Réžia:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrajú:
Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Jaroslav Satoranský, Vladimír Šmeral, Ferdinand Krůta, František Řehák (viac)Obsahy(1)
Skřivánky na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965). Dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože odkrýval skutečnosti padesátých let, jež měly zůstat skryty. Jeho děj se odehrává v kladenských ocelárnách, kam byli posíláni na brigádu "političtí provinilci" (živnostníci, intelektuálové i lidi pevní v náboženské víře). Vedle nich pracují na šrotišti i ženy a dívky, uvězněné za pokus o útěk za hranice, tzv. "kopečkářky". Celý film je jediným pásmem paradoxních, někdy groteskních, jindy lyrických situací. Adekvátně zachycuje Hrabalovu snahu přenést na čtenáře - a nyní i na diváka - vzrušení z nevyčerpatelnosti a krásy života, překonávajícího i ty nejhorší překážky v době bezohledné a prolhané diktatury, kterou současně zdánlivě nenápadně, leč rozhodně odsuzuje. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (3)
Recenzie (391)
Nejvíce se mi na tomto filmu líbila krásná Jitka Zelenohorská, filozofické úvahy Vlastimila Brodského a hlavně Rudolf Hrušínský, avšak škoda, přišlo mi, že zde bylo využito málo z jeho hereckých kvalit a osobnosti. I když často mám pocit, že pan Hrušínský by jen svým slovním projevem strčil do kapsy všechny gestikulační kreace většiny hereckého osazenstva:) ()
Myslím, že celý film získává až s odstupem času lehce černohumorný nádech, protože pochybuji, že bylo v osmašedesátém někomu do smíchu. Největší přínos Skřivánků vidím v pozici výpovědi a kritiky zrůdnosti komunistického režimu. Věřím, že atmosféra doby byla vystižena do puntíku přesně(i když ji znám jen z vyprávění) a oceňuji Menzelovu odvahu za takhle otevřené zfilmování v době, kdy se zavíralo i za menší prohřešky. "Imperialisti mi vám zalijeme vaše válečný chřtány naší mírovou ocelí ". ()
Menzel je můj nejoblíbenější český režisér a ani Skřivánci na tom nic nezmění. Nádherně lehce, poeticky odvyprávěná epizoda ze života "politických provinilců" obsahuje přehršel úsměvných situací, jejichž jádro ovšem zdaleka tolik úsměvné není. Rebelie se tehdy nenosila, svoboda slova taky ne, ale lidství se o vzduch vždy nějak přihlásit musí. ()
Nekonečná poetika zasazená mezi rezivějící kladenský šrot, připravený na přetavení. A s tím také přetavení několika postav na "nové" lidské ingoty se vší absurditou takového konání. Vlajkonoše této bizarní myšlenky geniálně ztvárnil Rudolf Hrušnský, který zcela podlehl rozsahu propagandy a jal se zalévat válečné chřtány naší mírovou ocelí. Ovšem místy působil až jako Bůh, rozhodující, co je a není v naší zemi možné a zároveň jako zvrhlík, kážící "evangelium o hygieně". Právě tyto jednotlivé paradoxy postav složených do celistvého příběhu ukazují zvrhlou dobu padesátých let, ale také to, že sny a ideje nelze přetavit ve jménu jakékoliv diktatury. Krásný film! ()
U nás je i nemožné možným....ale kam sakra zmizl ten mlýkář? Možno ten úplne najodvážnejší antikomunistický film, natočený v dobe komunizmu, aký tu máme. Je to skôr vďaka jeho doslovnosti, pretože tých alegórií na systém so skrytými významami bolo v českej novej vlne viacero. Ale som rád, že mi konečne sadol nejaký Menzelov film a nie je to Vesnička. Výborne tu napríklad funguje romantická linka, ktorá je jednou z najsilnejších, aké som mal kedy možnosť vo filme vidieť. Prostredie, kde sa Skřivánci odohrávajú, pripomína akési bezčasé dystopické sci-fi, čím sa zvyšuje jeho nadčasovosť, pretože hocikedy a hocikde môže niekomu začať chýbať nejaký ten mlíkář... ()
Galéria (41)
Zaujímavosti (24)
- Režisér Jiří Menzel nabídl původně roli ministra Nejedlého (Vladimír Šmeral) herci Stanislavu Neumannovi, který ji nakonec odmítl. (moriaty)
- Režisér Jiří Menzel ve své knize "Rozmarná léta" komentoval období, v němž film vzniknul a co jím vlastně chtěl říct k systému, který v zemi panoval: "Tvrdý bolševický režim, který panoval v padesátých letech, jsem prožil jako pionýr a pak jako svazák. Jak jsem si pamatoval, byl pro tu dobu charakteristický schizofrenní stav mysli většiny občanů, kteří museli jinak myslet a jinak mluvit. Vyrostl jsem v ní a myslel jsem si, že to tak asi musí být. S odstupem dvaceti let se mi režim jevil jen jako doba směšná - v pitomých zákazech, v nesmyslné a zbytečné krutosti. A řekl jsem si: pojďme si raději z těch padesátých let udělat legraci, jako z něčeho, co bylo a co se už nemůže opakovat. Znamenalo to zachovat úhel pohledu pana Hrabala, jeho ironii a zvlátní druh laskavosti k surovcům, poučenější a účinnější. Ne vyprávět o kruté době vážně, ale popisovat ji s nevinným úsměvem, který krutost lépe obnažuje. Atmosféra v Československu byla v té chvíli taková, že jsem si po sovětské invazi ještě několik měsíců snad ani neuměl představit, že by se mohly opakovat stejné chyby nebo že by snad náš film chtěli zakázat. Dokonce jsem si myslel - tak jsem byl hloupej -, že film bude správně pochopen jako varování před hloupostmi padesátých let, kdy všichni komunisti byli ještě mladí, horliví, zbrklí bezohlední a blbí; že tohle připomenutí padesátých let může mít i pro bolševika užitek. Věřil jsem, že komunisti přiznali svoje chyby a že se z nich poučili. Byl to můj omyl. Bolševici byli a chtěli zůstat stejně blbý. Myslím, že to je Fučíkův výrok: 'My komunisti jsme ukuti ze zvláštní hmoty.' - Rudolf Hrušínský k tomu dodával: 'A já vím z který!'" (NIRO)
- Režisér Jiří Menzel seděl jednou u Hrabalů v kuchyni a všiml si v truhlíku na uhlí stohu popsaných papírů. Vytáhl je a zjistil, že to je rozepsaný román Bohumila Hrabala, ve kterém už ale chybělo prvních 30 stránek, protože paní Hrabalová si myslela, že je to papír na podpal. Ze zachráněného zbytku použil Menzel do filmu příběh Pavla Hvězdáře (Václav Neckář). (raininface)
Reklama