Fanny a Alexander

viděl jsem "pouze" 180 minutovou verzi a nevím, co si mám počít. asi budu muset shánět directors cut. takže první dojmy - film je nakonec nefilm, zprvu mě zmátla nedotaženost některých motivů, některé záležitosti se prostě jenom "mihly" dějem a ustoupily do pozadí, ale jak už jsem říkal, Fanny a Alexandr je film nefilm - je to svým způsobem život, a v tom se to stává pořád. věci se jen mihnou, jedna postava v něm zůstane po celou dobu, jiná do něj pronikne jen na chvíli. možná proto má tento film i konec nekonec - kdy nic vlastně nekončí ani nezačíná, jen pokračuje... proto si Alexandr ponese pana otčíma po celý život v sobě (každý má něco), bylo by vlastně nepatřičné někoho "zachraňovat", svět je čím dál horší a na všechny se snáší nákaza, nikdo neunikne - jen je pořád třeba se radovat z "malého" světa (z velkého to stejně nikdo neumí ani nezvládne) a čekat na nové krále a císařovny, kteří nakonec dosáhnou něco víc... co se týče těch klasických charakteristik - skvělé herecké výkony a výprava, vhodně vybraná hudba (nehudba), skvělá atmosféra a geniálně zvolená forma (hlavně střídání kontrastů a gradace) - ale to jsou všechno jenom kecy, koukněte na to, je to vážně SKVĚLÝ FILM - 9/10 (21.03.2006)

Vrcholné dielo Bergmanovej tvorby bolo pre mňa prvým stretnutím s týmto velikánom svetového filmu. Obsadenie destských hrdinov do hlavných úloh je pre Bergmana atypické, avšak skvelo fungujúce. Napriek pomalšiemu spôsobu rozprávania si film stále drží svoje tempo, až na poslednú polhodinu v ktorej sa už prakticky nič nedeje a to je jediným no nie nijak veľkým kameňom úrazu tohoto filmu. Zasadenie príbehu do obdobia Vianoc je výborne, ukazuje národnú povahu a tradície, o to viac v kontraste so smrťou otca rodiny. Film je rozhodne tým najlepším, aký Bergman nakrútil a je potupou, že zaň nezískal Oscara za réžiu. (02.11.2007)

Stejně jako Oscar Ekdahl pohlíží na své malé divadélko, ve kterém se zrcadlí kus toho velkého světa za zdmi divadla, tak stejným způsobem odráží tento malý snímek ten náš velký svět. Fanny a Alexandr je poslední Mistrovo filmové dílo (následovali již jen televizní projekty) a skutečně odešel na vrcholu sil a v tom nejlepším. Tříhodinová verze je snímkem, který žije vlastním životem. Atmosférou vás vtáhne do sebe a vytvoří ve vás pocit, že se koukáte mnohem déle než je skutečná stopáž. Ovšem je to čas, který je příjemně strávený a skrze nedotčený pohled Alexandra budete se zaujetím sledovat (ne)obyčejné osudy Ekdahlovic klanu. Po stránce herecké a technické není co vyčítat, snad jen tradiční Bergmanovu divadelní režii. Ovšem komu by to vadilo, když je tak nepopsatelně účinná. Rozhodně bych se někdy rád podíval i na ten pětihodinový sestřih, jelikož přeci jen je zde pár míst která vyznívají trochu do ztracena. (18.01.2007)

!Možné spoilery! Když strýček předváděl ohňostroj říkal jsem si, jestli se dívám na správný film. Opravdu nechápu proč mají(měli) tak slavní tvůrci jako Bergman nebo Fellini (Amarcord) zapotřebí dávat do svých filmů prdící scény... Vůbec celá úvodní část s rodinnou oslavou mě vůbec nebavila. Střídaly se zde oplzlé a nudné scény. U filmu mě držela snad jen postava Alexandra a jeho neposkvrněná konfrontace s dospělým světem. Po Biskupově vstupu na scénu začne být film mnohem zajímavější. Děti s matkou se stěhují z prosluněného rodinného domu do věčně deštivého biskupova sídla. Pokud někomu členové rodiny Ekdahlů nepřišli příliš pohlední, tak biskupova rodina a poddaní jsou opravdu skupinka děsivých lidí. Bergman zde skvěle vyvolal pocity ztraceného domova a strachu z nového prostředí. Alexandr se s novým prostředím chce vypořádat bojem proti biskupově tvrdé výchově, ale jeho pokusy jsou vždy utlumeny tvrdým trestem. Na scénu pak musí přijít kouzelník, aby osvobodil děti a ukryl je na chvíli u sebe. Právě scény v kouzelníkově domě patří k tomu nejlepšímu z celého filmu a je škoda, že této pasáži nebylo věnováno více prostoru. Konec odehrávající se opět v domě Ekdahlů mé nadšení trochu tlumí, ale i tak se jedná o zatím nejlepšího Bergmana! 90% (27.08.2012)

Když se podaří Fanny a Alexandrovi uprchnout do Izákova domu, ocitají se z pekla biskupových hradebních kobek ve světě, který jakoby stál mezi světem rodiny Ekdahlové a biskupovým hradem, ve světě mezi rájem a peklem, mezi zemí a podsvětím – očistcem. V tomto světě se stírají rozdíly mezi skutečností a zdáním, uzavřený prostor domu s nekonečnými chodbami je autonomním vesmírem sám pro sebe a skoro to vypadá, že každá loutka Alexandra mlčenlivě pozoruje a stěny dýchají. Právě zde se Alexandr setkává s šíleným Ismaelem, mužem, kterého však ztělesnila žena, herečka Stina Ekblad. Jeho androgynnost umocňuje jeho zdánlivou (ale možná i skutečnou) nadpozemskou moc. Setkání s Ismaelem je skutečným klimaxem Fanny a Alexandr. Alexandr se musel vypořádat se smrtí svého otce a s ďábelským biskupem a nyní se musí vypořádat sám se sebou. Musí nakonec konfrontovat své vlastní sny a fantazie, a Ismael je ten, kdo mu pomůže porazit sám sebe. Zdá se, že některé momenty z Bergmanových filmů – co se týče jak stylu, tak obsahu - se objeví v tomto filmu. Tím spíše se rozhovor Ismaela a Alexandra podobá rozhovoru z Persony. Persona neustále naznačuje podobnosti mezi dvěma ženami, až narace dojde do chvíle, kdy jsou si totožné a musí se s tímto faktem vypořádat. Ismael a Alexander jsou přesně to, co obě ženy v Personě. Dva lidé, jedna osoba. K tomuto poznání divák ani Alexandr nedochází dlouhodobým vývojem, ale náhle, kdy ve zvědavosti Alexandr nachází bytost, která říká, že je jeho (sou)částí. Ismael zůstává jedinou záhadnou postavou filmu, nikdy se nedozvíme, zda vše, co řekl či co snad z dálky ovlivnil, nebylo jen zkresleno a spojeno dohromady fantazií malého Alexandra, který si vývoj událostí takto představoval, aby se de facto sám pro sebe stal nástrojem zkázy biskupa. (24.10.2007)