Vzbura vo väznici Carandiru

Dlouho je trend filmu formován záplavou flahsbackového vyprávění příběhů jednotlivých trestanců. To vcelku příjemně utíká a když se náhodou jeden z vykreslovaných osudů moc zajímavý nezdá, platí jistota, že hned za pár minut bude naservírovaný další a zase další. Postupem času se ale ze zajímavého vězeňského příběhu stává na úkor všeho filmového vlezlá agitace, která všemu přirozenému dost podkopává nohy. Kdyby brazilci ovládali CGI, polovina vězňů má na hlavě svatozář. Upjatý názor tak zbytečně kazí jinak celkem dobrý dojem. Alternativa: Celda 211 . (11.06.2011)

Carandiru je běžným hollywoodským filmem, co s brazilskou kinematografií nemá nic společného. Že jsou všechny dialogy dementní jako v telenovele opravdu nelze považovat za latinskoamerické ozvláštnění. Popíšu pro představu jednu z prvních scén: Vězeň se pokusí zabít druhého, přijde ředitel věznice a zjišťuje, o co šlo. Útočník mluví o pomstě, jelikož ten druhý zavraždil jeho otce. Spravedlivý ředitel dává slovo druhému vězni na obhajobu. Ten vraždu přiznává, ovšem objasňuje i zdrcující motiv. Byl najat matkou prvního vězně, neboť ta již nemohla snášet manželovo bití a týrání, o kterém syn ani netušil. Nic? Jestli sami při té scéně nechápete, jak hrozně je pitomá, tak já vám to těžko vysvětlím. Ale pokud vás ta scéna naopak oslovila, pak si přijdete na své, jelikož všechny následující scény se nesou ve stejně retardovaném duchu. Celý film je slátaninou těchto epizod a v závěru z ničeho nic problikne vzpoura a titulky. Jediným jednotícím prvkem filmu je, že ve všech těch scénách jsou postupně ukázány osudy vězňů, přičemž každý je skvělý člověk, jenž se ocitl ve vězení shodou nešťastných okolností: sebeobrana, msta za blízkého, vzetí viny blízkého na sebe. A ještě kolem všech se tam motá ten pan doktor, co vždy pomůže. Zkrátka Hollywood točený v Brazílii za brazilské peníze, aby hollywoodský divák měl pocit, že taky jednou vystoupil z hollywoodské zóny a mohl si namlouvat, že se mu líbilo i něco jiného, třeba brazilského. A v ještě horším případě si mohl namlouvat, že navíc získal i představu o brazilské kinematografii, Brazílii, její kultuře a historii, neboť i tento film se samozřejmě zaštiťuje tím stupidním a hojně oblíbeným razítkem: natočeno podle skutečné události. (16.03.2021)

Stát ve státě s vlastními pravidly. Film je silnou výpovědí o tom, co se v roce 1992 ve věznici stalo. Mohlo to být takhle, ale i nemuselo. Policie, Bůh a vězni vědí, co se skutečně odehrálo. Zemřelo 111 vězňů. V řadách policistů žádné ztráty nebyly. Měla jsem z toho dojem, že policie si tam šla vyloženě zastřílet. No co, vystřílíme pár aidsáků. Ty přece nikomu chybět nebudou. Věznice Carandiru byla v roce 2002 srovnána se zemí. Nebýt filmu, tak ani nevím, že se někde ve světě stalo něco podobného. Film je sice trošku delší, ale v tomto případě to bylo dobře. Režisér nám alespoň vylíčí celou situaci a co jí předcházelo. Odkryje nám jednotlivé příběhy vězňů a jejich osudy. (07.02.2009)

Soudobá brazilská verze Dostojevského klasiky Zápisky z mrtvého domu. Zobrazuje nejen život ve věznici, ale v prostřizích i osudy některých postav na svobodě. Docela barvité, snad i realistické. Zajímavý film. --- Po přečtení některých zdejších komentářů cítím potřebu doplnit, že, ačkoli jsem na takové věci pořádně citlivý, žádnou levicovou, politicky korektní, ani jinou agitaci jsem z filmu necítil. Nedělá z vězňů chudáky, „oběti“ nějakého systému. Společenská spodina je prostě taková a kriminál je normální součástí jejího života. Každý z nich se samozřejmě cítí svým způsobem nevinný. Že by to někdy někde bylo jinak? Že by se to dalo nějak „řešit“? Leckdo si to myslí, ale tenhle film nic takového neříká. (07.01.2011)

Problém některých filmů z vězeňského prostředí je ten, že mají tendenci alespoň skrytě glorifikovat odsouzené a Carandiru v tomto případě není výjimkou. Prostřednictvím jednotlivých životních osudů vězňů nám je podstrkován dojem, že jejich kriminální delikty jsou ve větším případě pochopitelné. Ať už se jedná o zločin z afektu, kdy muž zabije svoji nevěrnou manželku či v případě, kdy si vyslechneme zpověď ještě mladíka, který zabil další dva násilníky proto, že ublížili jeho sestře. H. Babenco tak činí z vězňů morálně kladné jedince, jež ke zločinu dohnalo vlastně jen drsné prostředí. Humánně ospravedlňovat zločin v jakékoliv podobě je pro mě však neakceptovatelné. Odpoutáme-li se ale od této vrstvy citového nátlaku, i tak nám zůstane poctivě odvedená filmařina sázící na dynamický střih, exotičnost prostředí a závěrečný masakr. (02.10.2004)