Pokánie

"Jeden rozum vyváží tisíc idiotů."                                                                                                                                        Bohužel jsem nestála v těch dlouhých frontách před kinem v roce 1988, ale znám spoustu tehdejších reakcí. Ze svého pohledu tedy plním svůj osobní dluh a sice s odstupem času, ale přece skládám hold všem tvůrcům. V Pokání dostala světová kinamatografie skvostný příspěvek k originální výpovědi doby s přesným vykreselním hlavních postav. Způsob vyprávění je kontinuální, místy přechází do snů a představ. Patrná je nejen křesťanské symbolika, ale i symboly doby s humorným podtextem (prokurátor s Rubikovou kostkou v soudní síni ...) Absurdita situace je předkládána ss vtipem a nadsázkou, ale bez patosu přechází do vážnější noty. Pokání mluví vlastní řečí, má silný příběh a velmi působivý konec.        Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (06.04.2015)

Sice jsem začal celou Abuladzeho trilogii posledním, nejslavnějším dílem, ale jsem si jistý, že vzhledem ke slávě právě Pokání určitě nejsem jediný. A musel jsem si to celé nechat projít hlavou, abych k tomu dokázal napsat něco ucelenějšího. Rozhodně se jedná o chytře vystavěné podobenství, kde se v podobě, mluvě a chování místního starosty odráží hned několik světových diktátorů a jejich teze, potažmo celá ideologie. Bavilo mě to zde objevovat a čekat, k čemu celý film dospěje, ale jednak mě to nikdy pořádně neuhranulo, abych z toho měl tak monumentální zážitek jako jiní a zároveň mám trochu obavy, jestli celá ta komplexní výstavba není jen podrobnějšími variacemi na již řečené/viděné. Musím si to někdy pustit znova, protože v tomhle si nejsem jistý, ale naštěstí jsem si z toho po prvním zhlédnutí odnesl dost, co mi stačí k nadprůměrným dojmům. Hlavně tedy dopady režimu/ů, včetně zatýkání nevinných pro prospěch umělého boje proti "nepříteli" a psychického zhroucení těch, co s režimem táhli, ale jeho dopady si neuvědomovali. Je to pozoruhodné dílo, byť stále nevím, jestli až tak. V brzké době to budu muset zjistit. Slabé 4* (13.03.2024)

V meste zomrie starosta, no ktosi mu po smrti nedopraje pokoj a noc čo noc ho zarputilo vykopáva z hrobu. V priebehu súdneho procesu riešiaceho toto narušenie poriadku sa postupne odkrýva skutočný charakter mŕtveho: Varlama Aravidzeho - lokálneho despotu, ktorý mal schopnosť robiť z priateľov nepriateľov a naopak. Metaforami naplnená obžaloba boľševizmu je založená na príbehu, ktorý preskakuje v čase a predsa drží pokope silou zdrcujúcej výpovede. Absurdita jednotlivých výjavov je založená na zmiešavaní prvkov z rôznych historických období (policajti v stredovekom brnení vs. autá), na horúčkovitých snoch jednotlivých aktérov predznamenávajúcich neradostné osudy obetí mocenskej svojvôle a taktiež na spôsobe vedenia súdu samotného: obžalovaný je ten, kto na zločiny upozorňuje a nie ten, čo ich spáchal, pričom zámienkou na vedenie procesu je ohrozenie mravnosti. Tengiz Abuladze spomína, že pri nakrúcaní filmu sa inšpiroval dielom Luisa Buňuela. Obrazová sýtosť sledu absurdít, náhle striedanie snov a reality, fantastické motívy (skoro ma odrovnal diabol spovedajúci syna obete a pojedajúci pri tom surovú rybu) tomu do určitej miery nasvedčujú. Spôsob a téma však zaťažujú film tak silnou dávkou smutnej dumy, pri uvedomení si škôd, aké na každom smrteľníkovi v našom pásme komunizmus napáchal, ktorá nedovoľuje odľahčujúco sa pousmiať na inak zábavných momentoch. (27.09.2006)

První film viděný snad pouze na základě plakátu (od autora Zdeňka Vlacha). Film sice není zas tak strhující, jak by se u tohoto tématu možná předpokládalo, ve svém pomalém tempu je zaměřen, více než na děj, na metaforu a podobenství, rozhodně však nepostrádá atmosféru a zdařilé vykreslení ducha doby. Zkrátka - "K čemu je ta cesta, když nevede ke chrámu..." (27.12.2009)

V dobách mladistvého intelektuálství jsem v každém díle hledal hlubokou myšlenku, poselství či směr a tímto musím Pokání poděkovat za to, že mne donutilo toho nechat. Dvě a půl hoďky uměleckého trápení v gruzínštině mne totiž přivedly k poznání, že filozof ze mne nikdy nebude a od té doby se při sledování filmů pouze bavím, což mi přináší radost do života. V tomto snímku jsem se pobavil pouze při opakovaném vyskakování dědečka z hrobu a to mne zcela neuspokojilo. Přesto nechci býti kazišukem, který by filmovému fajnšmekrovi rušil umělecký orgasmus, ale obyčejnému filmovému fandovi si dovolím doporučit, aby se podíval na něco jiného. (07.08.2015)