Babička

Po roce jsou tu opět Velikonoce a já si znovu, jako každý rok, zopakovala mou milovanou Babičku. První desítka není nafukovací, bohužel, ale toto je opravdu jeden z mých nejzamilovanějších filmů vůbec. Při každém novém shlédnutí jsem dojatá, dalo by se říci, že s každým dalším rokem tam nacházím víc a víc pravd, které platí stále, jen se podle nich lidé stále míň a míň řídí. Škoda. Každopádně je to snad jediný film, u kterého se pokaždé rozbrečím, ať si říkám, už dost, vždyť to přece už znáš nazpaměť. Ale to spojení krásné předlohy, dokonalého scénáře, kamery, nadpozemské hudby (Luboš Fišer je opravdu mistr, ale tato hudba, to je něco neskutečně nádherného - když slyším jednotlivé motivy, přesně vím, s kterými okamžiky filmu jsou spojeny - DOKONALOST!!!), fantastických hereckých výkonů všech, ale hlavně paní Kurandové a Šafránkové, to je koncert. A ještě si neodpustím jednu poznámku: Jsem zdrcena některými komentáři tady, nechápu, co to může být za lidi, kdo toto dílo tak pošpiní. (06.04.2012)

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné. (05.07.2010)

Božena je skrátka Božena. (20.04.2014)

Původní černobílé zpracování bylo lepší. (10.02.2007)

Spíše adaptace (a to příliš věrná) Kašparových ilustrací než Němcové, chybí i dramatičtějš rozměr / což je v Němcové Babičce záměrně potlačeno, aby vynikl příběh Viktorky a autorka zapomenula na krušnou dramatičnost svého života/ . Podle mě začátek uhlazené nudy současné produkce ČT. Preferuji Čápovo zpracování, Moskalyk je téměř neemocionální. Pozitivně hodnotím scény z umírání vojáků v závěru filmu, který dodávají snímku sílu. Mnoho lidí zapomíná, že do promluv babičky Němcová vkládala své sociální a politické názory. Mám dojem, že autoři této adaptace poněkud potlačili kontrastní stránku mezi babičkou a její dcerou, tedy kritiku mamoměšťáckých paniček, které Němcové celý život ničily život. (20.04.2014)

Koukám na to po letech a jsem spokojená. Tato verze na mě působí silněji než kniha, která mě v dětství nebavila. Je chyba, že se jednalo o povinnou četbu. Vše povinné je přijímáno s averzí a navíc jsme tomu, jako děti, nemohli plně rozumět. Božena Němcová byla natolik zajímavá osobnost, že by mě potěšil velký film i o jejím životě dospělém. A vůbec by mi ve scénáři nevadily ani spekulace stran jejího původu, ani její údajná uhrančivá krása, ani zástupy milenců plus pokrytci uspořádaný monstrózní pohřeb... (22.04.2019)

Hudba Luboše Fišera umocňuje krásně odvyprávěnou filmovou podobu Babičky, v níž mají všechny postavy dostatečný prostor. (30.04.2011)

Prostě film od Božky Němcové, což byla Čechoznámá spisovatelka, která dělala do elektrifikací Čech a taky otravovala po ránu, pač prý měla co do činění s Českým národním osvícením ( veřejné osvětlení a tak ) a asi dost chlastala a halekala po ránu, kterak to, byla i národní buditelka... (16.07.2012)

