Fanny a Alexander

Barevný epos, rozloučení se Bergmana s filmem. Rozkreslení základních vztahů v rodině. Vlastně jde o staré modely, které fungují dodnes - matka, děti, nový partner, nepřijetí nového partnera, vazby k původní rodině. Stejné motivy najdeme jak ve světové literatuře, tak i ve filmu (Barry Lyndon). Zde dotaženo do konce. Žena nakonec opouští despotického manžela, který zároveň něšťastnou náhodou umírá. Vrací se do své širší rodiny. Začátek i konec filmu vyznívá idylicky šťastně. Ocenění: César 1983 Nejlepší film roku Benátský filmový festival 1983 Cena FIPRESCI Britská Akademie (BAFTA) 1983 Nejlepší cizojazyčný film - Ingmar Bergman (režie), Jorn Donner (produkce) Nejlepší kostýmy - Marik Vos-Lundh Nejlepší kamera - Sven Nykvist Zlatý Glóbus 1984 Nejlepší cizojazyčný film Guldbagge 1984 (švédská filmová cena) Nejlepší film roku Nejlepší režisér roku Americká Akademie (Oscar) 1984 Nejlepší cizojazyčný film Nejlepší kamera - Sven Nykvist Nejlepší výprava - Anna Asp, Susanne Lingheim Nejlepší kostýmy - Marik Vos-Lundh Nominace na ceny americké Akademie (Oscar) 1984 Nejlepší režie - Ingmar Bergman Nejlepší původní scénář - Ingmar Bergman (24.08.2014)

Když se podaří Fanny a Alexandrovi uprchnout do Izákova domu, ocitají se z pekla biskupových hradebních kobek ve světě, který jakoby stál mezi světem rodiny Ekdahlové a biskupovým hradem, ve světě mezi rájem a peklem, mezi zemí a podsvětím – očistcem. V tomto světě se stírají rozdíly mezi skutečností a zdáním, uzavřený prostor domu s nekonečnými chodbami je autonomním vesmírem sám pro sebe a skoro to vypadá, že každá loutka Alexandra mlčenlivě pozoruje a stěny dýchají. Právě zde se Alexandr setkává s šíleným Ismaelem, mužem, kterého však ztělesnila žena, herečka Stina Ekblad. Jeho androgynnost umocňuje jeho zdánlivou (ale možná i skutečnou) nadpozemskou moc. Setkání s Ismaelem je skutečným klimaxem Fanny a Alexandr. Alexandr se musel vypořádat se smrtí svého otce a s ďábelským biskupem a nyní se musí vypořádat sám se sebou. Musí nakonec konfrontovat své vlastní sny a fantazie, a Ismael je ten, kdo mu pomůže porazit sám sebe. Zdá se, že některé momenty z Bergmanových filmů – co se týče jak stylu, tak obsahu - se objeví v tomto filmu. Tím spíše se rozhovor Ismaela a Alexandra podobá rozhovoru z Persony. Persona neustále naznačuje podobnosti mezi dvěma ženami, až narace dojde do chvíle, kdy jsou si totožné a musí se s tímto faktem vypořádat. Ismael a Alexander jsou přesně to, co obě ženy v Personě. Dva lidé, jedna osoba. K tomuto poznání divák ani Alexandr nedochází dlouhodobým vývojem, ale náhle, kdy ve zvědavosti Alexandr nachází bytost, která říká, že je jeho (sou)částí. Ismael zůstává jedinou záhadnou postavou filmu, nikdy se nedozvíme, zda vše, co řekl či co snad z dálky ovlivnil, nebylo jen zkresleno a spojeno dohromady fantazií malého Alexandra, který si vývoj událostí takto představoval, aby se de facto sám pro sebe stal nástrojem zkázy biskupa. (24.10.2007)

"Ten mrňous dává pusy jako velký mužský!" Začalo to docela pěkně, Gustav Adolf byl prostě jenom na ženský, ale pak... Nutno sledovat minimálně jako seriál s delší pauzou, protože jinak není možné tolerovat tu absenci soundtracku, jehož nepřítomnost činí divácký zážitek doslova utrpením. Jinak je to samozřejmě lépe přijatelné pro pravidelné diváky Bergmana, člověk si tu najde jeho oblíbená témata (náboženství, mezilidské vztahy, gender), známé tváře a může se lehce zamyslet nad vývojem švédské společnosti v posledním století. Jako solitérní film a první setkání s Bergmanem vysloveně nedoporučuji (i právě proto, že právě tímto filmem byla utužena ta prapodivná éra artových filmů v Levných knihách). (21.05.2013)

