Dunkirk

První Nolanův film, který pro mě je nezáživným zklamáním. Viděla jsem čerstvě většinu děl, která uvádí jako své inspirační zdroje k tomu, aby natočil Dunkirk. A bohužel ve filmu přiliš zřetelně vidím a rozeznávám, jak velice uměle se soustředil na dosažení dílčích efektů (rytmus střihu, tempo, světlo, koordinace, živly...), na to, co všechno se může podílet na vyprávění, a jak se mu to jednoduše drobí na tyhle dílčí etudy a hroutí proto, že mu z toho všeho vypadl příběh, smysl, sdělení... ano, dovedla bych jich na Dunkirk přilepit spoustu, dobrých vysvětlení, proč to má smysl vyprávět, ale to by všechno šlo říct i před Nolanovým filmem - ten sám už k tomuhle nic nepřidává, Dunkirk je filosoficky pokrytý a Nolan tentokrát nepřináší žádný zajímavý, neotřelý, překvapivý úhel pohledu, který by nás přikoval, který by nás jako lidstvo někam posunul. Bylo mi celou dobu dívání jedno, koho co potrefí, kdo vyvázne, jak konkrétně to s kým dopadne. Všichni budou buď rozšmelcovaní, nebo ne, padni komu padni, sympatický nebo méně sympatický, taková je válka, nerozlišuje. Paradoxně Nolan podle toho, co sám říká třeba u Bitvy o Alžír, chtěl v tomhle bodě dosáhnout pravého opaku - ne toho, aby ukázal, jak válka deklasuje individuální životy, ale aby divák soucítil s každým jednotlivcem. Hm. Když dva dělají totéž... Působí to na mě tak, že Nolan se dostal do nové fáze, obdivuje staré mistry, všímá si učenlivě stěžejních rysů na jejich pracovních metodách a chce si je všechny najednou osvojit a jako nenasytný, nadšený kluk všechny najednou taky hned vyzkoušet, a tak točí nový film, kde to všechno honem hurá aplikuje. (Bože, to tikání všelijakých budíků, ten nervní zvuk a hudba a ty krátké a všelijak roztřesené záběry, ten bordel v zorném poli, ty změny tempa v rychlém střídání záběrů do paralelních akcí - ok, to je Speed a Unstoppable, má to snad v divákovi vyvolávat větší napětí a v Unstoppable to funguje, to přecházení Kenneta Branagha po molu, to je Most přes řeku Kwai, po němž se hrdě prochází vězněný velící důstojník-stavitel, a protože v Davidu Leanovi se Nolan očividně zhlídl nejvíc a nejsilněji, ostatně zaslouženě, jemu a třeba právě Ryanově dceři vděčíme i za všechno to moře a vzduch a světlo a dynamiku... a ostatně i za celý ten patriotsky britský pohled na Dunkirk -- a například je přiznanou poctou Leanovi, když na otázku z mola jeden velitel malého škuneru odpovídá jako většina postav v Leanových filmech místo yes "ay" --, ale ech, ej - je to mechanicky přejaté, opičí, zrepasované, vypůjčené, nefunguje to a při znalosti předloh to působí místy vyloženě směšně, kupříkladu to molo je úplně průzračné - mladý vojín zakleslý v jeho konstrukci, naslouchající hovoru důstoníků, to si opět nejde nevzpomenout na podminovávání mostu přes řeku Kwai etc. ... Nolan se ukrutně přecenil. Vnímám Dunkirk jako technické cvičení, a z tohohle hlediska mi výběr tématu i dává dobrý smysl, dá se na něm zúročit všechno, co si Nolan vytyčil, že zvládne (http://www.indiewire.com/gallery/dunkirk-christopher-nolan-films-inspired/) - aniž by to ve skutečnosti s grácií zvládl -, ale jinak jako film vlastně ne. Nolan-vizionář a Nolan potápěč do hlubin lidského vědomí a jeho kreativního potenciálu si tu vzal dovolenou, chce se prostě naučit líp točit, pracovat s atmosférou, tempem, napětím, s vyprávěním pomocí střihu a kamery. Myslím ale, že se zavedl na slepou kolej, bez jedinečného, nezbytného sdělení, které tím chce pronést, není skutečného filmu, a už vůbec ne jeho vlastního, Nolanova filmu. Pro mě se jedná o jeho první jednoznačné selhání, a doufám, že to i sám kvůli sobě rychle napraví, přizná a zúročí, a že se nenechá zmámit počtem Oscarů a silou ovací, které mu za tenhle velkoformátový, ale myšlenkově prázdný spektákl jistě spadnou do klína. *** Viděno poctivě na premiéře v Imaxu, ale tentokrát mám prostě pocit, že v Interstellaru byla i ta kamera mnohem úchvatnější a 70mm záběry mě dostávaly mnohem víc a oprávněněji, a přestože tady máme pořád akci na moři i ve vzduchu, nemůžu si pomoct, ale taková Leanova Ryanova dcera mě svými záběry strhávala stokrát víc, i když jsem se koukala jen na domácí obrazovku. Cítím, že Nolan tentokrát možnosti 70mm filmu vůbec nevužil, jak mohl. *** Skoro se bojím, co všechno z Nolanových pokusů o atmosféru ve vzduchu se mi tu ještě trapně a směšně dourčí, až si konečně pustím i Leanovu Zvukovou bariéru, film o soubojích letců a konstruktérů snažících se překonat jako první se svými stroji rychlost zvuku... Áj. *** (IMAX, 21. 7. 2o17, premiéra) *** PS: Čistě racionálně/technicky by se o filmu dalo napsat všechno, co napsal v komentáři uživatel DaViD´82, a byla by to čistě racionálně/technicky pravda. Až na to, že diváka hodně rychle unaví/otupí všechny ty šponující naučené triky, nejen nervní zvuk a střih, a že ty kýžené pocity to prostě nevyvolává. I když si umím představit, že masová většina diváků se do toho nechá vmanipulovat, nebo tu skutečnou prázdnotu a nefunkčnost zakusí až při druhé projekci. (22.07.2017) (menej) (viac)