejmě je bezpředmětné zmiňovat dechberoucí výkony na všech frontách, ale přece jen bych rád vyzdvihl pana MM, jehož výkon bych přiřadil k těm z ranku nadpozemských. Přibližně do poloviny první série to směřovalo k jakémusi preciznímu vykreslení běžné policejní rutiny z Louisianského prdelova. Rovněž tu bylo typické schéma parťáků, z nichž je jeden genitální mozeček a druhý běžný koblihožrout s nadprůměrným potenciálem, jehož charakteru bylo od dob doktora Watsona potřeba k jakési spojnici s běžným divákem - čtěte: Slovníkem pro debily. Inu, tento domnělý směr se mi tuze líbil, Rustovy pochmurné existenciální monology mi intenzivně rozmrdávaly kaďák a Martyho kreténství mi kouzlilo úsměv na tváři. Pak však tvůrci konspiraci rozfoukali do celostátního měřítka a já si s hrůzou a posvátným obdivem ustříkl do trenýrek. Jo, málem bych zapomněl, u poslední epizody první série jsem se málem posral. Doslova. Mé pološílené hovno třískalo všemi deseti do svěrače a vřískalo u toho: "Pusť mě ven! Pusť mě ven!" Jasně, že jsem ho nepustil.

S ohledem na těch 71 hodin života, které jsem u Sopranových strávil, mi přijde patřičné vyžblebtnout jakýsi předlouhý a přespoilerovaný verdikt, abych ze sebe ty rozporuplné pocity dostal. Tony Soprano. Přemýšlím nad superlativy, které se vážou k jeho osobě, a slovo "nejhnusnější" mi vyvstane na mysl jako první. Nemyslím si, že existuje seriál s takto fyzicky odpudivou postavou v hlavní roli. Nejhorší jsou rána, kdy kamera sleduje, jak si to velkej T. za hlasitého funění štráduje po schodech s třicetiprocentním hárem trčícím do všech stran. Zasranej Tony Soprano. Jeho postava je prohnilá a nesympatická ve stejném ohledu jako všichni jeho mafiánští kolegové. V průběhu první série jsem na jejich gang hleděl jako na partu přátel v uzavřené komunitě, která vydělává peníze nepříliš legálním způsobem a občas někoho oddělají. Jejich "přátelství" jsem bral jako ten hlavní klad. Netrvalo dlouho a seriál mi v mém omylu vymáchal držku. Ukázalo se, že parta přátel je spíš smečka vlků. Hlavní hrdinové o sobě za zády říkají hovna. Pomlouvá se jak na čajovém dýchanku satelitních čuběk. Hlavní téma jsou peníze a Johnova tlustá manželka. Spíš peníze. Ale Johnova manželka je fakt tlustá. Nejčastější oslovení někoho, kdo se nenachází v místnosti, je "Greedy fuck", Tony se však nazývá výhradně "Fat fuck". On sám je v podobném chování mistr a jeho nejčastější věta je: "Co všechno jsem pro něj udělal...!" Sám Tony je "živoucí" definice slova "pokrytecký sráč". Rád slýchá informace z druhé ruky a pak o nich uduševněle pičuje ve svém stripclubu. Nemám rád Tonyho až na ty chvíle, kdy ho mám rád. Když se rozhodne být sympatický, tak mám chuť mu láskyplně zabořit ksicht do jeho chlupatého pupíčku. Ale to nestává příliš často. Hodně mě zajímala postava EJdžeje, Tonyho synátora. Vlastně na něm nebylo nic moc zajímavého, ale přesto mě zajímalo, kam se vyvine. Hádám, že jsem v jeho pubertálních výstupech viděl své pubertální výstupy a to mi přišlo lehce sympatické. Přesněji: Sympatičtější než jakékoli jiné postavy v tomto seriálu. Scéna v šesté sérii, kdy mu Tony vytýká, že se málem pokusil zabít Juniora, že mohl jít do vězení, blablabla... a Ejdžej mu předhodí, že se chtěl zavděčit jemu, protože ho chtěl pomstít, že ho Junior střelil, blablabla... takhle podělaná scéna mě dojala tak, že jsem fňukal jako malá děvka. A bylo jich víc. Třeba Ejdžejův pokus o sebevraždu a jeho následné vzlykání a hýkání. Na tom výjevu bylo něco nepříjemného až hnusného, něco slabošského, zkrátka to byl moment, kdy jsem si uvědomil, že se ta postava nikam nevyvíjí a nevyvine. Že z něj bude jenom vyměklý sráčský odvar z koncentrovaného ďábelského charismatu jeho otce a trochu mě to nasralo. Tolik pozornosti jsem do toho sráče investoval a on sráčem zůstal až dokonce. Pak jsou tu postavy vyloženě smutné svou sráčskou podstatou a to je Janice, Paulie a Artie, u kterých je skutečně obtížné sledovat, jak jim jejich příšerná nátura kurví život. Většina ženských postav je podle společenských hodnot kladná, ale dle mých hodnot jsou to blbé svině, co by mi měly udělat sendvič a vykouřit péro. A co dál? Už mě to unavuje... Řekl bych, že zbytek mužských postav za zmínku nestojí, protože to jsou zpravidla čůráci pokroucení hodně podobným způsobem jako sám Tony... Tedy, nechápejte mě špatně, všechny postavy jsou napsané přinejměnším geniálně, ale žádná není vyloženě sympatická. Nevím, jestli je taková koncentrace zmrdovství klad nebo zápor... Já vlastně vím úplné hovno. Co je ale nezpochybnitelné, je nesmírně precizní vizuál, herecké výkony a scénář. Přesněji řečeno: Věci, co na tom člověk vidí a slyší. Čert ví, jak to ti opičáci v New Jersey vyrábí. Je to jeden z nejkomplexnějších seriálů, jaké jsem kdy viděl. Je to pomalý propracovaný kolos, který mafiánské tématice vyprstil každý špek. Je to seriál, který se historii televizní tvorby nenávratně ocejchoval do análu a jediný mafiánský kolega, který s ním dokáže držet krok je Boardwalk Empire