Co se stane, když se nejpřístupnější dílo tvůrce stává paradoxně nejméně přístupné? Minimálně pro diváka znalého pečlivě korpus tvůrcových děl? Diváka odrostlého na Kafkovi, Sartrovi (film je plný uvězněních a zlomených lidí, žijících za Zdí, kteří nemohou dýchat) a Camusovi (který hledal odpověď na otázku, jak se má chovat člověk nevěřící v Boha a rozum – Fanny a Alexandrem reaguje Bergman na to, co otřáslo jeho vírou... pomyslný kruh se uzavírá, neboť Camus hodlá podstoupit boj a na rozdíl od Kafky nerezignuje... což je v úzkém kontextu se zde netradičně umírněným a blahosklonným švédským velikánem). Jako by i na Bergmana dolehlo vystřízlivění a ztotožnil se s těmi, kteří po čtyřicítce zásadně odmítají veškeré chmury a vyhledávají výhradně veselí a rozptýlení. Rodinnou pospolitost Ekdahlova klanu dokonce vynáší nad fantasii a vnější svět umělců. Stejně jako Tarkovskij i Bergman došel v hledání velkých souvislostí obloukem k sobě samému a na symboliku Sedmé pečeti si blíže stáří (odpočítávané vodou v řece) nepotrpěl. První polovina filmu se nese v Felliniovském duchu vzpomínání – autobiograficky do sebe zahleděná biedermeierovská freska plná monologizování –, zatímco ve druhé, a zřetelně lepší, konečně Bergman uspokojí hledače zdecimovaných lidí, zbavených veškerých iluzí, stejně jako se nepokrytě rozpomněl na svou hororovou tvorbu. Sledovali jste-li kratší verzi, nemyslete si, že jste viděli vše – v DC se sice rozvijí převážně stávající a nových scén je poskrovnu, ovšem rozhodně stojí za to. Oko empatika nejspíše spočine na enklávě vzorových charakterů, v nichž Bergman tak mistrně vynikal a v nichž si najdou svoje i ti, kdož si u filmu raději dělají poznámky. Dialogy začínají z dálky, k tváří dosedá kamera později; zdánlivý nezájem o postavy vede k zájmu; oblíbené téma dlouhodobých vztahů zkoumá Bergman zarputile a ze všech stran (flirtování a krátkodobé avantýry, nebo látku viktoriánského pokrytectví režisér trvale přehlížel – zde snad jen jako náznak, byť významný, o hraní rolí – babička je přímá, Alexandr ne). Hledisko vypravěče kotví mezi klasickým přístupem a autobiografickým, přičemž přesně ve středu dlí vnější / vnitřní postava Alexandra, a je tedy problém odlišit, kdo právě „hovoří“. Fanny a Alexandr vyniká přes svou délku v udržení zájmu diváka, což je třeba přičíst vyzrálému vypravěči Bergmanovi, který střídá - znenadání a bez přípravy - vypjaté scény s váhavými a vydechnout tak nechá až po titulcích. I když... teprve po nich se dostává ke slovu utřiďování a přemýšlení - jak film postupně odeznívá a nutí člověka k sumarizaci toho, čeho všeho byl vlastně svědkem. (09.02.2008)

Famózní výlet nejen do dob dávno minulých, těsně předtím, než se svět "zvrtl" a typické bergmanovské kategorie (zde přítomné v umírněné podobě) staly pronikavými a stravujícími. A také do hloubi Bergmanova dětství, do událostí, kterého zformovali a jež dokázal s fabulačním mistrovstvím přetvořit v úchvatnou fresku. I když je z tříhodinové verze cítit, že jde vlastně o fragment (který B. sestříhával jen z donucení a nepřijímá ho) s řadou nedoslovených okamžiků a také kvůli dlouhým, často statickým scénám, film rozhodně nevypadá freskovitě, i když navenek se tak tváří, čímž vzniká zajímavé napětí, které dle mého názoru původní seriálová koncepce eliminuje. I tak však tyto drobnosti nepřekáží v tom, aby byl divák ohromen paletou motivů a esenciálních životních témat, která film natáčí. A navíc v neopakovatné vizuální vytříbenosti mága Nykvista. Na pětihodinovou verzi si určitě brzy čas udělám, jelikož tenhle "malý svět" chci prozkoumat co to jen půjde. (13.05.2010)