Angel

Los Angeles... City of Angel. Pokud je Buffy pod nánosem hororu a mystiky příběhem o dospívání a seznamování se s bolestnou realitou světa, je její mladší bratříček seriálem o dospělosti (aby ne, když se titulní hrdina courá po světě od roku 1727) v rouše noirového hororu; story natolik tvrdou, zlou a nemilosrdnou, že ji nikdo nevystihl lépe než Jiří Pavlovský, když Angela označil za seriálovou obdobu vyhlazovacího tábora. Ani Buffy se s postavami nemazlila, ale v Angelovi hrdinové padají jak švestky, zadarmo nedostanou ani dárky k Vánocům, jejich okamžiky štěstí víc než co jiného připomínají chvilkovou opilost následovanou brutálním vystřízlivěním a vleklou kocovinou, pochybují, tápou, prohrávají, chybují a draze za to platí a bez ohledu na to, jak se cítíte připravení, vás duchovní otec příběhu Joss Whedon vždycky dokáže zasáhnout na citlivém místě. A vy jen sedíte a modlíte se, aby životem a nemrtvostí otřískaný drsňák Angel, napůl Ir, napůl démon - rozhodněte sami, co je horší - Doyle, andělská mrcha Cordelia, Wesley prodělávající upgrade z komického Anglána na tragického hrdinu, Harmony z vtipů o blondýnách a peroxidový trickster Spike vyvázli ze zápolení s ďáblovými advokáty Wolfram and Hart se zdravou kůží nebo aspoň při svém věčném tanci mezi dobrem a zlem nepřepadli na temnou stranu... a opakovaně vaše modlitby nebudou vyslyšeny, protože tak jako v jiných světech je tady jen máloco černé a bílé a dobro a zlo odlišuje účel, ne prostředky - a leckdy ani ten ne. Takže pro vyšší dobro kladní hrdinové zlikvidují božstvo, které mělo v plánu zavést na Zemi mír a blahobyt, ve výsledku víceméně řídí pobočku Pekla na Zemi, kterou je nepřekvapivě právnická firma, a snaží se všemi prostředky připravit na nadcházející Apokalypsu, tentokrát s velkým A. O.K., asi nikoho nepřekvapí, že Los Angeles je souzeno propadnout se do pekel, jenže jako vždy u Whedonových dítek nejde ani tak o to CO, jako JAK, a tady mě to JAK přimělo ve vyvrcholení seriálu nehybně sedět, zírat a zapomenout na občasné dřívější námitky a rozpaky. Jako vždy byla možná cesta důležitější než cíl, protože cílem bylo ukázat, že boj nikdy nekončí a zatracen je ten, kdo se vzdá. A jako vždy je všechna ta temnota opentlena vypilovanými dialogy a skvělým slovním humorem (u Spikeova monologu při přihlížení Angelovy záchraně dámy v nesnázích jsem dvakrát spadla z gauče). A jako vždy u každého svého dosavadního setkání s Whedonovou prací mi nezbývá než vřele doporučovat - ať už holdujete temným detektivkám a hororu, hraní s jazykem, hledání skrytých významů nebo se chcete "jen" dobře bavit. P.S. Nicméně je fér přiznat, že jedna věc mi na Andílkovi a jeho starší ségře pila krev víc, než se to kdy podařilo některým z hlavních hrdinů na jejich obětech, a to neustálé vstávání z mrtvých skoro každého ze zúčastněných, protože vstávali tak často, že z toho museli mít potíže s klouby. Já jsem v některých věcech beznadějně staromódní a zastávám názor, že když jednou někdo umře, měl by zůstat mrtvý. Vždyť takhle si repliku jedné z postav v Once more with feeling "hey, I've died twice," už může zazpívat skoro každý, kdo si v buffyversu třeba jenom smočil palec u nohy. (02.07.2010) (menej) (viac)

1. série - 70% - Jelikož bylo jasné, že postupem času by v Sunnydale začal být pouhým přihrávačem a zároveň se v jeho postavě skrývalo hodně možností, bylo oddělení Angelových osudů od zbytku party tím nejlepším možným řešením. V první sérii toho ale zatím chybí dost, zejména výraznější dlouhodobá linka. V porovnání s paralelní čtvrtou sérií Buffy pak epizodičnost obzvlášť překvapí. Dalším problémem je skupinka kolem hlavního hrdiny. Místo hlavního parťáka je vzhledem k nečekanému odchodu trochu problematickým postem a Wesley ve svých angelovských začátcích vypadá stále stejně groteskně. Cordelia bohužel zatím jenom střídá polohy otravná / materialistická / nechápavá / soucitná, ale už samotný závěr se zablýskl v předzvěsti lepších časů. A