Krásné a procítěné filmové zpracování knižní předlohy Boženy Němcové. Ve srovnání s předcházející filmovou verzí z roku 1940 s Terezií Brzkovou v režii Františka Čápa bych si troufl napsat, že se jedná o citově lépe zvládnutou verzi, čím ovšem v žádném případě nemíním oné starší čb verzi snižovat hodnocení. Osobně se mě dotkla tato novější verze (již v barevném provedení) o něco více, možná právě proto, že je procítěnější a na závěr o poznání i smutnější a dojemnější. Je však docela možné, že mé vnímání a srovnávání obou filmových verzí ovlivnil fakt, že černobílé podání první verze nepůsobí z hlediska citových vjemů na mě tak, jako to novější, barevné. Dovolil bych si zde porovnat charakterové pojetí rolí obou babiček. Tedy role Terezie Brzkové a Jarmily Kurandové. Osobně jsem cítil, že role zahraná Terezií Brzkovou byla té původní – literární bližší. Snad je to tím, že doba vzniku filmové verze z roku 1940 je časově vzniku literární "Babičky" blíže, než doba vzniku filmové verze následující. A chápání světa Terezie Brzkové bylo té literární babičce pravděpodobně bližší, než Jarmile Kurandové, která ztvárnila roli Babičky v době vlastně již více než 115 let po jejím prvním vydání tiskem. Tiskem totiž vyšla "Babička" Boženy Němcové poprvé ve čtyřech sešitech od května do srpna roku 1855. V každém případě mají obě verze své přenádherné kouzlo a citlivý divák ocení hodnotu tohoto jak původního literárního, tak filmového uměleckého díla u obou výše zmíněných verzích. (29.12.2008)

Povinné čítanie už zo svojej podstaty vyvoláva nechuť. Babičku som nikdy nečítal, ale jej filmová verzia vo mne zanechala dva silné dojmy. Ženským môže z chlapa kvalitne zajeb*ť a Libuše Šafránková bola od prvých momentov pred kamerou neprehliadnuteľná, nenechávajúca nikoho chladným. (24.10.2023)

Takhle to uměl jen pan Moskalyk, vše dotáhnuté do dokonalosti...herci, hudba, výprava, scénář, atd. Prostě vše jak má být, každé slovíčko na svém místě, nic nechybí, nic nepřebývá. Životní role Jarmily Kurandové, její výkon ač se zdá být nenápadný, je úžasný a plný citu. Ostatní herci také znamenití, Geprtová, Šafránková ad. Nejpovedenější zpracování nesmrtelné Babičky nesmrtelné Boženy Němcové. Vždycky mě dojme a vždycky potěší. (06.07.2010)

Vykreslený krásny príbeh, nanešťastie vytrhnutý z reality. Krásne prostredie, zaujímavé postavy, veľa poučení, šťastie, radosť a láska všade naokolo, ale aj veľa nudy a hluchých miest. Je to jeden zo symbolov filmu zvaného "babička, kytička, písnička" alebo tiež by sa to dalo nazvať oddychovým filmom plným pasivity. Ktovie, čo naň v tej dobe hovoril Gustáv Husák. Film je síce plný pekných vecí, ale k utláčateľským režimom sa chová chladne, komunisti sa ho báť nemuseli, tak ako vo filme ešte skoro sympatizuje so žalárom národov s Rakúsko-Uhorskom, hovorí len v dobrom o panovníkoch, je to presladené. Kresťansky je to pekný film, prírodne, kultúrne, v medziľudských vzťahoch, lenže trvanie má prestrelené, dve hodiny by úplne stačili, navyše to nemá nejaký výrazný dej, je to len nažívanie si, to by aj ušlo, keby som to tak pri tomto filme cítil, zas úplne nadšený som nebol. (17.01.2013)

Ani zástup skvělějch herců mi nepomoh od pocitu, že to vlastně bylo docela nudný. Za srdíčko mě chytla až písnička Ó hřebíčku... (01.04.2013)

božská HUDBA, pane Fišere (07.04.2012)

Tohle je právě ta moje oblíbenější babička.. je barevná a je od Moskalyka... (27.01.2007)

Trochu jiná Babička, než ta z roku 1940, ale také krásná. Mladičká Libuška Šafránková v roli Barunky nebo Květa Fialová v roli kněžny, byl moc dobrý výběr. Filmu nemám, co bych vytkla. (21.08.2012)

Velmi zdařilé filmové zpracování novely Boženy Němcové. Vždycky jsem ale tušila, že pro můj osobní vztah k mé babičce pro mně jednou bude posledních dvacet minut k nedívání. 1. září 2012 se toto tušení změnilo v jistotu. (31.03.2013)