konečně pozitiva? Angel! David Boreanaz by mohl jenom mávat kabátem a smutně se dívat do kamery a fungovalo by to. Ať už se mu něco nelíbí nebo si jenom vzpomene na nedávnou romanci, divákovi nezbývá než s ním všechno prožít. Nejvíc to je vidět v dílech, kdy se oba seriály provážou a ať už je to I Will Remember You, která plní sny všem fanouškům B+A, nebo Five by Five, která znovu o něco prohlubuje zvláštní vztah k Faith, vždy z obrazu téměř tečou emoce. A k záporákům - Wolfram & Hart vypadají dobře, jednají úlisně a zákeřně a v samém závěru vystrkují hodně nečekané drápky. Ano, byly díly, které jsem prozíval, ale Buffy také svého času nezačínala na první dobrou. A vzhledem k tomu, jaká velkolepá fantasy se z Angela nakonec vyklubala, pár prvních klopýtnutí rád odpustím. 2. série - 90% - Přichází nepřítel, proti kterému není obrany. Někdo, kdo si vás omotá kolem prstu a vy nebudete vědět, zda ho nenávidět či zbožňovat. Angel kvůli němu prolíná minulost s přítomností, odvrhuje stále víc ze svého současného bytí a dostává se na pokraj propasti, ze které už by se nikdy nemusel dostat. Pokračování Angela nechává své začátky daleko za sebou. Už proto, že nikdy není jasné, jestli dostanu temnou podívanou z rozervané duše nebo klasickou vyšetřovačku jako za starých časů. A za nápad udělat ze závěru sezóny místo stupňovaného finále čtyřdílnou dobrodružnou podívanou, by parta kolem Josse Whedona zasloužila snad nějakou cenu. 3. série - 100% - Minulost přináší budoucnost. Starý nepřítel, nový nepřítel, nečekaný nepřítel a jeden překvapivý motiv naděje na vykoupení, opředený ale tolika sítěmi, až se skoro tají dech. Hyperion se tak definitivně stává místem, kde chci pracovat. A to nejen protože není nic lepšího, než zvraty, po nichž je jasné, že hlavní dějová linka už nikdy nebude stejná. Angel tímto definitivně vystupuje ze stínu Buffy a k mému neskonalému překvapení ji v několika ohledech i překonává. Může za to právě ona všude-se-rozlézající temnota. I v Buffy se často dějí špatné věci, ale když se tady objeví motiv potenciální zrady z vlastních řad - to je ten moment, který diváka naprosto ochromí. A způsob, jakým končí finální díl, dává tušit příběh ve stylu nefalšovaného tragického dramatu. 4. série - 100% - Vrchol, neštěstí, zmar a zase vrchol. To, co přináší první polovina sezóny, tedy drama, ve kterém pro šťastné konce není místa nazbyt, je bez nadsázky tím nejlepším, co svět Angela a Buffy kdy nabízel. Překvapivá odhalení prokládaná vtipem, stupňovanou apokalypsu, pár návratů a dialogy propracované tak, až mráz běhá po zádech. Když se ale objevují milované charaktery a přichází nečekaní nepřátelé, je to znamení blížícího se osudu. Jakkoli jsem si na finálního nepřítele musel chvíli zvykat, s odstupem už není co vytknout. Ale nebyl by to Angel, kdyby na konci všeho nečekala pointa. A to ne pointa ledajaká, ale hned vysvětlení a nepřímé šokující zakončení předchozích čtyř let. Epizoda Home je tak troufalým a neskutečně odvážným skokem do neznámých vod. Až pátá sezóna ukáže, kam nás může přivést. 5. série - 100% - Jáma lvová se otevřela, hrdinové do ní kráčí s hlavou vztyčenou a hranice toho, kam může dospět jeden malý příběh, jsou posunuty na maximum. Od chvíle, kdy se na nové střední poprvé objevila blondýnka s kolíkem, uplynulo dvanáct sérií, ať už právě v Sunnydale nebo v Los Angeles. A na konci toho všeho je její nenápadný zadumaný ochránce, kterému by právě v pilotním díle Buffy takhle bohaté osudy nepředvídal snad nikdo. A ať už finální (a nejlepší) várka epizod pokouší přímo smrtícím způsobem divákovu bránici ,nebo ho ničí odchodem hlavní postavy, na který nelze být jakkoli připraven, v celé sérii jsem ani na chvíli nepochyboval, že všechno vždycky směřovalo právě sem. K pointě všeho vyprávění, k sebrání posledních sil. K poslednímu vzdoru, jedné deštivé noci, tam v zadní uličce za Hyperionem. A právě to dělá z Angela legendární seriálový monument. (08.02.2008) (menej) (viac)