Babička ve zpracování Antonína Moskalyka a Františka Pavlíčka může divákovi přijít jako příliš zkomplikovaná a spekulativně modernizující verze národní klasiky, pro mě si však zaslouží absolutorium právě kvůli odvaze uchopit nedotknutelnou předlohu zcela osobitým a výrazně tvůrčím způsobem. Pietně epizodický přepis Františka Čápa s pouze ilustrativním rozměrem, snažící se vší měrou uchovat únikovou idyličnost předlohy, byl nahrazen působivou interpretací aktivně nacházející a rozvíjející v předloze přítomné významy i "zastřená" či "potlačená" místa. Televizní Babička tak naplňuje útěšný obrázek vzpomínky na bezstarostné dětství v idylickém prostředí řadou temnějších a demytizačních podtónů - dětský pohled spjatý s tvořivou fantazií je prodchnut vědomím pomíjivosti a temných předzvěstí, odlišné zacílení na přírodní živly odkazuje ke stále přítomnosti zániku, nezvratnosti i pudové stránky existence, osvobozující "cyklický mýtus" obnovy střídá struktura neukončeného oběhu zdůrazňující směřování k deziluzivnímu procitání z dětského snu (pohádky) až do elegického závěru, složité narativní postupy narušující chronologii a vracející se v jiných pohledech k dřívějším událostem nehrají roli samoúčelného dekoru, ale nalézají spojnice v osudu čtyř ústředních žen (babička, Barunka, Viktorka, samotná Božena Němcová) - hlavní soubor podnětů čekajících tentokráte na interpretaci diváka. Všechny tyto změny odmítaly útěšné dílo, které by v znovu nastupujících těžkých časech posloužilo jako příjemný azyl. Naopak probouzejí silně melancholické nálady, svíravé pocity něčeho co není ztraceno, ale co se právě vědomě ztrácí a odchází, až spirituální předznamenání nastupující temnoty (jak dalšho života, tak smrti) jejíž doteky již člověk pociťuje a přesto je vůči nim bezmocný. Toto pocitové vyznění není dáno pouze prácí s motivy a paralelami (myslím, že v tomto ohledu byl přenos Viktorčina osudu do současnosti a jeho přímé interakce s životem babičky a Barunky geniálním tahem a tvůrčím jádrem adaptace), vydatně mu přispívá i výborná kamera objevující naznačené podtóny v idylickém toposu ratibořického údolí a především nadpozemská hudba Luboše Fišera drásající srdce a duši v kongeniálním sepjetí se záměry adaptátorů. Neopakovatelná souhra těchto složek učinila z Moskalykovy Babičky jeden z "určujících" filmů mého života: v dětství mě až mrazivě fascinoval, v pozdějším věku mě začaly oslovovat jeho skryté významy a podvratnost otevírající obrozenecké dílo pocitovému zázemí následujícího století, v budoucnu možná budu moci dát za pravdu jeho hlubšímu náhledu na směřování lidského života. Zkrátka, Moskalykovu Babičku můžu vidět třeba dvacetkrát a nikdy mi nezevšední, a nikdy mě také neopustí ochromující pohnutí narůstající během každé uplynulé minuty jeího sledování. (06.11.2007)

Tohle zpracování Babičky mám nejradši. Vždycky se neubráním slzám, když babička, ta dobrosrdečná žena, umírá a čeká jen až se její nejmilovanější vnučka Barunka vrátí domů. (06.07.2010)

Ač mám Babiččino údolí rád, tak filmové zpracování mi k srdci nikdy nepřirostlo. Barunka v podání Šafránkové až moc vyspělá, ostatní dětské role nudné až nevýrazné. Lepší výkony podává snad jen Babička, kněžna a Viktorka. První díl se až moc táhne a nezabaví snad ničím. Druhý díl pak přináší už výraznější podívanou, emoce i vykreslení důležitých charakterů. Celkově vzato se jedná o přepis asi nejznámějšího tuzemského díla do zbytečně dlouhé a nezajímavé podoby, které by jednoznačně pomohl prostřih první části a výraznější dětské herecké obsazení. Průměr (27.06.2018)